• 
• 
• 
• 

Bořivoj Žufan

Reference

• Krajina alšovská :: odstavec 6

  Naše pouť začne v Mirovicích, jejichž chrámové dvojvěží svatého Klimenta nad říčkou Vlčavou kreslí nezměněnou podobu města, až na stavbu kostela československé církve a řadu vil, postavených po první světové válce. Čtverhranné náměstí s mariánským sousoším mělo v dobách Alšova mládí mnoho domů, jejichž bohaté štíty se bělaly nad hemžením venkovského lidu o dobytčích trzích, hojně navštěvovaných hospodáři z celého kraje. Krásná renesance se zachovala ve štítu i bráně bývalého schwarzenberského dvora a Alše pamatuje i mirovická "plačka" před kostelem, což je vlastně empírový náhrobek Koců z Dobrše. (Tato plačka má sestru na hřbitově v nedalekých Chrasticích, která lká u empírové vázy nad hrobem France Xavera hraběte z Věžníku.) Básník Antonín Klášterský se zde narodil v domě na náměstí a ve svých Nových jihočeských melodiích oslavil rodné město básní plnou rozpomínek a synovského díku. K jihočeskému domovu se vracel častěji svým dílem básnickým, které má zdejší městská knihovna darováno s vlastnoručním autorovým věnováním. Litý empírový kříž připomíná pátera Šimona Bernarda Vránu, probuzenského spisovatele, který čtvrt století svého života působil právě v Mirovicích. Bronzový reliéf od sochaře Vlastimila Amorta na pomníčku Anny Černé je vlastně jediným cennějším výtvarným dílem na tomto hřbitově. K svému spolužáku z pražské varhanické školy, učiteli Václavu Urbanovi jezdíval z Vysoké na návštěvu do Mirovic slavný skladatel Antonín Dvořák, který i v sousedních Rakovicích měl dobré přátele v rodině schwarzenberského ředitele Bohdaneckého, jehož paní, dcera soudního rady Antonína Rusa, byla výbornou klavíristkou a přehrávala mu u svých píseckých rodičů jeho skladby, z nichž Stabat Mater patří svým vznikem právě do Písku. Odborný učitel Jan Toman, rodák cerhonický, je dnes jistě nejzasvěcenějším znalcem historie nejen svého působiště, o němž napsal pečlivou práci monografickou, ale i neúnavným badatelem rodopisným, jehož mravenčí píli neunikne věru nic podstatného. V mirotických matrikách vysledoval hluboko do minulosti rodopis alšovský, určil s definitivní platností rodiště Matěje Kopeckého a nalezl nám i přesné údaje o jednom z nejmilejších přátel Mozartových, Benediktu Žákovi, rodáku mirotickém, o němž si povíme víc v souvislosti jiné. Jan Toman byl mým zasvěcovatelem do minulosti svého kraje i věrným průvodcem na pouti alšovským domovem, ať už to byly vsi se starosvětskými zámečky, jaké jsou v Zalužanech, Bukovanech, Myslíně, Horosedlech nebo Cerhonicích, jindy zase s typickými návsemi, z nichž nejkrásnější má Smetanova Lhota. Na Alše jsem nejvíce vzpomínal u božích muk na Pteči, od nichž je překrásný rozhled do šíra i do dáli. Zcela blizoučko od Mirovic leží Plíškovice, malířské působiště profesora Miloslava Holého, který zde převedl barevnou krásu letní mirovické krajiny do mnoha obrazů, bud přímo z Plíškovic a Mirovic, nebo třeba od Podčáp, kam si zajel pro motiv starého mostu. Bydlil tu ve statku u Koštů, kam za ním zajížděli někteří přátelé, jako jeho vrstevník Bořivoj Žufan.

• Do nejjižnějších Čech :: odstavec 21

  Víc než historie zaujala mě zdejší překrásná příroda, která zlákala před první světovou válkou výtvarníky z pražského Mánesa, kteří si zde na břehu pod stromy postavili plátěný stan, troje prázdniny hostící tuto veselou chasu. Sochař Karel Dvořák měl vůdčí postavení v tomto rozverném společenství, k němuž patřil melancholický Bořivoj Žufan, pomáhající aspoň při škrábání brambor, zatímco v kuchaření se střídal malíř Alois Fišárek se sochařem Vincencem Makovským, a sochař Václav Vokálek měl zase na starosti proviant, pro který jezdíval každou sobotu až do Kaplice. Vezdejším chlebem pravidelné zásoboval naše umělce místní mlynář, německý komunista, tenkráte jistě vzácná výjimka mezi svými německými krajany.

• Třeboň :: odstavec 34

  Chlum hostil v roce 1916 básníka Antonína Sovu, tehdy velmi churavého, a jeho bolestné chvíle rozptyloval svou účastí i vyprávěním spisovatel Karel Konrád. Nemocný básník býval potěšen i sršatým vtipem K. M. Čapka-Choda, také chlumského letního hosta, s nímž tu tenkráte sedával malíř František Kysela, aby si odpočinul od své učitelské práce v uměleckoprůmyslové škole. Nejvčrnéjší návštěvnicí bývala však Gabriela Preissová, která sem jezdívala řadu let, a její psací stroj zůstal na památku ve Svaté Magdaléně. Také malíř Bořivoj Žufan tu malovával, když bydlel u Soukupů mezi Magdalénou a Třeboní.

• Na Soběslavská blata :: odstavec 16

  Jednoho léta zde namaloval několik zdejších motivů malíř Bořivoj Žufan.