čap

čap na Wikipedii

Reference

Rybníky :: odstavce 10, 21
Když začínají červenati třešně a léto je na dosah, to už voda není jedovatá a první odvážlivci z národa klukovského okoušejí její zvláštní slast, byť jtm při ní naskakovala husí kůže. Kolikrát jsme nezbedně močili vysokým obloukem do vody, netušíce, že tímto hříchem způsobujeme pláč Panně Marii; dnes už vím, jak vynutiti pláč čertův. Ještě teď než vstoupím do vody, třikrát stříknu dlaní a pokřižuji se, a z těch dob mi utkvělo v paměti i jiné zaklinadlo. Plivnu do vody, a rozplyne-li se slina v ní, klidně se svěřím hloubce kteréhokoliv rybníka; drží-li slina pohromadě, za nic na světě mne nikdo v ten den do vody nedostane - a rovněž na den Sedmi bratrů ne, kdy se sedm lidí utopí a sedm jiných oběsí. Od nepaměti začínají učňové umění plaveckého plaváním "po rukou", dotýkajíce se dna a provázejíce svoje pokusy hlučným čeřením hladiny. Té pýše však, kdy se prvně mohou pustit "na hloubku", třeba s notným napitím, se už v pozdějším životě nic nevyrovná, žádný jiný úspěch ani žádné důstojenství. Vrcholem odvahy bylo skákání s čapu, srázně a po hlavě, kdy ruce poznávaly celou stupnici chladu a strachu, až kamsi dolů k bahnitému dnu, kde už není nic než hrníčky hastrmanovy.
...
K rybolovu nutně patří sychravý podzimní den, o nějž prosí nebesa pan porybný, mající zde ještě více titulů: vážný, fišmistr, sádecký i pantáta. Ten rozkáže "baštýřům" (hajným), aby svolali mužstvo: boťáky, pěšáky, bosáky a lovce. Baštýř je vůbec důležitá osoba, která "píchne čap špuntem" a "táhne" vodu pozvolným zdvíháním čapu. Když se voda "pronáší", musí "přirazit". O poesie rybářských hlídek v boudách z "palcátí" nebo "kulvatí", před nimiž plápolá oheň do mrazivé noci a promrzlá stráž bděle naslouchá každému podezřelému šelestu, posilňujíc se čas od času douškem pálenky. Horký čaj s rumem je stále připraven v kotlíku u ohniště. Ráno přijde mužstvo s "nádobím" a rybolov zahájí po starodávném způsobu povel sádeckého "S Pánem Bohem!" a lov začíná. Boťáci a pěšáci se chopí nevodu, přiváží kličky a připraví se k zátahu. Sádecký velí baštýřům, stojícím u "provázku", a ti táhnou síť k břehu. V síti ryba "vaří" a je vybírána do nosidel (džberů, plachet) kesery, sítěmi, ohnoutkami - odtud se dává do kádí, dále na přebírku a z "polívky" je postřikována vodou. Z kádí se ryba "sortýruje" a "dává na váhu" (mincíř), visící na "čekanu". K váze jsou povoláváni nejstarší a nejspolehlivější baštýři. A ted vlastně nastává chvíle nejpoetičtější. U okovu, rybou vyváženého, zavelí úředník zpěvavým hlasem "Vrub-te!" a baštýř stojící po levé straně okovu zazpívá rozléhavě a nezapomenutelně jako kněz před oltářem "Vrub-te cent-nýř!" Baštýř, který jako ministrant přisluhuje po pravé straně okovu, slavnostně odpovídá hlasem o kvartu zvýšeným: "Prv-ní cent-nýř!" a křídou označí centnýř na čekanu vodorovnou čarou. Počítá jen do pěti a pátý centnýř označí šikmo přes vodorovné vruby. Dostoupí-li počet pěti padesátky, zapíše toto číslo už číslicemi arabskými. Nezasvěcenci stěží porozumí významu slova "vrubte". Dříve řezal sádecký vruby na hůl kudlou, odtud to označení.
Hlasy domova :: odstavec 179
Víc než historie dojímá přírodní krása tohoto vodního díla. Vazba vypouštěcího zařízení se podobá nějaké prastaré nákolní stavbě, k níž vede od hráze dřevěný můstek. Neviděl jsem onačejšího "čapu" na celém Blatensku. Dvě chráněné lípy stíní na hrázi sošku Panny Marie Lourdské, od níž se prostírá do nedohledna rozsáhlá hláď, měnící barvu i vůni podle zahledění nebes i podle ročních dob. Nevím už, kolikrát jsem se dlouze zadívával i zaposlouchával do této krásy, ale vždycky mě vzrušila jinak svými proměnami i kouzly. Jaro přemítá s blankytem nebes do hladiny bělostná křídla racků, chvění rákosí i vůni puškvorců; květen se ve vodě zabělá květem lakušníků a na hrázi rozkvetlým trnčím, kde