svatý Jiljí

Reference

Hlasy domova :: odstavec 65
Krásnou polohu mají Budislavice s kostelem svatého Jiljí a staletou lipou, odkud přehlédneme celé Blatensko. Je to úchvatný pohled, v němž se střídají jako na šachovnici pruhy políček, lesy a hladiny rybničně, slunce a stín, úžas a zadumání. Ve zdejší škole působil v minulém století pan řídící Bach, znamenitý muzikant, o němž se mezi starými kantory vyprávělo, že je potomkem slavného skladatele fug. Jeho syn Gustav, v mladém věku zemřelý, vydal sbírku vlasteneckých básní i s krajovými motivy pod pseudonymem Budislav Tremšínský. Z Budislavic pocházel také Ing. Josef Zdeněk Raušar, známý propagátor styků mezi Čechy a jižními Slovany. Z jeho práce literární nás nejvíce zajímá kniha vzpomínek na rodný kraj, nazvaná "Mé mládí". Dvouštítý křižovnický dvůr a mnohá stavení ve vsi upoutají nás zvláštní lidovou ornamentikou svých štítů, které jsou prací některého místního zedníka. Nevím, zda si malíř Josef Hodek všiml raně gotického kostelního portálku, do nedávna zazděného, když se toulal zdejší krajinou a maloval v Budislavicích, Dožicích a nejraději u Metelského rybníka. Není ostatně odtud daleko do jeho rodných Hořehled u Spáleného Poříčí, ale to už je pozdrav krajiny plzeňské...
Krajina alšovská :: odstavec 17
Na starém židovském hřbitově smývá čas z náhrobků staré hebrejské nápisy a já vzpomínám na jednu z posledních kreseb Alšových, kdy se mu v rozkvetlé růži zjevila smrt. Přes jasany a doubec vyhlížejí za řekou dvě mirotické věže kostela svatého Jiljí, jedna v podobě červeného jehlanu a druhá se zvláštně zatočenou bání, tak dobře známou z kreseb Alšových. Staré vrby a olše stíní břehy Lomnice, nad ostrůvkem přeletěl čáp, trávník se bělá husami a všude, všude kolem dokola roste jitrocel. Snad ani na jedné alšovské kresbičce nechybí a já zvedám z písku jednu z mnoha škeblí, zde ležících, abych si z ní vyvolal dětské chvíle Mikoláškovy, kdy tu s tatínkem horlivě rybařívali. Náměstí se změnilo k nepoznání. Bombardování z květnových dnů roku pětačtyřicátého smetlo i starou Alšovnu, pod jejíž mansardovou střechou žilo několik pokolení Alšových předků, rovněž hospoda U bílého lva, kde hrával svá loutková divadla principál dřevěných aktérů Matěj Kopecký, není už táž jako ta plná dětského diváctva před sto lety. Starý pivovárek na dvoře hospody U Baťků zůstal ušetřen zhouby, stejně jako socha svatojanská stojící nedaleko stavení, odkud student Mikoláš vyhlížíval svou Márinku. Příliš honosná, bednovitá stavba nové radnice nezapadá do skromných rozměrů svažitého náměstí, kde bronzová postava slavného rodáka, vytvořená sochařem Lhotákem, natrvalo připomíná Mirotickým jejich syna, celým národem milovaného. Tatam je doba, kdy se tu kolébaly formanské vozy s plachtovím, po živé státní silnici co chvíli přejedou auta a autobusy, které zde vyklopí návštěvníky, spěchající zhlédnout památky v Alšově rodném domku. Původní dřevěná chalupa shořela těsně před Alšovou smrtí roku 1912, nynější, už podruhé přestavěná, skýtá návštěvníku přece jen více připomínek alšovských než ještě před několika lety. Uzoučká Rybářská ulice pod kostelem nás vede neomylně k hřbitovu.
Na Vodňansku :: odstavec 57
Sousední Blanice rovněž zlákala naše dva malíře svou malebnou polohou a gotickým kostelíkem svatého Jiljí, kde kromě architektonických gotických detailů upoutají tři pozdně gotické deskové obrazy, představující světce Jiljího, Vojtěcha a Prokopa. Bavorovští vymyslili pro znění blanického zvonu škádlivou říkanku, snad proto, že bavorovské zvony, tehdejší místní chlouba, bývaly před velikým požárem v minulém století, kdy byly zničeny ohněm, slyšitelné až ve vzdálenějších Vodňanech. Vesnice pod Helfenburkem čekají ještě na své malíře, ať je to třeba Bílsko s kostelem, na jehož zdi namaloval lidový malíř sluneční hodiny a ukřižovaného Krista, u jehož kříže sedí kostlivec vedle kaktusů, drže nápis: "Chodte, dokud máte světlo, aby vás nezachvátila tma." Jiný nápis, poněkud neobvyklý, jsem četl po obou stranách kříže: "Kdo umře, než umře, neumře, když umře." Já nemyslil na smrt, prohlížeje v kostele překrásnou Pietu a na návsi hezké štíty, zhlížející se v hládi rybníčka, ale ke kostelu jsem se vrátil ještě několikrát. Poněkud stranou světa leží ves se zvláštním jménem Měkynec a s rybníkem uprostřed návsi, v němž se odrážejí večerní oblaka stejně jako koruny lip, zastiňující neorománskou rotundu, vystavěnou roku 1854. Pod rybníkem svítí překrásný empírový štít. Nejpůvabnější jsem však viděl na návsi jiřetické a těšovické. Dominantu této strany kraje tvoří zříceniny hradu Helfenburku, založeného v polovině čtrnáctého století Rožmberky, který však už byl roku 1592 zcela pustý. Svůj největší význam měl ve válkách husitských, kdy jeho posádka ovládala celé okolí a purkrabí ve jménu pánově spravoval rožmberské poddané. Dnes tyto rozsáhlé zříceniny ovládají vysoké rozsochaté sosny a modříny, stmívavé ticho smrků, oman lesní i oranžový rmen. Zdi hradního paláce se sesouvají pod ničivou rukou času a hluboká studně pokouší naši závrať.
Od Milevska k Bechyni :: odstavec 6
Zaměřme k nejslavnějším architekturám městečka, k románskému klášternímu chrámu Panny Marie o dvou věžích a hřbitovnímu kostelu svatého Jiljí; jehož románská zvonice je znamenitostí právem proslulou mezi českými historiky umění. Josef Kytka, autor obsáhlé monografie o Milevsku, má tu prozkoumaný každý kámen; i na ex libris si dal nakreslit milevskou románskou věž od Aloise Moravce, když tu jedno léto maloval. Zdejší rodák, malíř Karel Stehlík, se usadil v domově natrvalo a pilně maluje jeho krajinnou krásu, když zrovna se netoulá někde po světě.