prha arnika

Prha arnika na Wikipedii

Obrázky

Reference

Hlasy domova :: odstavec 178
Vůně arniky vane z lesních paloučků, zatím co kolem překrásných kamenných božích muk přejíždí autobus z Březnice a nádherné, rozvoněné a rozehrané koruny nevželických lip promítají své siluety do večerních nebes. Jdu po staré obchodní cestě, jež od nepaměti vedla od šumavských hor ku Praze zdejší krajinou a při niž založil pan Zdeněk Lev z Rožmitála nejrozsáhlejší rybník svého panství. Jedenáct let, od roku 1492 do roku 1503, stavěli rybnikáří a robotníci mohutnou hráz Labutě, která mela zadržet vodu rybníka, tři kilometry dlouhého. Na počátku sedmnáctého století byla zde postavena panská hospoda, jejíž krov spotřeboval celý les trámoví, jež tesaři předůkladně a fortelně sroubili a pokrývači pokryli kůrkovou střechou. V přízemním pokojíku jsem pod sloupnutým vápnem zahlédl část nějaké renesanční fresky. Štít zdobí sluneční hodiny. Proti hospodě byla roku 1723 postavena kovárna. Kováři měli jistě dost práce při formanské hospodě a na živé silnici, ale kromě svého řemesla byli pověřeni i vybíráním mýta, které zde bylo vybíráno již před postavením kovárny. Staré prameny udávají, že již roku 1314 dovolil král Vladislav panu Zdeňkovi z Rožmitála vybírali clo na silnicich k Blatné, Buzicům a Tchorovicům, a tuto výsadu potvrdil Václavu hraběti z Rozdražova, tehdejšímu vlastníku Blatné, i císař Rudolf II. roku 1604.
Sláva Sušice :: odstavce 62, 74
Byl tak světlý večer, že se mi chtělo jít pasekami až k Prášilskému jezeru. Dokvétaly arniky, vánek roznášel jejich hořkou vůni, v brusinčí se rděla červeň vrcholícího léta, pod temnými keři jalovců se modraly kuličky borůvek a nízké slunce zlatilo stébla rozvlněných metlic. Potkával jsem rozesmátá děvčata s hřebeny na česání borůvek a jejich smích zvonil křišťálovou slovenčinou jako ze studánky. Měkce se mi kráčelo po poduškách ploníku mezi třezalkami a velkými šumavskými zvonky...
...
Stráň nad antigelským dvorcem byla zamyšlena vřesem, v němž plály arniky a květy žlutofialového černýše hajního. Jak příroda si umí vyladit barvy! Dřevěný můstek nás převedl přes peřeje Vydry a já hledám u Hamerského potoka jedno stavení, kde žil Podhamerský sedlák, známý z Klostermannova vyprávění. Z celé usedlosti zůstala jen kaplička mezi dvěma javory uprostřed ssutin a na cestě pod lesem vzácný květ mléčivce. Zvláštní, a přece tak prostá věc: co lidé opustí, vzápětí ovládnou kopřivy...
Kašperské Hory :: odstavce 21, 57
A zase se ztrácíš mezi pahorky s uzoučkým obzorem lesa. Na mýtině uprostřed metlic se zastavila srna, z paseky vánek je hořce navoněn arnikami a pokoseným senem, na pasece zvoní zvonky krav, svítí zeleň mladých břízek a mezi kamením tmí se nízké keříčky jalovců. Potom už potkáš jen pokřivenou sosnu, křížek pod jasanem, kamenné zídky i jahodáře s modrými bandaskami a vcházíš zase sám do vlhkého stínu lesa, který se za tebou zavře jako sklepení. Není tu nic než vymletá svažitá cesta s velikými černými plži, mokrý mech a ostrý pach špiček česnekových.
...
