Alois Moravec

Reference

Stříbrné Hory :: odstavec 30
Přijíždívali s ním í jeho umělečtí přátelé. Vincenc Beneš mu tu namaloval pro vzpomínku í potěchu duše maminčinu chaloupku, jiný kamarád z Umělecké Besedy, Václav Rabas, sdílel s ním jednoho léta několikadenní pobyt v rodné krajině. Jednou zajel za mnou i do Myslíva, kde jsem tehdy hostil Aloise Moravce a Bohumila Ullrycha a kde byl na letním bytě malíř Josef Kočí se svým bratrem sochařem. Pamatuji se, jaká to byla radostná návštěva, při níž se hovořilo o kraji, o poesii i malování. Vydal jsem tehdy "Kvetoucí trnku" a dozvěděl jsem se později od přátel, jak Dr Hlaváč nosíval vždycky po kapsách několik výtisků a poděloval tímto kvítím našeho domova všechny své známé místo květin daleko honosnějších. Aspoň po letech budiž tu vysloven upřímný dík za tuto věrnou příchylnost k poesii začínajícího básníka.
Pouť vzpomínavá :: odstavce 32-33, 48
Bohumil už studoval na písecké reálce a těšíval se na prázdniny domů. Jednou celá škola voněla medem, jejž právě pan řídící vytáčel z mezistěn na medometu, když se po Bohumilovi sháněli dva chlapci. Jeden z nich byl Alois Moravec, posluchač uměleckoprůmyslové školy, jehož tatínek učil v nedalekých Střelských Hošticích, druhý byl Moravcův bratranec Viktor Pešek z Nepomuku, rovněž adept malířského umění. Čiperný Moravec se zajímal o pohodného i hamerníka, postál u nové kruhovky, kde cihláři právě dělali cihly, a jistě si nakreslil ve vsi starou chalupu s pavláčkou, kde říkali U Pizdáků. Bohumil vedl své hosty údolím Kolčavky do Hrobí, ukazoval jim vrchy a lesy, které zde mají starobylá jména: Vraník, Kůstrý, Na lipici a Boží kámen. Zde se jistě zastavili, protože odtud je možno spatřit nejen řeku Otavu, ale i průsvitně modrou siluetu Rábí. Jiný vrch, Kamenná bába, byl znám všem neplodným ženám z celého okolí. Věřily tehdy nezlomně, že se dostanou do požehnaného stavu, když usednou zde na velký kámen, mající ženskou podobu.
Pouť mladých nadšenců skončila na Střele, kde Moravec, zvídavý sběratel pověstí, mohl hledat dvanáct zlatých sošek apoštolů, které čekají v hradní studni svého objevitele. Nezískal ani zde světského bohatství, ale na Střele se začalo jeho věrné přátelství s Ullrychem, jež vyvážilo leckteré poklady tohoto obmyslného světa.
...
Ani po tatínkově smrti neskončilo věrné milování s řekou Otavou, jenom se přeneslo do končiny jiné. S Aloisem Moravcem zajíždívali do Žichovic pod hradem Rábí a tam malovávali po několik pozdějších prázdnin. Měli tam už malířskou konkurenci. Malíř Rudolf Bém si tu vysloužil za dlouhá léta své věrnosti dvě čestná občanství: žichovické a rábské. Nevíme už přesně, kolikrát namaloval Rábí ze všech možných míst, situací a osvětlení, ale zcela určitě by jenom z tohoto motivu byla celá výstava. Od jara do zimy vysedával v křovinatých zákoutích u letní řeky a svým pracným způsobem pilně zpodoboval kraj, v němž byl znám, vážen a milován. Zde pracoval až do posledka a zemřel v plné práci v sušické nemocnici za několik dní po převozu z domečku za žichovickým zámkem. V kolika obrazech promítl nám představu podoby Žižkovy, kolikrát se vhroužíval do světlosti luk pod bílým oblačnem otavského léta!
