-
Do nejjižnějších Čech ::
odstavec
47
Vzpomínám na toulky touto krajinou mezi loukami, močály a borovými lesíky v jednom prosvítavém srpnovém jitru, kdy proti slunci svítila rosa a v mokrých příkopech kvetla bílá řeřišnice potoční a červivec, třasaviska byla plná klikvy, rojovníků a vlochyně, podzimkový čas už přivolávaly vřesy, parnasie a starčky, mezi žitnými panáky hnědly první podmítky a na zrajících ovsech se leskly v síti babího léta přečisté stříbřité krůpěje. Vzduch voněl vodou, zemí a tesknotou...
-
Třeboň ::
odstavec
12
Obílené zdi v zeleni pastvin, kosmaté duby na hrázích, rozdouvané bouřemi a větry, stříbrná plynoucí oblaka v zrcadle hladin, jejichž měňavý stín čeří vějířem vlny plující roháč nebo černá tečka lysky, před vašimi kroky unikající do bezpečí v středu rybničném, to ještě není Třeboňsko. Ještě k němu patří šelest písku pod vašimi kročeji v praskavých borových lesích a zase houpavé pěšiny mezi třasavisky, ostřice luk a mělké zteplalé vody "lokáčů" i černavy opuštěných borkovišť, kde se zastavil čas. Kapradí obrostlo černé, zapomenuté jámy v lesích, odkud byla lámána žula na rybniční hráze, a omamnou vůni rojovníků roznáší vítr mezi rašícími břízkami nad rašelinitá mokřadla, kam v létě zaběhnou děti pro červené kuličky klikvy i modré bobulky "opilek", jak tu nazývají, ne bez důvodu, plody vlochyně. Teplé večery v senách jsou rozeznívány táhlými žalmy žab a dny šuměním křídel všeho vodního ptactva, které přelétá z hladiny na hladinu. Podzim rozsvítí rudé hrozníčky jeřabin nad "talutami" plnými kvetoucího vřesu. Stará zvyklost, udržovaná v kraji odnepaměti, zavěšuje věnečky z jeřabin o svátku svatého Bartoloměje (k němuž se vztahuje tolik místních pranostik) na štíty stavení, aby je světec uchránil od ohně. Z husté, těžké mlhy zazni naříkání "kníhaček", jak tady výstižně nazývají čejky, a v šelestivém rákosí se mihnou rozplývavé siluety vodních pytláků, nemilosrdné pronásledovaných už v dobách Krčínových. Jejich mstu pocítilo tolik baštýřů a hajných, přepadených o samotě. Oko za oko, zub za zub platilo tady jako neúprosný zákon v stálých zápasech lidské náruživosti s ochránci knížecího majetku; kolik balad s příchutí krve i tetelivého strachu bylo by možno napsat o každém rybníce, o každé baště. Pach rybiny a čpícího bahna vane v podzimních prochladech z temného rybničného dna, v němž zůstaly po rybolovu hluboké capoty rybářů, měnící se prvním deštěm v malá, stříbrná zrcátka...
-
Na Soběslavská blata ::
odstavec
38
Z Vlastiboře jsem zašel na lesní cestu směrem k hájovně Jitra, odkud vlastně začínají bohatá Pšeničná Blata. V lese roste zvláštní druh borovice, nazvaný "blatka", a na mokřadlech se modrají plody vlochyně. Dívám se k Mažicům a vzpomínám na Aloise Jiráska, jenž této vsi přisoudil rodiště Petra Mušky, starého žoldnéře z tureckých válek. Tato sympatická postava z povídky Kozák a Turek, otiskovaná na pokračování v Malém čtenáři, vzrušovala svými příběhy naše dětství. Z Jiráskova vypravování jsem se poprvé dověděl o rybnikářské chase a jejím hejtmanu Vondrovi Borakovi z Hrbova, který opověděl nepřátelství samému Petru Vokovi z Rožmberka, tehdejšímu pánu zdejší krajiny. Dějiště těchto vzrušujících dobrodružství, dvůr Naději, jejž Jirásek umístil na kraj bohatých Blat, jsem později nalezl až u Komárova. V setmělé krajině mezi močály a borkoviští se ozývala sluka, z hromady černých borků vzlétl svým houpavým letem dudek a já viděl najednou v šeru ujíždějící rybnikáře, pronásledované starým vojákem, hlídačem koní.
vlochyně
