K metropoli kraje ::
odstavce
16, 29
Novosedly už jsou vesnice blatská, s kapličkou uprostřed rovinaté návsi. Vzpomínám vás, neznámá hospodyně, spěchající z pole celá říčná, a přece ještě nezvonili poledne. I zachtělo se svatému Petrovi malé zlomyslnosti: chvíli poslal sluníčko na přezrálý žitný lán, aby jej v malé chvilce zase vydatně pokropil teplým deštěm. Sama za hospodářem jste od páté hodiny ranní sbírala hrstě a jen několik postavených panáků za vámi bylo vidět - i přes vaši čipernost. Ještě jste mi ukázala rybník Voblánov, na jehož hrázi šuměly osiky a děti na širé pastvině sháněly prutem orobince husy do hejna. Dívčické rybníky, nad blankytným usmáním vašich hladin se ve mně zatajil dech - a já obhlížel celý ten nádherný kraj, jejž sluneční záře rozsvítila do zelena. Jen naprostý slepec může nazvat tuto krajinu jednotvárnou; já jsem slepotu vždycky považoval za největší trest boží... Za Zbudovem hrozí vztaženou paží postava Kubátova, z kamene vytesaná jako jeho spravedlivý vzdor, a snad jsou tu ještě balvany, zkropené před staletími jeho nevinnou krví. I sama nebesa se tenkráte vzbouřila nad posedlou panskou zvůlí a smyla prudkým deštěm z popravního kamene krev statečného selského vůdce. Na tomto místě ujasnil jsem si mnohé z učení Petra Chelčického a hlavou mi táhla jeho zdůvodnění biblické oběti smrti Ábelovy...
...
Jeden z prokurátorů odsoudil do vězení babičku, která vychovala osm dětí, pro nějaké provinění, jež v očích venkovského člověka není zločinem. Bvl od ní ve vězení proklet a kletba se splnila do písmene. Když se tento opilec a holkař plavil v podroušeném stavu s dvěma kamarády noční hladinou Bezdreva, vypadl z lodky a utopil se... aby se naplnila spravedlnost. Tak jsem to cítil z gesta vypravěčova, ukazujícího v tu stranu ke Zbudovu, kde stojí v lukách socha Kubátova...
Jakub Kubata