Hlasy domova :: odstavce 87, 179, 187
Po první světové válce objevili tichost a krásu našeho domova pražští letní hosté, mezí nimi se objevují i první malíři. Josef Kočí zde pilně maloval dvoje prázdniny, Vojtěch Sedláček si sem zajel pro několik kreseb k Bartošově knize, vystřídal ho Bohumil Ullrych, Stanislav Doležal a Vladimír Pleiner. Trvalou památku nechali po sobě Alois Moravec a F. V. Mokrý svými návrhy k dvěma chrámovým oknům, která dal zhotovit Dr Jan Bartoš se svým bratrem. Zůstane jeho ctí, že si dovedl vybrat skutečné umělce, a umělcům zase náš dík za krásnou realisaci objednavatelova záměru.
...
Víc než historie dojímá přírodní krása tohoto vodního díla. Vazba vypouštěcího zařízení se podobá nějaké prastaré nákolní stavbě, k níž vede od hráze dřevěný můstek. Neviděl jsem onačejšího "čapu" na celém Blatensku. Dvě chráněné lípy stíní na hrázi sošku Panny Marie Lourdské, od níž se prostírá do nedohledna rozsáhlá hláď, měnící barvu i vůni podle zahledění nebes i podle ročních dob. Nevím už, kolikrát jsem se dlouze zadívával i zaposlouchával do této krásy, ale vždycky mě vzrušila jinak svými proměnami i kouzly. Jaro přemítá s blankytem nebes do hladiny bělostná křídla racků, chvění rákosí i vůni puškvorců; květen se ve vodě zabělá květem lakušníků a na hrázi rozkvetlým trnčím, kde pczdtji ztlen trav houbově zavoní špičkami travními, mochnou husí i růžovým květem plané růže, zatím co vlnky houpají ptáka roháče, z rákosí zabučí bukač, z luk zakníhají čejky, nad močál slétne čáp a nad metajícími žity zpívají skřivánci. Když zešedne nebe, posmutní voda a zamyslí se les, vítr se zvedá a hrne tmavé vlny k samotné hrázi, o jejíž prsa se bouřlivě roztříští s hukotem bílých pěn. Myslím vsak, že nejkrásnějsí jsou tu večery. Barevná dramata mračen se odrážejí v ztišené, plave růžové hládi, obzor se oblékne opalisující modří, zdůrazní siluetu Třemšína, a všechny vůně vydychují prudčeji. Jak včarovat do slov stříbrný zázrak noci měsíčné, jejíž čaromoci neodolal ani Alois Moravec, malíř v jádře epický, když tu jeden čas malovával.
...
Kamenné, šedé zdivo nad proudící říčkou nejednou zlákalo Jaroslava Panušku k namalování několika rozměrných pláten, Alois Moravec je s Josefem Hodkem kreslil od sejpů a neopomněl je oživit mladou pasačkou, zatím co Ludvík Kuba se spokojil kresebným záznamem pro svou vzpomínkovou knížku březnickou.
Kašperské Hory :: odstavec 42
Když malířská dvojice Moravec a Ullrych malovala Mouřenec pro svůj otavský cyklus, možná, že se tu setkala s jednou zvláštností, jinde nevídanou. Na zdejší faře žil totiž farář, s plnovousem jistě neobvyklým u katolického duchovního; však mu jej musil povolit sám papež. Jinou zvláštností je márnice. Mají zde máry ještě z doby Josefa II., kdy jeden z jeho patentů zakazoval pohřbívat mrtvé v rakvích. Mouřenečtí si pořídili zvláštní máry: rakev na ně připevněná má na dně propadlo. Pohřební obřad byl vykonán podle starých zvyklostí, jen rakev byla maskována a tělo v pytli z ní vypadlo, když pozůstalí odešlí od hrobu a své práce se ujímal hrobař. Hromady hnátů a lebek, naskládané ve staré márnici, slouží ke studiu posluchačům plzeňské lékařské fakulty.
