Obděnická pouť ::
odstavce
9, 13, 21, 27, 33, 103
Erboví, na přímluvu Viléma z Rožmberka polepšené Rudolfem II. a vytesané zde v masově červeném mramoru, tof sláva světská. Prázdné místo letopočtu nám napovídá více o věcech lidských, nejsoukromějších. Dcery se sice velmi čile ujaly otcovského dědictví, ale bylo jim už obtížno povolat kameníka, aby čtyřmi číslicemi roku úmrtního (1604) uzavřel svědectví, tak rozmyslně a pečlivě stylizované.
...
Tento veliký ekonom nebyl zcela určitě ve svých mladých letech nějakým asketou, jednostranně upjatým k hospodářským zájmům, které by předpokládaly vypětí veškeré životní vůle. Chudý rytířský synek z Kolínska, jehož predikát byl v tehdejším běhu světa hodnotou spíš iluzorní než reprezentační, dostává se záhy do borovanského kláštera jako správce jeho světského zboží. Má jistě mnohem víc aspirací než zkušeností životních, vrhá se do víru života s celou dychtivostí mladého ctižádostivce, ale neodmítá žádnou příležitost, kterou mu nabízí jeho nové postavení. Dočítáme se, že mu borovanský farář "polštáře s vrkoči sjednával", a v refektáři jistě neodmítal vyprázdnit mnohou cínovou hubatku opojného nápoje, okřídlujícího jeho smělou fantazii. Zavčas si jej povšimne rožmberský vladař, učiní jej purkrabím na Krumlově a umožní mu do netušené šíře rozvinout všechny jeho schopnosti hospodářského budovatele.
...
Už za tři léta po svatbě je povýšen na regenta všeho zboží pod erbem pětilisté růže a v tomto novém úřadě si počíná ještě pracovitěji. Dovede přesvědčit pana Viléma o správnosti svého počínání a úspěšně pokračuje od jednoho díla k druhému. Neuplyne ani rok a pan regent začíná stavět u Třeboně nový rybník Svět. Nerozpakuje se rozbořit celé předměstí i se Špitálem, nic nedbaje nářku opatrných sousedů, kteří si navykli považovat bažiny před městem za nejbezpečnější přirozenou fortifikaci proti každému nepříteli. Vždyť ani Žižkovi se nepodařilo dobýt Třeboně.
...
Nerozpačitý Krčín byl jisté úspěšnější. Dvůr Leptáč u Netolic, věnovaný mu panem Vilémem jako ošidné sporné vlastnictví, vyméňuje za zboží sedlčanské, a po dostavění Rožmberka přesídlí z Krumlova do kraje své matky. Hospodaří pro sebe mnohem opatrněji než jeho tchán Zelendar.
...
Snad... Byla to jen touha po mamonu, která zvala do křepenického zámku mistry alchymie, bez nichž si nedovedeme představit život rudolfínské doby, i když zkušeností z Třeboně se nemohly vykázat ani jediným průkaznějším úspěchem? Tento muž, který se jistě vyznal v lidech a musil překonat tolikerou záludnost a závist, nemohl přece podlehnout tak snadno očividnému, vemlouvavému šejdířství, proti němuž byl předobře vyzbrojen celou svou životní praxí, či v něm bylo přece jen kus člověka, omezeného svou dobou, kus fantasty, pokoušejícího přízeň paní Náhody? Byla tehdy mezi jeho vrstevníky nálada vskutku chiliastická, kdy byl očekáván konec světa, kdy v kostelích obou vyznání kazatelé rozjímali o marnosti všeho pozemského a poutníci se znovu vypravovali do Svaté země. Neměl snad i tento chiliasmus určitý vliv na opuštěného starce, který, podruhé ovdověv, usebíral své myšlení k posledním věcem člověka? V Dublovicích pochoval svou dceru Marianu, nad jejíž tělesnou schránkou dává do kostela vytesat týž náhrobek jako svůj v Obděnicích, ale s nápisem českým, jehož výraz však nevybočuje z obvyklosti podobných počinů. Přežil i pana Viléma, předposledního z rodu, v jehož dlouholetých službách okusil hořec i med.
...
Tato vdova po Vilému z Rožmberka se znovu provdala do rodu fanaticky katolického. Její manžel, Zdeněk Vojtěch z Lobkovic, nejvyšší kancléř Království českého, sehrál ve stavovském odboji úlohu velmi význačnou. Za jeho věmé služby odměnil jej vítězný císař po bělohorské tragédii titulem knížecím a právem ražby vlastních peněz. Doba pobělohorských konfiskací umožnila mu neslýchanou kořist. V obou manželech, okázale zbožných, jako by se znásobila zášť proti jinověrcům, z toho plynoucí krutost a ještě větší touha po majetku a moci.
Vilém z Rožmberka
