svatá Anna

svatá Anna na Wikipedii

Obrázky

Reference

Rošice :: odstavec 25
Pražský student jistě se zájmem pozoroval pouťový rej, který se pestře rozvířil v samé blízkosti tetinčiny myslivny, jindy tak tiché. Byl to ještě živý projev lidového baroka. Zámecké čekanické služebnictvo mělo na starosti úpravu kapličky a jejího okolí. Děvčata uvila věnce, ozdobila jimi rám obrazu, vybílila zdi, zametla prostranství. Čekaničtí šenkýři přivezli objemné sudy a kramáři i pernikáři začali se stavbou plátěných bud. Na lesní cestě stříhali ušima vypřažení koně, ruce se míhaly a děti z hájovny, myslivny i blízké vsi pokukovaly zvědavě na tuto každoroční podívanou. V neděli přicházelo procesí z jednotlivých kolatur, z Blatné i ze Sedlice, ze Záboří a z Kadova a dále z vesnic od strakonické strany, od Mečichova a Hlupína, z Nahošína i Doubravice. Ta bývala zvlášť bohatě naparáděná. Kněžské kvadrátky se střídaly se svítivou bělí nažehlených družiček, které nesly vyzdobené "trůny" se sochami světic; za nimi šly větší družičky se sochou Panny Marie, svátečně oblečenou do blankytného nebo růžového pláště, a v týchž barvách byly i stuhy, vedoucí z dlaní děvčátek k nosítkům trůnu. Vdané ženy, černě oděné, s bílými šátky na hlavách, nosívaly sochu svaté Anny, nad hlavami vlály v slunci červené poutní korouhve ověnčené polním kvítím, zněl hlas předříkávačů i táhlý poutnický zpěv. Kolem druhé hodiny odpolední se řadila procesí v ustáleném pořádku. V čele šli hoši s korouhvemi, za nimi školní děti, dále družičky a ženy nesoucí trůny, kněží, zpěváci a nakonec ostatní poutníci. O třetí hodině byla vykonána obvyklá pobožnost, zazněly loretánské litanie, skončilo požehnání. Nyní se pomíchaly děti s dospělými, vítali se příbuzní a známí, nastala zábava i odpočinek. Děti utrácely v krámcích nastřádané peníze za mejdlíčka a cukrové "špalky", které v ústech dlouho držely svou sladkost, mládenci kupovali děvčatům perníková srdce, ženy obrázky do modlitebních knížek a dárky pro známé, kteří musili z nějakých důvodů zůstat doma. Hospodáři a chasníci se tlačili k pípám šenkýřů, babičky a hospodyně odběhly ještě s lahvičkami k studánce pro léčivou vodu. Když večerní slunce dloužilo stíny stromů, začaly se rozjíždět bryčky, nastalo loučení přátel a prořidlé řady poutníků se připravovaly k návratu do svých domovů. Mnohá dvojice se už k procesí nepřipojila a radši zabloudila do zšeřelých alejí krásných Rošických lesů.
Stříbrné Hory :: odstavec 6
Polní cestou přijdeme do Břežan s překrásnou návsí, kde je ještě devět bílých štítů lidového baroka, u vsi štíhlá kamenná boží muka s vytesaným letopočtem 1738. Je odtud krásný pohled k Malému Boru a k Práchni. Za vsí je kaple svaté Anny se zázračnou studánkou, jedna ze svatoanenských svatyň, jichž je ještě několik na sousedním Strakonicku. Z Břežan vystupujeme polní cestou na zalesněný vrch Slavník.
Do šumavského Podlesí :: odstavec 45
Pro Nahořany věru vymyslili případné pojmenování. Je to ves na kopci, odkud je nejkrásnější pohled nejen na Pržmo, ale i na celé lesnaté pásmo svatomářské s Boubínem a Bobíkem v pozadí, které jsem obzíral z oken školy. Kolem ní je zahrada, jejíž rudnoucí třešně na vzrostlých stromech nedají spát nahořanským klukům, a ani autorita pana ředitele Černého je neuchrání před klukovskou chtivostí. Na návsi jsem vzpomínal na přítele Josefa Ladu, jemuž by se jistě líbila pro uspořádání jejich štítů a vjezdů. Sedl jsem si na klády před kapličkou a kreslil pozorně jedno stavení za druhým: každý štít má jiné členění a každá chalupa je oštafírovaná jinou barvou. Nebe bylo v tu chvíli čistě modré, sluníčko svítilo na trávník, kde štěbetala housata, a než jsem všechno obhlédl, nakreslil a okoloroval, byl už čas obědvání. Od Uhlíků vyšel hospodář, aby v kapličce odzvonil poledne. Zaplať Bůh za to zvonění, neboť bez něho bych nebyl objevil překrásnou lidovou sochu svaté Anny, jejíž tvář měla výraz hluboké selské zbožnosti, jaký jsem