Do šumavského Podlesí :: odstavec 46
Od Pilichova mlýna stoupá cesta nahoru k dobršské návsi jako k střešnímu hřebeni. Už z dálky poznáme Dobrš podle vzrostlé topolové aleje a kamenné věže hradní, které ustalují v divákových očích její siluetu. O Dobrši jsem věděl z rozmarného vyprávění veselé malířské dvojice Bohumila Ullrycha a Aloise Moravce, před lety otiskovaného v jednom pražském deníku pod názvem "Dobrodružství Pumpa a Hejla", znal jsem i Heydukovu báseň "O dobršské zvonici" a četl už dříve vlastenecky zanícené "Chválořeči" Ondřeje Františka de Waldta, barokního faráře dobršského, psané jadrnou češtinou. O velikém zdejším zvonu, na který bylo zvoněno proti bouřkám, můžeme se doslechnout v celém kraji, ale i dobršské včely jsou proslulé. Vypráví se o nich s obdivem: když letí do lesa na snůšku, mívají prý na krku zavěšenu konvičku na med. Jinou znamenitostí dobršskou byl do nedávná skutečný rytíř, sídlící na hradě a objevující se na poutích a slavnostech vždycky jenom v brnění. Nezáleží na tom, že se jmenoval Menšík a marně bychom hledali jeho rod třeba v Paprockého rodopise; jako rytíř však byl znám celému okolí a na zpustlém hradě držíval noční stráže...
Prácheň :: odstavce 22, 44
Lehounkým modrem se vždycky nějak zamýšlíš, údolí Otavino, a postřibříš pasáčka na sejpu, obrys topolu i provázek slin u kraví huby. Jako zjevení zahlédl jsem vápencový lom u Hydčic, kde troubení ohlašuje střelbu, a teprve polední slunce zdůraznilo bílou majestátnost hradu Rábí, zdviženou nad borovým lesem. Úplnou slepotou zaplatil Jan Žižka za jeho ztečení a každé dítě zná už z čítanky ten známý příběh. Tyto rozvaliny jsou ještě dnes schopny podnítit romantický sen a sama hradní studně nás rozechvěje svou hloubkou. Aspoň malíř Alois Moravec vždycky ztají dech nad tajemstvím její pověsti, která kachnu, do této studně spuštěnou, nechá vyplouti až v rybníku pod vrchem. Jen zrak vědoucí pozná ve stromech na nádvoří vzácné muky a nemusí to být zrovna břichopásek, aby si všiml zahradních hlemýždů, jímž se jen stěží vyhne noha poutníkova. V jizbičce hradního musea si všimni gotického reliéfu Krista, ale nezapomeň si přečisti i nápis na Bílkově kresbě: "Jan z Kalicha - v ovzduší své matky - své Ženy a dcery - v ovzduší uštvaných a kaceřovaných - u svých vojevůdců a svého voje. Všechny pohledy spočinuly na něm a jeho na Bohu se slovy: Tvé jest království."
...
