-
Krajina Jana z Husince ::
odstavec
26
Nedivme se, že Antonína Chittussiho zlákala temná hmota středověkého města, sevřená do hradeb, k malbě monumentálního účinu, já však nikdy nezapomenu na silný dojem prvního setkání s tímto městem u "Dolní brány". Její zubatá zed s freskou rožmberského jezdce a s dominantou svatojakubského gotického chrámu za hradbami působí vznosnou chmurností, a strohá gotika tohoto kostela s převysokými okny nabádá k tolikeré evokaci celých dob. Tady bylo dějiště pohnuté události za dob Žižkových. Prachatičtí Němčíci vyprovokovali drzým výsměchem slepého válečníka k ráznému činu. Na jeho rozkaz bojovníci husitští ztekli naráz hrazení, všechny cizí odpůrce kalicha a domácích Čechů zavřeli do sakristie a zapálili ji. Sedmdesát pět měšťanů, nenávistných, pyšných, zbohatlých obchodem, jejž podmiňoval sklad soli pro celé Čechy, škemralo nyní o milosrdí. Dívám se na prohnutou okenní mříž, kterou tehdy marně lomcovaly ruce se zoufalou silou, chtějíce uniknouti před plameny a dýmem.
-
Na Vodňansku ::
odstavec
18
Antonín Waldhauser patří Vodňanům svým zrozením. Jeho touha po umění byla uskutečněna přijetím na pražskou akademii, kde studoval u Rubena, Lhoty a Haushofera, a po absolutoriu v Praze odešel ještě na dva roky doplnit své malířské vzdělání studiem na akademii vídeňské. Vlastenecká horoucnost, tolik příznačná pro jeho pokolení, přiměje mladého malíře k pěší výpravě až do Kostnice, kde si chystá přípravné studie k rozměrnému plátnu s námětem Husovy postavy, účastní se s Josefem Mánesem návrhů pro sokolský kroj, podporuje povstání polské a živí se vyučováním malby v měšťanských rodinách; za zmínku stojí, že byl učitelem kreslení i Smetanovy choti. Jeho tuláctví zavedlo ho do Francie, navštívil Rusko, potom se soustředil k práci v české krajině, zanechav po sobě mnoho drobných obrázků, blížících se svou tematikou i malířským zpracováním obrazům Antonína Chittussiho. Z jižních Čech namaloval rozměrný obraz na motiv výlovu Rožmberského rybníka jako jeden z prvních našich malířů, kteří se obírali světem rybářů. Měl k němu jistě blízko jako rodák města, ležícího mezi samými rybníky a honosícího se svou zvláštní odrůdou vodňanského kapra. Jiný zdejší rodák, dr. inž. Theodor Mokrý, stal se vedle třeboňského Václava Šusty rybářskou autoritou, uznávanou v jeho době všemi rybáři téměř bez výhrad.
-
Vzpomínání na Julia Zeyera ::
odstavce
23, 25
Heydukova vzpomínka na kříž Julia Zeyera, kterou nám zachoval ve své tenounké knížce pamětí, dovede nás na několik hřbitůvků krajiny písecké. Malíř Antonín Chittussi si jednou přál před svou tušenou smrtí mít označen svůj hrob venkovským kovaným křížkem. Zeyer, chtěje splnit přání mrtvého druha, obrátil se na svého píseckého přítele. Vždy nadšený a dojatý Heyduk objednal ihned kočár a rozjeli se se Zeyerem na čížovský hřbitůvek. Tam před časem vskutku stávaly dva pěkné kované kříže - ale naši hledači nalezli na jejich místech jenom své zklamané tužby. V Radobytcích jim štěstí přálo. Tam skutečně stál krásný rokokový kříž - ale nadšení Zeyerova objevu bylo zchlazeno neúplatným odmítnutím místního duchovního správce. Naše posmutnělá dvojice nemluvně se krčila v koutě kočáru, který je večerní krajinou odvážel zase k Písku. Do houstnoucích mlh zadumaně tesknil Zeyerův zrak, a proč nevěřit Heydukovu svědectví, které nám doslovně zaznamenalo zjihlou meditaci lítostivého Zeyera:
...
