• 
• 
• 
• 

svatý Prokop

svatý Prokop na Wikipedii

Reference

• Hlasy domova :: odstavec 74

  Řekni jen Zlatohlav nebo Zlatá hora, jiskra vyskočí z těch jmen a ty si připadáš náhle jako strážce pokladu; jen klíč a rozsvícená lucerna ti chybí v ruce, ale tma a strach se krčí za zády jako černý hlídací pes. Z které křtitelnice bylo tak mrazivě pokropeno jméno Záhrobí a od které doby se jednomu místu říká V jamkách? Rozpomeň se, stará krajino, na dobu své mladosti a svěř mi, proč hvoždanský kostel je právě zasvěcení svatoprokopského a k jakému účelu byla pod bělčickým náměstím postavena socha svaté Barbory, ochránkyně havířů?

• Na Vodňansku :: odstavec 57

  Sousední Blanice rovněž zlákala naše dva malíře svou malebnou polohou a gotickým kostelíkem svatého Jiljí, kde kromě architektonických gotických detailů upoutají tři pozdně gotické deskové obrazy, představující světce Jiljího, Vojtěcha a Prokopa. Bavorovští vymyslili pro znění blanického zvonu škádlivou říkanku, snad proto, že bavorovské zvony, tehdejší místní chlouba, bývaly před velikým požárem v minulém století, kdy byly zničeny ohněm, slyšitelné až ve vzdálenějších Vodňanech. Vesnice pod Helfenburkem čekají ještě na své malíře, ať je to třeba Bílsko s kostelem, na jehož zdi namaloval lidový malíř sluneční hodiny a ukřižovaného Krista, u jehož kříže sedí kostlivec vedle kaktusů, drže nápis: "Chodte, dokud máte světlo, aby vás nezachvátila tma." Jiný nápis, poněkud neobvyklý, jsem četl po obou stranách kříže: "Kdo umře, než umře, neumře, když umře." Já nemyslil na smrt, prohlížeje v kostele překrásnou Pietu a na návsi hezké štíty, zhlížející se v hládi rybníčka, ale ke kostelu jsem se vrátil ještě několikrát. Poněkud stranou světa leží ves se zvláštním jménem Měkynec a s rybníkem uprostřed návsi, v němž se odrážejí večerní oblaka stejně jako koruny lip, zastiňující neorománskou rotundu, vystavěnou roku 1854. Pod rybníkem svítí překrásný empírový štít. Nejpůvabnější jsem však viděl na návsi jiřetické a těšovické. Dominantu této strany kraje tvoří zříceniny hradu Helfenburku, založeného v polovině čtrnáctého století Rožmberky, který však už byl roku 1592 zcela pustý. Svůj největší význam měl ve válkách husitských, kdy jeho posádka ovládala celé okolí a purkrabí ve jménu pánově spravoval rožmberské poddané. Dnes tyto rozsáhlé zříceniny ovládají vysoké rozsochaté sosny a modříny, stmívavé ticho smrků, oman lesní i oranžový rmen. Zdi hradního paláce se sesouvají pod ničivou rukou času a hluboká studně pokouší naši závrať.

• K metropoli kraje :: odstavec 91

  Jda za nimi, došel jsem až k tepané mříži pod věží gotického kostelíka svatého Prokopa, kde nad hrobem, břečťanem porostlým, jsem si z prosté desky přečetl tento lapidární nápis: Biskup Jan Valerian Jirsík.

• Poutní místo :: odstavec 27

  Nad obloukem arkád zobrazil malířský anonym na omítce dvaatřicet poutních mariánských míst i s jejich patrony, v těch končinách uctívaných. Vidíš tu české světce Václava i jeho sestru Přibyslavu, první poutnici do Říma, oba bratry ze Soluně, a zase Norberta a Hroznatu, Víta, Vojtěcha, Zikmunda i Prokopa, kněžnu zavražděnou na Tetíně a na obraze Kladska postavu prvního arcibiskupa země České.