jinde neviděl. A to je co říci: celé Pošumaví je samá svatá Anna. Tento den mě potkalo štěstí několikrát. Dík setkání s píseckým památkářem ing. Ivo Benešem u nahořanské kapličky, jenž se také pokochal nahořanskou návsí i svatou Annou, ale poněvadž je duše praktická, začal se shánět i po hospodě. Nic nedal na mé upřímné tvrzení, že člověku stačí krásná krajina - a jídlo, podávané třikrát denně, že je předsudek ještě z gotické doby, a opravdu pro nás vynašel hojné pohoštění. Hospoda byla sice zavřená, protože hostinského vystěhovali jako kulaka, ale v stavení u Maršálků nás pohostili "drbáky" s uzeným, všechno bratru za celých šest korun. Musil jsem mu kajícně přiznat, že i tato světská marnost má při putování svoje půvaby a tvrdošíjná odpíravost nemusí vždycky být ctností. Rozloučili jsme se před školou, on si to zamířil k Malenicím a já, s radiovkou plnou darovaných třesní chrupavek z nahořanské školní zahrady, opačným směrem k Dobrši.
Na Vodňansku :: odstavec 4
Tvrz a ves Protivín byla zpočátku v majetku českých králů, později byla zastavena Rožmberkům a po nich se tu vystřídalo několik šlechtických rodů. Za Vratislavů z Mitrovic byl postaven kostel svaté Alžběty, stavitelé Pavel Bayer a Antonio Martinelli dali zámku dnešní podobu, ale hřbitovní kostel svaté Anny je památkou na Trautsmansdorfy, kteří v ní mají svou hrobku. Za posledních majitelů byla postavena barokní budova děkanství.
K metropoli kraje :: odstavec 13
Renesanční vchod kraynarovského zámečku přestavěného ze staré tvrze, stojící v těsné blízkosti farního chrámu, i několik barokních štítů, rozhozených po městečku, působí na návštěvníka přívětivými dojmy. V bílé kapličce u cesty stojí socha svatého Floriána, který drží bílý praporec s červeným křížem jako samaritán, svatá Anna má zahalenou hlavu v plachetce a Panně Marii svinul sochař vlasy do drdolu, což je jistě nezvyklé sochařské pojetí.
Třeboň :: odstavec 30
Zámek vystavěli v 18. století Stadiónové, které snad pamatují i dvě barokní sochy, svatého Jana Nepomuckého a svaté Anny, stojící na mostě u rybníka Hejtmanu, jehož jméno je památkou na pana Krajíře z Krajku na Nové Bystřici. Také rybníky Kanclíř a Purkrabí ho svým jménem připomínají. Později byly zřízeny v okolí hamry a známou železnou lávku v Praze vyrobily zde pilné ruce chlumských dělníků. Ve vzrosdém parku vidíme sousoší, představující štvanici na jelena. Sochař vylíčil vzrušenou chvíli, kdy dva psi se zakusují do těla uštvaného zvířete. Tento výjev přivolává vzpomínku na posledního majitele, následníka trůnu Ferdinanda d'Este, o němž si povíme víc v souvislosti jiné.
K srdci jižních Čech :: odstavec 32
Když jsem šel jednou sám lesnatým úžlabím z Kozího Hrádku kolem Kozského potoka k Měšicům, chvíli na slunci a chvíli v stínu, byl už červenec. V zeleném ovse zářil fialový vičenec, potok přeskakoval kameny a klikatil se v lukách a obzor upřesňoval kopeček s kapličkou svaté Anny, která tu stojí uprostřed hájku. Na tomto místě se scházeli zšíra i zdáli venkovští posluchači, aby tu vyslechli výmluvná kázání milovaného kazatele z Betlémské kaple. Odtud vedla Husova cesta přes Vlčí důl k Dražicům a dál kolem Příběnic na Hnojnou Lhotu až k Dražičkám. Ve Vlásenicích na dvoře u Holubů dodnes stojí nejmohutnější lípa táborského kraje, pod níž prý kázával. I košatá lípa u Šittů je prý svědkyní jednoho Husova kázání.
Sluneční poutník :: odstavec 32
A kdo by vzpomněl na probuzeneckého faráře, který si zničil život jednou památnou řečí ve Slovanské lípě, pronesenou v Českých Budějovicích bouřlivého roku osmačtyřicátého. Bezmála čtyřiadvacet let prožil páter Antonín Krejčí v tomto kulturním vyhnanství pod dozorem četníků a za neutěšeného stavu hmotného. S jakou asi radostí přivítal na své farce vzácného přítele Karla Jaromíra Jaromíra Erbena, archiváře a slovutného básníka, když přijel naposled na Chodsko o svátku svaté Anny roku 1868 po svém moskevském zájezdu na Slovanskou národopisnou výstavu.