Vlna cesty klesá k Prádlu kolem městského koupaliště a zase se zdvihne v stínu kaštanů, z něhož zahlédneme mezi lesy hájovnu, půvabně nazvanou "V nebi", a o kousíček dál je jiná samota, která má pojmenování "Peklo". Kterou z nich si vybrat? Zvonce krav rozeznívají rosné jitro, ženy na lukách rozhazují seno z kop, zatřpytí se hladina Kuklíku, nad ječmeny se mihli bělásci a stín lesa je plný jalovců. A zase chůze do kopce, kde je ves Červená s kostelíkem uprostřed návsi, jehož věžní hodinový ciferník svítí do nocí jako rybí oko, nebo, chcetedi, spis jako bělmo nějakého obra, jejichž hroby přisoudila pověst kamenitým pahorkům ve zdejších lesích. Ostatně naše pouť míří k Riesenschlossu, k Obřímu zámku. Jednou prý našli místní lidé obří kost tak velikou, že ji položili přes Riesenbach jako lávku a mohli docela pohodlně přes ni přecházet. I hasivka orličí, obří druh mezí kapradínami, napovídá nám o pohádkovém království těchto míst. Svah hrne holé kamení (v němž se uchytne jen osamělý smrček nebo břízka) k údolnímu rozpěněnému potoku, kde peřeje mění stříbrné slunce v pstruzí hřbet a vystříknuvší pěnu v bílý květ pstrocku. Spád vody zpívá, přeskakuje kameny a kořeny, slunce rozsvěcuje arniky a ztrácí se v husté tmáni větví; potkávám křemenáče, vysoké smrky, palouk v údolí a opuštěnou hájovnu v lukách, až mě zastaví záhon rozkvetlého lnu u staré dřevěné pily. To už je Reckerberg. U statku kvete černý bez a louky jsou plné světlíku, jehož květ má již blízko k podzimním mlhám.
Do nejjižnějších Čech :: odstavce 20, 35
Hořká vůně arniky, květy náprstníků a zelené světlo pospíchající vody pod zalesněnými stráněmi vedou naše kroky až k zříceninám hradu Pořešína. Do čistého blankytu nebes promítá slunce oranžové sosnové kmeny jako jantarové sloupy. Marné jsem se snažil před zavalenými příkopy vyvolat si původní podobu tohoto hradu, založeného pány Bavory ze Strakonic, kteří jej směnili se svými příbuznými za hrad vitějovický, aby tak zaokrouhlili své državy u Bavorova. Noví majitelé psali se už z Pořešína a užívali v erboví střelu, v klenotu sokola a psa. Markvart z Pořešína dosáhl dokonce hodnosti hofmistra u královny Elišky, manželky Karla IV. V polovině patnáctého století koupil hrad Oldřich z Rožmberka a dal jej sám rozbořit, aby se nestal pevností husitskou.
...
Lesní zámeček Žofín střeží dvě sochy jelenů a hluboké lesy se prostírají kolem dokola. Odtud jsem vyšel k chráněnému pralesu, který se netěší takové proslulosti jako boubínský, ale jisté neprávem, poněvadž je krásnější. Vypuštěné jezírko Eibe neodráželo stíny jehličnatých korun, jeho dno čpělo vlhkým bahnem, kořáním pařezů a tlením zvadlého listí, obrovské kameny byly šedé a co chvíli je horský konipas oživil svým kmitavým neklidem. Jen u hráze se temněla voda zvláštním žlutohnědým odstínem, žíhaným modrými přísvity. Mlčení jalovců a tisů bylo melancholické, arniky hořce voněly, vánek rozhoupával modré květy zvonků a nad šedými, hladkými kmeny buků ševelilo světlé listí, prosívající jemné světlo, které se dole proměňovalo v bílý květ pstročků. Kmeny smrkové tyčkoviny krvácely pryskyřicí, vytrysklou z ran způsobených jeleními parohy, a potom už nás zajal prales svým tajemným mlčením. Je to zvláštní: naše představa utvořená z četby se naprosto rozcházela s poznávanou skutečností. Tento les byl němý, bezhlesý, v němž nebylo živáčka: pták tu nezazpíval, ani myš nezašelestila suchým listím na jeho dně, jen zelené ticho korun a zelené ticho mechů mlčelo jako voda nad tělem utopencovým. Příroda jako by zde uplatnila všechnu svou krutost svobody, která dává právo na život jen ncjbezohled-nějším jedincům. Velkolepá je nádhera rozrostlých jilmů, ale stín jejich hustých korun utlumil kolem vše, co k svému růstu potřebuje životodárné sluneční světlo. Pod tímto stínem už není života. Jen troucheň tu dýchá a nohy se do ní boří po kolena, jen život cizopasný tu žije, obrovské dřevna-té choroše přitísklé ke kmenům jako nějaké mamutí ústřice, jež tolik svým tvarem připomínají. Skupiny stromových velikánů se střídaly s prázdnými místy, které ovládala kyčelnice, jedovaté vraní oko nebo lýkovec, jehož červené bobulky mi přivolávaly představu stydnoucí krve. Převysoká osamělá jedle si jediná z jehličin vyvzdorovala svůj růst a světlo. Myslím, že původním porostem našich lesů byly listnáče a teprve zásahem lidských rukou převládly ve většině lesů jehličiny. Listnatý strom má také do větší šíře rozloženy kořeny a jeho holé větvoví nepraská v době oblevy pod tíží tajícího sněhu jako jehličiny, mělčeji zakotvené v zemi.
