-
Do nejjižnějších Čech ::
odstavec
47
Vzpomínám na toulky touto krajinou mezi loukami, močály a borovými lesíky v jednom prosvítavém srpnovém jitru, kdy proti slunci svítila rosa a v mokrých příkopech kvetla bílá řeřišnice potoční a červivec, třasaviska byla plná klikvy, rojovníků a vlochyně, podzimkový čas už přivolávaly vřesy, parnasie a starčky, mezi žitnými panáky hnědly první podmítky a na zrajících ovsech se leskly v síti babího léta přečisté stříbřité krůpěje. Vzduch voněl vodou, zemí a tesknotou...
-
Třeboň ::
odstavec
12
Obílené zdi v zeleni pastvin, kosmaté duby na hrázích, rozdouvané bouřemi a větry, stříbrná plynoucí oblaka v zrcadle hladin, jejichž měňavý stín čeří vějířem vlny plující roháč nebo černá tečka lysky, před vašimi kroky unikající do bezpečí v středu rybničném, to ještě není Třeboňsko. Ještě k němu patří šelest písku pod vašimi kročeji v praskavých borových lesích a zase houpavé pěšiny mezi třasavisky, ostřice luk a mělké zteplalé vody "lokáčů" i černavy opuštěných borkovišť, kde se zastavil čas. Kapradí obrostlo černé, zapomenuté jámy v lesích, odkud byla lámána žula na rybniční hráze, a omamnou vůni rojovníků roznáší vítr mezi rašícími břízkami nad rašelinitá mokřadla, kam v létě zaběhnou děti pro červené kuličky klikvy i modré bobulky "opilek", jak tu nazývají, ne bez důvodu, plody vlochyně. Teplé večery v senách jsou rozeznívány táhlými žalmy žab a dny šuměním křídel všeho vodního ptactva, které přelétá z hladiny na hladinu. Podzim rozsvítí rudé hrozníčky jeřabin nad "talutami" plnými kvetoucího vřesu. Stará zvyklost, udržovaná v kraji odnepaměti, zavěšuje věnečky z jeřabin o svátku svatého Bartoloměje (k němuž se vztahuje tolik místních pranostik) na štíty stavení, aby je světec uchránil od ohně. Z husté, těžké mlhy zazni naříkání "kníhaček", jak tady výstižně nazývají čejky, a v šelestivém rákosí se mihnou rozplývavé siluety vodních pytláků, nemilosrdné pronásledovaných už v dobách Krčínových. Jejich mstu pocítilo tolik baštýřů a hajných, přepadených o samotě. Oko za oko, zub za zub platilo tady jako neúprosný zákon v stálých zápasech lidské náruživosti s ochránci knížecího majetku; kolik balad s příchutí krve i tetelivého strachu bylo by možno napsat o každém rybníce, o každé baště. Pach rybiny a čpícího bahna vane v podzimních prochladech z temného rybničného dna, v němž zůstaly po rybolovu hluboké capoty rybářů, měnící se prvním deštěm v malá, stříbrná zrcátka...
-
Na Soběslavská blata ::
odstavec
34
Než buldozery rozryjí poslední blatská borkoviště a navždy zmizí přírodní krása těchto míst, chtěl bych se s čtenáři rozdělit o několik nezapomenutelných dojmů, které jsem na svých putováních prožil v těchto končinách. Kosatec sibiřský vytasí záhy zjara úzké meče svých listů a teprve později se modře pousměje. Ať se namáhá, nepřevoní "renskou chvojku", jak tu lidově nazývají rojovník. Blatská děvčata si jej vkládají mezi prádlo, aby vonělo, až půjdou s chlapci k muzice. Včely si vyhledají stydlivá okvětí borůvek, ale ty až léto promění v černé zamlžené korálky, vějičky pro prstíčky dětské. Báby kořenářky znají přesně čas, kdy třeba trhati rosičku masožravou, účinný lék proti tolikerým nemocem, ale ani práci na borkovištích nelze odkládat, i ona má svůj řád a dobu. Teprve po svatém Jiří se objeví rozvědkyně užovka, nepřítelka myší a mřínků, a zasvítí žlutými půlměsíčky, jež jsou její nezaměnitelnou distinkcí. Nad rákosím přelétne bekasína, v mělčině to začne vařit pulci, div div že nepřeklopí modrou pokličku rána. Už v dubnu zatokají tetřívci celí naparádění, není divu, vždyť je to doba jejich bohatýrských námluv. Jen poštolka nepohne křídly, vznášejíc se nad první kořistí. Běda ptačím vajíčkům - koroptví máma dobře ví, co znamená přítomnost tohoto dravce.
rojovník
