• 
• 
• 
• 

klikva

klikva na Wikipedii

Reference

• Do nejjižnějších Čech :: odstavec 47

  Vzpomínám na toulky touto krajinou mezi loukami, močály a borovými lesíky v jednom prosvítavém srpnovém jitru, kdy proti slunci svítila rosa a v mokrých příkopech kvetla bílá řeřišnice potoční a červivec, třasaviska byla plná klikvy, rojovníků a vlochyně, podzimkový čas už přivolávaly vřesy, parnasie a starčky, mezi žitnými panáky hnědly první podmítky a na zrajících ovsech se leskly v síti babího léta přečisté stříbřité krůpěje. Vzduch voněl vodou, zemí a tesknotou...

• Třeboň :: odstavce 6, 12

  To už dávno dozrály klikvy na temných borkovištích a rezaví i temná zeleň skřípiny jezerní, za kterou krvavě zapadává slunce. To jsou posmutnělé, sedavé dny vašich rybolovů, malíři Jane Kojane. Děraví dubová loubi na opuštěných hrázích pod křídlem volavčiným a zkroucené větve staletých stromů stydnou nocemi jinovatek.

  ...

  Obílené zdi v zeleni pastvin, kosmaté duby na hrázích, rozdouvané bouřemi a větry, stříbrná plynoucí oblaka v zrcadle hladin, jejichž měňavý stín čeří vějířem vlny plující roháč nebo černá tečka lysky, před vašimi kroky unikající do bezpečí v středu rybničném, to ještě není Třeboňsko. Ještě k němu patří šelest písku pod vašimi kročeji v praskavých borových lesích a zase houpavé pěšiny mezi třasavisky, ostřice luk a mělké zteplalé vody "lokáčů" i černavy opuštěných borkovišť, kde se zastavil čas. Kapradí obrostlo černé, zapomenuté jámy v lesích, odkud byla lámána žula na rybniční hráze, a omamnou vůni rojovníků roznáší vítr mezi rašícími břízkami nad rašelinitá mokřadla, kam v létě zaběhnou děti pro červené kuličky klikvy i modré bobulky "opilek", jak tu nazývají, ne bez důvodu, plody vlochyně. Teplé večery v senách jsou rozeznívány táhlými žalmy žab a dny šuměním křídel všeho vodního ptactva, které přelétá z hladiny na hladinu. Podzim rozsvítí rudé hrozníčky jeřabin nad "talutami" plnými kvetoucího vřesu. Stará zvyklost, udržovaná v kraji odnepaměti, zavěšuje věnečky z jeřabin o svátku svatého Bartoloměje (k němuž se vztahuje tolik místních pranostik) na štíty stavení, aby je světec uchránil od ohně. Z husté, těžké mlhy zazni naříkání "kníhaček", jak tady výstižně nazývají čejky, a v šelestivém rákosí se mihnou rozplývavé siluety vodních pytláků, nemilosrdné pronásledovaných už v dobách Krčínových. Jejich mstu pocítilo tolik baštýřů a hajných, přepadených o samotě. Oko za oko, zub za zub platilo tady jako neúprosný zákon v stálých zápasech lidské náruživosti s ochránci knížecího majetku; kolik balad s příchutí krve i tetelivého strachu bylo by možno napsat o každém rybníce, o každé baště. Pach rybiny a čpícího bahna vane v podzimních prochladech z temného rybničného dna, v němž zůstaly po rybolovu hluboké capoty rybářů, měnící se prvním deštěm v malá, stříbrná zrcátka...

• Na Soběslavská blata :: odstavec 36

  Jeho konec ohlásí parnasie, zatímco už orobinec vystrčil svá hnědá cigára, a vřes fialovými zvonky ladí celá Blata do melancholie podzimu. Jemné tkanivo babího léta omotá i temně zelené keříčky brusin a klikvy, které krvácejí, a ani vata mlh toto krvácení nezastaví. Pozdní úsvity prodlouží ještě život rosám, ale jejich tíha utrhne zlatavé listí bříz, že tiše, tichounce spadne na červené klobouky křemenáčů. Bříza přitom bledne sinavostí téměř smrtelnou. Vypasený jezevec chrouní už někde v pelíšku pod kořáním, zato liška si klidu dopřát nemůže, ani tehdy, až mrazivá jitra zasklí vody tak důkladně, že i těžký vůz bude po nich moci přejet. Blata se promění v spáče vytrvalého...