arkády

arkády na Wikipedii

Reference

Velhartice :: odstavec 24
Nevím už, kolikrát jsem šel z Velhartic k Horám Matky Boží, ale tuto cestu bych poznal i potmě; mám ji vtisknutu ve šlápotách a podle vůně šel bych i po letech po ní docela neomylně. V samotě Na šlajfu nakládali na vůz čerstvě nařezaná prkna, vánek přinášel z lesní louky vůni pokosených sen, kousíček dál se pásly krávy, na pěšince v travách zasvitly ryzce, a kdo by odolal, aby si neutrhl modravé kuličky z pichlavého keře jalovcového; pro jejich aromatickou chuť je kousají zdejší děvčata, jdou-li na večerní dostaveníčko. Sem, do svého letního sídla, se uchyluje herec Jan Werich, aby zde užil do sytosti lesního ticha; pod olšemi rád vysedává na břehu Pstružné, číhaje nad udicí na pstruzí kořist. Čisťounká je zde běhutá voda Pstružné, průhledná až ke dnu, les voní houbami, tráva rosou, olše hořkostí, ale všechno převoní tavolníky svým neopakovatelným mandlovým výdechem. Potkávám fůru, naloženou pilinami, při nichž se bude hřát celá rodina za dlouhé šumavské zimy, zastavuji se na chvilinku v drouhavečské hospodě, odkud je jen koušíček cesty do Hor Matky Boží. Nikomu však neradím, aby se před městeckem zeptal náhodného chodce na dvě věci: kterou z bran má vejiti do města a že by rád viděl obecní les. Celé městečko sestává totiž jenom z náměstí, a městské lesní bohatství representuje jeden jediný smrk. "Horáci" se však mohou pyšnit svou historií, která je bohatá na zlato a stříbro, jež se tu dolovalo za Jagellovců. Už roku 1552 byly povýšeny na svobodné horní městečko a nadány znakem a obrazem Matky Boží, kolem jejíž hlavy se vznášejí andělé a po stranách stojí dva havíři. Erb zavrcholuje královská koruna a pod ní dvě zkřížená hornická kladívka. Nejstarší městská pečeť má letopočet z roku 1560. Zdeněk Lev z Rožmitála měl propůjčeno kutací právo na deset let; staré anály vypravují o ohromném kusu ryzího zlata, zde nalezeném, ale hornická sláva netrvala dlouho, i když čas od času byla nakrátko obnovována. Později se tu téměř v každé chalupě jen ševcovalo, šily se košile pro klatovské továrny, chodilo na práci do lesa a pásly krávy. Z dob blahobytnějších zůstal honosný název hospody "Na zámecké" a opuštěné šachty na Křížovce, zarůstající silenkou a trnčím. Náměstíčko si proměnili v park, kde jsem viděl čtyři roubené studně a kameninovou polychromovanou sošku černošky, nesoucí vázu. Šindele kostelní báně jsou natřeny sytou červení a hlas věžních hodin mi připomněl z dálky nějakou starodávnou píseň z hracího obrazu. Kolem starých šachtic jsem sestupoval dolů k Mokrosukům, jejichž siluetu zdůrazňuje prastará lípa tak prostorné výduti ve vykotlaném kmeni, že se do ní mohou schovat čtyři dospělé osoby. Osamělý dub svou rozsochatostí koruny a mohutností zbrázděného kmene zaujme oko divákovo naráz, i když mělo jinak dost příležitosti pokochat se přírodními architekturami stromovými věru dosyta, ať už jsou to lípy malonické nebo jiné, stojící u cesty mezi Jindřichovicemi a Mlázovy. Renesanční arkády zámecké a krásně členěné štíty s bohatou dekorací, byť rustikalisovanou, zapůsobily na mne jako kouzelný snový přelud. Tato venkovská renesance má v sobě něco tak bytostně českého, že jsem kolem ní chodil jako omámen, kresle ji se všech stran a vzpomínaje na Mikoláše Alše, který by z ní dovedl vyvolat život tak umocněný, až by se nám dech zatajil...
K metropoli kraje :: odstavec 107