• Sluneční poutník :: odstavec 3

  Snad je pamatuje umná kovová mříž ve vratech parku, v jehož středu stojí v nezměněné podobě architektura zámečku přesně tak, jak ji před sto lety kreslil a koloroval Quido Mánes. Jen ovčáka s rounatým stádem bys tu marně hledal. Na nádvoří zatím vyrostla mohutná borovice a nad vchodem zavěšené znamení českého lva v hrdém nakročení, tak charakteristickém pro většinu Josefových praporů, jej tu stále zpřítomňuje s náznakem kašny a sochou svatého Prokopa.

• Pěšinkami mrtvých :: odstavec 24

  Nad temným rybníčkem žloutne stráň kvetoucími pupalkami a každé zavanuti se obléká do její citrónové vůně. Ticho je rozezníváno rozbzučeným zpěvem včel a ty si tu vybavuješ jednu milou knížku z dětských let Děreček včalařem, která tě nezapomenutelně uváděla do včelího světa. Tato vděčnost se nezměnila ani později při četbě celých Pamětí děrečka včalaře. Když pan profesor stavěl pro své rodáky kapli svatého Prokopa, nemyslil na tohoto sázavského poustevníka jako na patrona havířů, ale především na svatého muže, důvěrně spřáteleného s božími dělnicemi, které dávají vosk pro oltářní svíce i hromničky. - Jak jinak bychom si mohli vysvětlit právě toto zasvěcení?

• Hlasy domova :: odstavec 24

  Leží tu i náš učedník Frantík, takový tichý chlapec ... umřel na souchotiny. Jako jinovatka na metlicích roztál ti sen o bohatství, krajino moje — a zůstalo jen věno pokory, chudoby a práce. Skrýváš pod zemí staré zlaté couky i díla, bůhví kolikrát přerušovaná a jen květenství jmen obnovuje čas od času kouzelné barvy těch pradávných vzpomínek a tvého jara ... ftekni jen Zlatohlav nebo Zlatá hora, jiskra vyskočí z těch jmen a ty si připadáš náhle jako strážce pokladu, jen klíč a rozsvícená lucerna ti chybí v ruce — ale tma a strach se krčí za zády jako černý hlídací pes. Z které křtitelnice bylo tak mrazivě pokropeno jméno Záhrobí a od které doby se jednomu místu říká V jamkách? Rozpomeň se stará krajino na dobu své mladosti a svěř mi, proč hvožďanský kostel je právě zasvěcení svatoprokopského a k jakému účelu byla pod bělčickým náměstím postavena socha svaté Barbory, ochránkyně havířů? Staré mapy zachovaly zde u Oujezdce dávné označení Barbořiny štoly, já však hledám svědectví jaksi pádnější. Latinská zástavní listina prvního Lucemburka na českém trůně nám prozrazuje, že tento "král cizinec" zastavuje asi v době peněžní tísně bělčické a oujezdecké zlaté doly jihočeskému velmoži Petru z Rožmberka. Tento opatrný hospodář nepůjčil asi peníze na zástavu málo jistou. — Kdo nám však poví o prvních hledačích, po nichž zůstaly jen sejpy a na východním svahu Kněžské hory zarostlý umělý rybníček, němí svědkové dávného rýžování? Prozradí nám víc střepy hliněných hornických kahanů, ukrytých v zasutých chodbách zdejších kutišť a zbytky dubové výdřevy, když dubových lesů už tu dávno, dávno není? Už nikdo asi nesvěřil pergamenové bláně ani plán práce — ani jmen těchto havířů ...

• Prácheň :: odstavec 68

  Ani zbrojovka, vyrábějící motocykly, ani překotně rostoucí ulice nového města nám nevyvolají duši strakonickou. Ta je skryta v gotických freskách ambitů — kde stávala proslulá Madona Strakonická — a nesvěřuje se na potkání. Jistě by nám o ní mohla mnoho zasvěceného pověděti dr. Alžběta Birnbaumová, jejíž gotické objevy v celém kraji radostně překvapily všechny ctitele umění. — Přiblížila nám nově i Pannu Marii Podsrpenskou, do jejíhož kostela putuje tolik procesí z celého širého okolí.... V řádovém chrámu svatého Prokopa ve Strakonicích uzříte na zdech nabádavá a střídmá gesta proseb, modliteb i žehnání, v kterých neznámý Mistr zanechal bohatý život své duše vlastní i odlesk vysokého snu své doby.