Nad vyšehradským hrobem Chittussiho můžeme spatřit překrásný kříž, umně vykovaný některým neznámým zámečníkem - ale ten už není ze hřbitůvku, nýbrž ze starožitnického krámku kteréhosi jihočeského města. Neměl jste už odvahu, citlivý Julie Zeyere, koupit kříž ani z hrobu všemi zapomenutého... Renesanční kříž, vytrvalým Heydukem nakonec přece jen opatřený, nestojí na vašem hrobě; toto přání už vám splněno nebylo...
-
K metropoli kraje ::
odstavec
21
Jistě tu postál i Antonín Chittussi a maloval krvavé západy slunce, které málokde jsou krásnější. Jeho světská duše se mohla poklonit Stvořiteli jen stručným konstatováním, že "Pánbůh je přece jen největší kumštýř". Míra jeho obdivu byla tím zcela převršena.
-
Třeboň ::
odstavec
67
Přírodní intimitu třeboňského okolí, tak nezajímavou pro romantický zrak svých vrstevníků, objevil české krajinomalbě Antonín Chittussi, malíř, jenž nalezl sám sebe až ve Francii, kde mu mistři barbizonští pomohli nalézt cestu i k prostým motivům jeho rodné země. Zdumená barevnost kvetoucích vřesovisk i hýřivé západy slunce, jím tak milované v zřidlém, po krouceném větvoví staletých dubů, mu i tady připomínaly Fontainebleau, neboť Třeboňsko, tento výrazný kraj jižních Čech, není pouhou přírodní scenérií. Po staletí byla měněna jeho tvářnost dily lidských rukou, uměle zasazujících do původních útvarů rozsáhlé stavby rybniční i umělou řeku, a jako jedno ze sídel knížecího dominia se stal vlastně velikým parkem. Chittussi jemně vycítil především jeho hodnoty ryze malířské, tušené před impresionisty zcela intuitivně, i když v popisných kresbách se důvěrně seznamoval zejména s jeho vodní flórou a faunou téměř akribicky. Byl první z našich krajinářů, kteří pochopili atmosféru jeho podzimních šedí a hnědí, stříbřitě mlžných svou zavlhlostí i šerem, vše přidumené do zvláštní tichosti a soustředění. I když viděl mnoho zdejších rybolovů, zajímalo jej spíš bahnité obnažené dno, splývající s vodou loviště, než sama lidská práce rybářů, neboť neznáme žádný závažnější obraz, v němž by povýšil lidskou postavu na ústřední motiv své výtvarné snahy.
-
Přetiché město ::
odstavec
17
I Chittussi sem zajížděl. Snad to zvábilo podvědomé volání italské krve jeho předků a duše jejich vlasti, skrytá tady na tolika místech - Richarda Laudu zase pradleny na vajgarském břehu a pohled na město v horském letním dnu. Oba dva, každý jinak a každý po svém, jsou vedle Alše prvními a pravými zasvěcovateli do duše jihočeských krajin. Malíř Pavel Laška je stále okouzlován touto krajinou svého mládí, i když ted žije v Praze.
-
Krajinou básníkovou ::
odstavec
67
Tesknotou a vzpomínáním je poznamenán v mé paměti jeden den, kdy jsem pod stmívavou klenbou staré dubové aleje kráčel mírně zvlněnou krajinou z Pacova k Těchobuzi. Ne matná otavní zeleň pod šedivými nebesy, kterou tolik milovával Chittussi, jehož jméno a obrazy mne tady napadaly při každém kroku, ani modř lesů ztišená, při níž jsem myslel na Antonína Sovu, nebyly příčinou melancholie těchto míst, ale cosi hlubšího, duchovnějšího, co do mne zavanulo z několika lidských osudů a dějů.
Antonín Chittussi