Krajina mýtu :: odstavce 16, 36, 38
Rosa tiše padá, arniky se hořce rozvoněly, chlad bažin sahá po nohou.
...
Vracím se návsí k jiné kapličce, tam zřím jen malované obrázky na skle, a přes ornamenty selských štítů, přes údolí rozvoněné arnikou, přes hamr vodokováře Buška vidím kráčet Lnišťskou Pannu až tam, kde se zdvíhá vysokou vlnou střecha trhosvinského kostela, sídla jiné gotické Matky boží...
...
U řeky Malše se potápí pod hladinu podivný pták skorec a mořská vlaštovka míří někam nad šípatky trocnovských rybníčků. Kvetly už v lukách parnasie, tu a tam se zamodraly hořce, vítr roznášel semínka odkvetlých arnik, i tučnice na mokřadle se už rozloučila s létem, když jsem pod dramatickými mračny obcházel krajinu kolem Ostrolovského Újezda za větrného dne, kdy hučelo v dubech a temně modrá zdvižená vlna Novohradských hor zdála se být na dosah ruky. Těžké, namoklé oranice se temně táhly k obzoru, mezi lesy žloudy už louky plné ostřice a starčků, a chalupy se odrážely ostrou svítivou bělí od lesních černav. Na březích Stropnice šedly rozstřílené bunkry, olšiny byly temnější než jindy, z vody válo chladem.
Třeboň :: odstavec 70
Lhota je protáhlá, travnatá ves, plná dětí, hus a rybníčků, která si uchovala svou původní tvářnost takřka beze změn. Jměna rybníčků zní zde odlišněji od ostatních v kraji: Bečkovák, Vinckovák, Herdovák, Vlachnovák, Leštinovák, Hubáčkovák, Probošt, Kovárna, Potěšitel. Pod lesem, kde odkvětaly arniky, viděl jsem před Kojanovým domkem na zahrádce bílé hrozničky kaliny, pomrzlé švestky šelestily svým proschlým větvovím, k severu se prostíral rybník Smrk a za ním Mladošovice s temným věžním jehlanem. To je poslední malířské hájemství Kojanovo, v němž nejraději pobýval na hrázi Slepičníku. Potom ho už, churavého, zavezli do budějovické nemocnice, odkud vedla poslední cesta domů a na malý hřbitůvek v Mladošovicích. Přes hřbitovní zed nahlíží jeho kraj; lidé pracují v polích, déšť obléká les do šedi a tesknoty, mořské vlaštovky letí někam k Spolskému rybníku přes mokřadla a sosny. Růžově kvetoucí akát, tak vzácný v kraji svým bohatým květem i zbarvením, vydychuje omamnou vůni, nezemsky prudkou, a nad hroby rozehrávají včely varhany lip. Dnes a každé léto. Spěte tu klidně mezi svými, příteli Jene Kojane!
Sluneční poutník :: odstavec 29
Vdechuješ ostrý vzduch, prosycený rosou, odkvětajícími arnikami a smolnou vůni sloupané kůry, do níž je přimíšena zemnatá vůně vývratů a kořání. Zastavuješ se u několika takových padlých bohatýrů a vybavuješ si celý cyklus Mánesových studií smrkových a jedlových kořenů i pečlivou kresbu jedlové větévky, kterou neopomněl označit nápisem "Fichtenbach". Vysoké smrky, jejichž nádherné architektuře se všude tady podivuješ, spustily k zemi své zelené stóry a ty najednou vidíš dějiště jedné písně z Rukopisu královédvorského, kde osiřelá dívka sedí na hrobě svých nejbližších. Myslil Josef Mánes při kresbě tohoto překrásného listu na některý šumavský motiv? To už nám nikdo nemůže spolehlivě dosvědčit. Jen "Opuštěná" zůstala jako nápověd tolikerých opuštěností malířových... Tato cesta k Folmavě je tak sugestivní, že by ses nedivily kdybys v některé zátočině spatřil malíře skloněného k nějakému vývratu, jak si pozorně kreslí kmen a celou armádu mechů, tak rozličného odění. A napadají tě tu slova Písma: Pohledte na kvítí polní - ani Šalomoun ve své slávě nebyl odín skvěleji nežli nejmenší z nich.