Do nejjižnějších Čech ::
odstavec
40
Snad to byla okamžitá radost z osamělosti, jež mě nutí obnovit si vůni lučních kohoutků v lukách u Malont a zneklidnělé vlnění metlic pod Hradišťskou horou mi zase přivolalo na zarostlé valy tváře pradávných obyvatel, jejichž jména splynula s časem a zemí. Sosnové lesy s tichým zamžením borůvek a jásavým nachem brusin mi přivábí cestu do Rožmitálu, městečka s překrásným jménem a erbovím, v němž je půlměsíc, hvězda a pětilistá rožmberská růže. Mé vzpomínce patří nejen jeho kamenný pranýř s katovnou a vrchy podobající se dračímu hřbetu z pohádek, ale i lidová legenda o malíři, kterému z hrubého plátna a ještě hrubších barev vyrostla před užaslým zrakem milostná tvář Bohorodičky. Její zjevení nad obrovitým balvanem ve Svatém Kameni dalo vznik poutnímu chrámu, nejjižnéjšimu v celé české zemi, kde po desetiletí znívaly litanie, ale s jinou kadencí než tou, kterou vznécuje naše srdce sladká řeč mateřská. I kapličky křížové cesty se zvláštními přístřešky jsou rytmem jiného citu, než je náš, ale okouzlí nás lidovou duší, byť cizí, mnohem intenzívněji než kostlivčí přízrak svaté Koncordie, s barokní režií vystavený v skleněné rakvi pod klenbou hlavního chrámu. Krumlovské klarisky věděly asi dobře, jakou vábničkou přivolat k tomuto místu zbožné poutníky z rakouské strany. Jen trosky věže zůstaly z celé tvrze na návsi v Tiché jako připomínka dávných stráží v této krajině, jen jako tucha uplynulého života, o němž už nevědí pranic zpívající ústa děvčat z mládežnické brigády, spěchající ráno na senoseče. Její písně jsou rytmem jiné krve, jiných nadějí a jiného času.
svatá Koncordie