U propusti jezu, kterou ještě před časem přeskakovali lososi, mnohokrát skotačíval učitelský synek Alois Moravec, aby jadrnost a krásu tohoto svého chlapeckého domova později tolikrát oslavil štětcem i ryteckou jehlou. Jak dychtivě tenkrát sledoval plavení koní v tůni nad mlýnem, kde koupající se kluci toužebně vyčkávali voraře, volajíce už zdálky žadonivě: "Strejčku, hodte nám houžev!" - Dodnes zná všechny druhy zdejších ryb, ať jsou to pstruzi, tloušti, lipani, proudníci, bělice nebo jelci a střevličky - ale pro dumnost rybářskou je jeho povaha příliš čiperná. Nadšeně mě vodil na všechna svá malířská místa kozlovská a i hoštická, k stavením, kde bydlil s rodiči, k mostu i mlýnu, kde z kopyt melou kostní moučku, do staré formanské hospody u Berků s prejzovou střechou a jeslemi v průjezdu, kde jednou přespal Mikoláš Aleš s plzeňským stavitelem Rudolfem Štechem, a dál do renesančního zámečku, v jehož komnatách běhají kluci plzeňských škodováků, ba ani školu jsme nevynechali. Tam nám řídící Václav Čtvrtník ukázal "zlatou knihu", do níž byli zapisováni po visitacích žáci nejpilnější a nejpozornější. Stará lipová alej "Na Skalkách" i vrby v Prčíně u břehů Otaviných mu našeptávaly tolikeré vzpomínky prvních malířských vznětů. Starý kupec, pan Uhlíř, měl pečlivě schovány Aloisovy kresby z akademie, klečkatého ovčáka, vojáka ze šlesvického tažení, ba i pohřební průvod družiček za rakví utopené kozlovské pasačky. V sadě u Cábů tento můj nejvěrnější druh přeskočil kamennou zídku, jen aby mi ukázal vorlíčky, které tam kdysi trhával. Hejno housátek zaštěbetalo do jeho zklamání. - Milý Aloisi, iluse dětské mizí rychleji než tající sníh - ale lety jim i přibývá na intensitě naší lásky...
Tvář :: odstavec 14
Nikdo by nevěřil, jak se dovede radovat z věcí. Když nás několikráte povodil krajinami svých objevů, usmyslili si malíři Moravec s Ullrychem, že mu kolektivně namalují obraz. Ullrych podmaloval večerní přešťovické návrší a Moravec do něho nakomponoval pravěký pohřební průvod. Nikdo z nás netušil, jakým mocným dojmem zapůsobí na obdarovaného toto připravené překvapení. Dlouze a mazlivě na něm spočinul očima, odnesl si jej do své "jeskyňky", do rána nemohl spát, co chvíli vstal z lože a posvítil si naň baterkou. Ještě v noci vyňal z rámu diplom, kterým ho jedna obec jmenovala svým čestným členem, obraz do něho zasadil a zavěsil si jej doprostřed čelné stěny. Rána nemohl dočkati. Připravil si zlatou medaili, čestný dar z nějaké výstavy - a překvapeným autorům chtěl jí mocí mermo věnovat s rozechvělou omluvou, že nic cennějšího právě doma nemá. Krásný, zlatý člověk!
Do nejjižnějších Čech :: odstavec 2
Později jsem se ubytoval ve staré škole, kde Vladimír Diviš zřizoval okresní muzeum, a ze svého vyšebrodského sídla, zřízeného ze starého hamru, přijíždíval za námi malíř Karel Minář, zamilovaný do kraje plného architektonických památek a zvláštní citové atmosféry. V noci nás strašíval rytíř, jehož brnění chřestilo při každém kroku pozdních příchozích, a klíče z cechovního znamení zámečnického cinkaly, jako by je rozeznívala nějaká neviditelná ruka. Alois Moravec pokreslil svými veselými nápady mnoho listů pamětní knihy, zatímco grafik Karel Štěch ryl do dřeva názornou mapu kraje plnou překvapivých motivů. Společně jsme jezdívali na vypůjčeném nákladním autu daleko do kraje a sváželi do Kaplice zachraňovanou starožitnickou kořist pro muzejní sbírky. Častěji jsme však využívali slunečných dní k dlouhým péším potulkám.
Krajina mýtu :: odstavec 28
S malířem Moravcem a dr. Bartuškou jsme na své potulce překvapením strnuli u jedné chalupy na kraji lesa pod Todeňskou horou...
Poutní místo :: odstavec 56
V sešlém altánu se drolí staré voští, které oblétají moli, a na prkýnku schne stažená srnčí kůže. Jen tenata tu ještě chybějí. Do tohoto pitoreskního harampádí umístil malíř Jan Konůpek své Narozeni Páně a do vln Malšiných nakreslil vory, které jsem tu už dávno neviděl plout. Střelce, mířící pod zámečkem puškou na bažantího kohouta, vystihl realisticky. Je to jeho dávný přítel, sídlivší tehdy na Řimově, Alois Dyk, bibliofil a nakladatel sličných tisků Emporia, jehož milé a pozorné pohostinství jsme sdíleli s malířem Moravcem o jedněch prázdninách.