pczdtji ztlen trav houbově zavoní špičkami travními, mochnou husí i růžovým květem plané růže, zatím co vlnky houpají ptáka roháče, z rákosí zabučí bukač, z luk zakníhají čejky, nad močál slétne čáp a nad metajícími žity zpívají skřivánci. Když zešedne nebe, posmutní voda a zamyslí se les, vítr se zvedá a hrne tmavé vlny k samotné hrázi, o jejíž prsa se bouřlivě roztříští s hukotem bílých pěn. Myslím vsak, že nejkrásnějsí jsou tu večery. Barevná dramata mračen se odrážejí v ztišené, plave růžové hládi, obzor se oblékne opalisující modří, zdůrazní siluetu Třemšína, a všechny vůně vydychují prudčeji. Jak včarovat do slov stříbrný zázrak noci měsíčné, jejíž čaromoci neodolal ani Alois Moravec, malíř v jádře epický, když tu jeden čas malovával.
Rybníky :: odstavce 10, 19
Když začínají červenati třešně a léto je na dosah, to už voda není jedovatá a první odvážlivci z národa klukovského prvně okoušejí její zvláštní slast, byť jim při ni naskakovala husí kůže. Kolikrát jsme nezbedně močili vysokým obloukem do vody, netušíce, že tímto hříchem způsobujeme pláč Panně Marii; dnes už vím, jak vynutiti pláč čertův. Ještě teď, než vstoupím do vody, třikrát střiknu dlaní a pokřižuji se, a z těch dob mi utkvělo v paměti i jiné zaklinadlo. Plivnu do vody a rozplyne-li se slina v ní, klidně se svěřím hloubce kteréhokoliv rybníka, drží-li slina pohromadě, za nic na světě mne nikdo v ten den do vody nedostane - a rovněž na den Sedmi bratrů ne, kdy se sedm lidí utopí a sedm jiných oběsí. Od nepaměti začínají učňové umění plaveckého plaváním "po rukou", dotýkajíce se dna a provázejíce svoje pokusy hlučným čeřením hladiny. Té pýše však, kdy se už prvně mohou pustiti "na hloubku* třeba s notným napitím, se už v pozdějším životě nic nevyrovná, žádný jiný úspěch, ani žádné důstojenství. Vrcholem odvahy bylo skákání s čapu, srázně a po hlavě, kdy ruce poznávaly celou stupnici chladu a strachu, až kamsi dolů k bahnitému dnu, kde už není nic, než hrníčky hastrmanovy.
...
K rybolovu nutně patří sychravý podzimní den, o nějž prosí nebesa pan porybný, mající zde ještě více titulů: vážný, fišmistr, sádecký i pantáta. Ten rozkáže "baštýřům" (hajným), aby svolali mužstvo: boťáky, pěšáky, bosáky a lovce. Baštýř je vůbec důležitá osoba, "píchne čap špuntem" a "táhne" vodu pozvolným zdviháním čapu. Když se voda "pronáší", musí "přirazit". ó, poesie rybářských hlídek v boudách z "palcátí" nebo "kulvatí", před nimiž plápolá oheň do mrazivé noci a promrzlá stráž bděle naslouchá každému podezřelému šelestu, posilňujíc se čas od času douškem pálenky. Horký čaj s rumem je stále připraven v kotlíku u ohniště. Ráno přijde mužstvo s "nádobím" a rybolov zahájí po starodávném způsobu povel sádeckého "s Pánem Bohem!" a lov začíná. Bofáci a pěšáci se chopí nevodu, přiváží kličky a připraví se k zátahu. Sádecký velí baštýřům, stojícím u provázku a ti táhnou síť k břehu. V síti ryba "vaří" a je vybírána do nosidel (džberů, plachet) kesery, sítěmi, ohnoutkami - odtud se dává do kádí, dále na přebírku a z "polívky" je postřikována vodou. Z kádí se ryba "sortýruje" a "dává na váhu" (mincíř), visící na "čekanu". K váze jsou povoláváni nejstarší a nejspolehlivější baštýři. A teď vlastně nastává chvíle nejpoetičtější. U okovu, rybou vyváženého, zavelí úředník zpěvavým hlasem "Vrub - te!" a baštýř stojící po levé straně okovu, zazpívá rozléhavě a nezapomenutelně jako kněz před oltářem "Vrub-te cent-nýř!" Baštýř, který jako ministrant přisluhuje po pravé straně okovu, slavnostně odpovídá hlasem o kvartu zvýšeným: "Prv-ní cent-nýř!" a křídou označí centnýř na čekanu vodorovnou čarou. Počítá jen do pěti a pátý centnýř označí šikmo přes vodorovné vruby. Dostoupí-li počet pěti padesátky, zapíše toto číslo už číslicemi arabskými. Nezasvěcenci stěží porozumí významu slova "Vrubte!" Dříve řezal sádecký vruby na hůl kudlou, odtud to označení.