Vlna krajiny se stále střídavě zdvíhá až k Lišovu, městečku, jehož jméno proslavili svou dobrou řemeslnou prací místní truhláři, vystavující svůj nábytek na nejvýznačnějších výstavách. Kostel svatého Václava zde stál již ve čtrnáctém století, z architektonických památek upoutá obecní pivovar a schwarzenberský špitál s renesančními arkádami, postavený roku 1669. Ještě donedávna bývalo vidět špitálníky a špitálnice v bílém soukenném oblečení, jehož jeden rukáv byl zbarven modře, druhý bíle, a ženy mívaly na hlavách zvláštní klobouky, přetažené šátkem. Každý den musili přečísti modlitby za zakladatele. Lišovská krojová družina je známa v okolí svými národopisnými pořady a obnovou starého lišovského kroje, který už patří oblasti třeboňské. Vyšívačky vyjádřily volbou materiálu jemnou krajinnou poezii: tyl značí mlhu, rybí šupiny lesk vody a korálky rosu. V místním muzeu jsem se zájmem prohlížel lišovský národopis a dověděl jsem se, jak nákladné bylo pořízem třeba jediné pleny. Dvě krávy na ni musila hospodyně obětovat, než se mohla v kostele pochlubit její krásou. Zdejší rodák František Miroslav Čapek věnoval mnoho chvil jihočeskému národopisu a historii, dočkal se vytištění svých prací i rodáckého vděku. Navštívil jsem jiného lišovského kulturního pracovníka, jehož jméno jsem slyšel poprvé, ač je mu už 86 let. Bývalý ředitel spořitelny Klement Pávek zasvětil historii rodného města celý dlouhý život. Ukazoval mi své rukopisné dílo, s láskou a pečlivostí budované, nad nímž se zatají dech. Co musil přečíst archiválií, kolik opisů pořídil ze zemského archívu a z knih universitní knihovny, než se dobral podrobného obrazu minulosti svého rodiště a kraje. To už není jen láska, to je přímo vášeň, která bez ohledu na hmotné oběti vlastní a bez jakékoliv morální podpory přátel se dovedla na celý život soustředit k dílu, které nakonec nemůže počítat ani se žádnou slávou světskou. Do jakých jemností krajové minulosti pronikl tento tichý pracovník, jak bezpečně ovládá všechen rozsáhlý materiál! Chtěl bych upozornit na toto dílo aspoň historiky kraje, kteří by se s ním měli seznámit.
Krajina mýtu :: odstavec 47
Před renesančním komařickým zámečkem stojí překrásná barokní Madona a z nádvoří můžeme zhlédnout arkády, tak vzácné v našich končinách. Zahrada s domečkem, v místě nazývaném "saletl", hostívala vyšebrodské cisterciáky, kteří byli majiteli Komařic. Historik umění dr. Jakub Pavel pochází z jednoho statku a v hospodě U Kubátů bývá hostem jiný uměnovědec, dr. Jindřich Šámal, jehož paní je komařická rodačka.
Od Hradce k Počátkám :: odstavec 37
Nejkrásnější jsou tu však zimy. Zamiloval se do nich malíř Alois Kalvoda, který si sem přijel namalovat zasněžené náměstí i staré uličky u kostela, i jiné, s plaňkovými ploty zahrádek, jež nejsou vidět pod závějemi, popsanými koroptvími cápotami a zaječí stopou. Tak tuhé jsou zdejší zimy, že jejich drsnatost přemůže i ostych plaché zvěře a sbližuje ji s člověkem. Kolikrát tento krajinář maloval olše na břehu rybníka za třeskutých mrazů i tání, kdy v slunci se třpytí sníh a zaleskne se barevný drahokam ledňáčka, kdy nad rudými jeřabinami přelétávají kvíčaly a na temných olšových šištičkách se choulí zkřehlá havěť čížků. I říčka Kamenice mu dala hodně motivů, stejně jako mlýnská stoka a okolí staré pily, tolikrát namalované za jinovatek proti slunci i v modravém podmraku. Měl rád prostý motiv, proto mu neučarovaly arkády na zámeckém nádvoří, ani architektura chrámová, ale březové aleje a hladiny se zelenavým ledem.