Krajina pod Křemešníkem :: odstavec 8
Aloise Moravce přivedly do Pelhřimova především dva ilustrační úkoly. Jednou doprovodil kresbami Vaňkovu vzpomínkovou knížku Na krásné samotě a podruhé si přijel pro kreslířský materiál, který potřeboval do knihy Stanislava Augusty Strmá cesta.
Od Milevska k Bechyni :: odstavec 6
Zaměřme k nejslavnějším architekturám městečka, k románskému klášternímu chrámu Panny Marie o dvou věžích a hřbitovnímu kostelu svatého Jiljí; jehož románská zvonice je znamenitostí právem proslulou mezi českými historiky umění. Josef Kytka, autor obsáhlé monografie o Milevsku, má tu prozkoumaný každý kámen; i na ex libris si dal nakreslit milevskou románskou věž od Aloise Moravce, když tu jedno léto maloval. Zdejší rodák, malíř Karel Stehlík, se usadil v domově natrvalo a pilně maluje jeho krajinnou krásu, když zrovna se netoulá někde po světě.
Od Postřekova do Klenčí :: odstavec 14
Na tuto postřekovskou zpěvnost (ale poněkud rustikálnéjší) vzpomíná malíř Alois Moravec, který poprvé putoval Chodskem koncem první světové války ještě jako žák akademie. Přespal tehdy ve škole u pana řídícího Švejnara a před spaním si vyšel do vsi. Na kládách u nádraží seděla chasa a vyzpěvovala písničku trochu daremnou a trochu vyčítavě drsnou:
Prácheň :: odstavce 8, 28
Lehounkým modrem se vždycky nějak zamýšlíš, údolí Otavino, a postříbříš pasáčka na sejpu, obrys topolu i provázek slin u kraví huby. Jako zjevení zahlédl jsem vápencový lom u Hydčic a teprve polední slunce zdůraznilo bílou majestátnost hradu Rábí, zdviženou nad borovým lesem, úplnou slepotou zaplatil Jan žižka za jeho ztečení a každé dítě zná už z čítanky tento známý příběh. Tyto rozvaliny jsou ještě dnes schopny podnítiti romantický sen a sama hradní studně nás rozechvěje svou nápovědí a hlubokostí. Aspoň malíř Alois Moravec vždycky ztají dech nad tajemstvím její pověsti, která kachnu, do této studně spuštěnou, nechá vyplouti až v rybníku pod vrchem. Malíř Rudolf Bém, rodák od Chelčic, několikrát maloval tyto monumentální ssutky. Jen zrak vědoucí pozná ve stromech na nádvoří vzácné břeky a nemusí to být zrovna břichopásek, aby si všiml zahradních hlemýžďů, jimž se jen stěží vyhne noha poutníkova, ó, bezinky, z jaké hluboké tmy se napily kořeny vašeho keře, z jaké hluboké tmy — jako vědínino zaklínání! V jizbičce hradního musea si všimni gotického reliéfu Krista, ale nezapomeň si přečísti i nápis na Bílkově kresbě: "Jan z Kalicha — v ovzduší své matky - své ženy a dcery — v ovzduší uštvaných a kaceřovaných — u svých vojevůdců a svého voje. Všechny pohledy spočinuly na něm a jeho na Bohu se slovy: Tvé jest království!"
...
