Na Vodňansku ::
odstavce
47-48
Strunkovičtí vystavěli kostel, vystavěli věž, ale když došlo na hodiny, vzpomněli si, že by měli spořit. Udělali tedy ciferník jen ve stranu, kde bydlil pan farář a pan půlmistr. Za to vyznamenáni chtěl se půlmistr spoluobčanům a chrámu Páně odměnit. Myslil, že závaží kamenná mají na kostelních hodinách po celém světě a že Strunkovice musejí mít něco zvláštního. Věnoval tedy hodinám závaží tvarohová, na něž musily dvě hubené jeho kravky dojiti přes půl roku. Zato však bylo každé závaží jako mlýnské kolo. Hodiny šly nějaký čas, ale potom se pozdily a pozdily, až nemohly z místa. Vypravena na věž komise, aby vypátrala, proč se hodiny zastavily. Komise seznala, že vrabci závaží sezobali, takže z nich nezbylo ani na syreček. Pan půlmistr cítil, že je na něm, aby věc napravil, a to co nejdříve, nebol už počali Strunkováci mřít hlady, protože hodiny po několik dní neukazovaly na zlatou chvíli oběda. Pan půlmistr usoudil tak: postavil pod věž obecního serbusa, dal mu do ruky dlouhou tyč a tyčí serbus rafičky postrkoval.
Josef Holeček vypráví o dalších nesnázích spojených s těmito hodinami: nakonec si Strunkovičtí pořídili hodiny sluneční, na něž jim malíř svatých obrázků namaloval svatého Isidora, jak pase stádo oveček, ale světci musil dát podobu farářovu a beran měl hlavu samého pana půlmistra. Sluníčko zas počalo dělat nedobrotu, ale i tehdy si pan půlmistr věděl rady. Chytil je do sudu s kolomazí a hodiny dal zaklopiti dřevěným truhlíkem, aby jim už sluníčko neuteklo.
půlmistr