Jdouce dál podle řeky míjíme přívozy, pastevce, rybáře i naháče — na poli zříme pracující jeptišky z kláštera horažďovického a pěšinou pod strohými skalnatými stráněmi doputujeme ke kozlovskému jezu. Ach, toho ptactva nebeského na ostrově kozlovském těch žluv, střízlíků a konipasů! — i drahokam ledňáčkův zajiskří tady na slunci svým měňavým třpytem. U propusti jezu, kterou ještě před časem přeskakovali lososi, mnohokrát skotačíval učitelský synek Alois Moravec, aby jadrnost a krásu tohoto svého chlapeckého domova později tolikrát oslavil štětcem i ryteckou jehlou. Jak dychtivě tenkrát sledoval plavení koní v tůni nad mlýnem, kde koupající se kluci toužebně vyčkávali vorařc, volajíce už z dálky žadonivě: "Strejčku, hoďte nám houžev!" — Dodnes zná všechny druhy zdejších ryb, af jsou to pstruzi (jejichž plůdky pěstují v Sušici), tloušti, lipani, proudníci, bělice nebo jelci a střevličky — ale pro dumnost rybářskou je jeho povaha příliš čiperná. Nadšeně mne vodil na všechna svá malířská místa kozlovská i hoštická, k stavením, kde bydlil s rodiči, k mostu i mlýnu, kde melou kostní moučku, do staré formanské hospody u Berků s prejzovou střechou a jeslemi v průjezdu, do renesančního zámečku, v jehož komnatách běhají kluci plzeňských škodováků, ba ani školu jsme nevynechali. Tam nám pan řídící čtvrtník ukázal "zlatou knihu", do níž byli zapisováni po visitacích žáci nejpilnější a nejpozornější. Stará lipová alej "Na Skalkách^ i vrby v Prčíně u břehů Otaviných mu našeptávaly tolikeré vzpomínky prvních malířských vznětů. Starý kupec, pan Uhlíř, měl pečlivě schovány Aloisovy kresby z akademie, klečkatého ovčáka, vojáka ze šlesvického tažení, ba i pohřební průvod družiček za rakví utopené kozlovské pasačky. V sadě u Cábů přeskočil tento můj nejvěrnější druh kamennou zídku, jen aby mi ukázal vorlíčky, které tam kdysi trhával. Hejno housátek zaštěbetalo do jeho zklamání. — Milý Alois, iluse dětské mizí rychleji sněhu tajícího — ale lety jimi přibývá na intensitě naší lásky. ..
Tvář :: odstavec 11
Nikdo by nevěřil, jak se dovede radovati z věcí. Když nás několikráte povodil krajinami svých objevů, usmyslili si malíři Moravec s Ullrychem, že mu kolektivně namalují obraz. Ulrych podmaloval večerní přešťovické návrší a Moravec do něho nakomponoval pravěký pohřební průvod. Nikdo z nás netušil, jakým mocným dojmem zapůsobí na obdarovaného toto připravené překvapení. Prodlévavě a mazlivě na něm dlouze spočinul očima, odnesl si jej do své »jeskyňky«, do rána nemohl spát, co chvíli vstal s lože a posvítil si naň baterkou. Ještě v noci vyňal z rámu diplom, kterým hu jedna obec jmenovala svým čestným členem, obraz do něho zasadil a zavěsil si jej doprostřed čelné stěny. Rána nemohl dočkati. Připravil si zlatou medaili, čestný dar z nějaké výstavy — a překvapeným autorům jej chtěl mocí mermo věnovati s rozechvělou omluvou, že nic cennějšího právě doma nemá. Krásný, zlatý člověk! Nevymizí už nikdy z paměti tvář objevující tolikerá dávná tajemství dějů a lidí. Ať zpívá Otava svou táhlou melodií do jeho oken, dlouho do noci rozsvícených, za nimiž pod hvězdnou oblohu ho vábí všechny jeho neznámé mrtvé. Jedeš-li kolem této vsi, nezapomeň se nikdy zadívati na přešťovické návrší — a vzpomeneš jedněch omrzlých rukou, které zde pracně a soustředěně shromažďují tolikeré poklady, z nichž jednou vyroste dílo, nad nímž zatajíš dech. Věřím, že se dočkáme jedinečné monografie, kterou k nám promluví celý pravěk jižních Čech.