• 
• 
• 
• 

Oldřich II. z Rožmberka

Oldřich II. z Rožmberka na Wikipedii

Reference

• Velhartice :: odstavec 10

  Z vašich dvou dcer mne nejvíc zajímá ta mladší, Anička. Její příběh není nepodobný únosu Heleny Spartské, která, můžeme-li věřiti Homérovi, byla prý ve své době nejkrásnější ženou celého Řecka a Paridovi se jí dostalo darem od bohyně. - Vznešenému pánu Hervíku z Degenberka jistě nepomáhali bohové olympstí, když velhartickou Aničku unášel na svůj hrad do bavorské země. Zde je příběh prostší a důvod mnohem zištnější; život nebývá vždycky totožný s půvaby básní. - Ještě slyšíme fanfáry trub oblehatelů a třesk zbroje obránců na znamenitém hradním mostě, který nemá v celých Čechách obdoby, a nářek pana purkrabí, obávajícího se ne bezdůvodně prudkého hněvu pánova, se rozléhá nádvořím. Pokračováním tohoto dějství byla válka, ovšem ne toho rozsahu a trvání jako kdysi ta u bran Troje, ale spříznění páni z Růže plenili se svým zbrojným lidem tak dlouho statky vyděračovy, dokud pannu Aničku nevrátil zase na rodný hrad. Celý rok byla v zajetí a už nezvíme, jak se jí tam vedlo. To byl asi nejvzrušenější příběh jejího života. Zanedlouho ji pan Oldřich z Rožmberka provdal za svého příbuzného, pana Menharta z Hradce, který byl nestálého zdraví a zemřel po dvou letech.

• Prácheň :: odstavec 42

  Rozsáhlé pastviny se prostírají kolem mečichovských rybníků a my se díváme směrem ke klatovské silnici, kde se zvedá na výšině románský kostelík Malého Boru. Na tomto návrší sevřela těsným prstenem panská jízda, vedená Oldřichem z Rožmberka a Bohuslavem ze Švamberka, Žižkovy válečné vozy, ale i tentokrát husitské houfnice rozrazily kruh obklíčení. Jednooký zeman vyřídil panskou přesilu svým lapidárním tahem - a "bratří" měli k Prachaticům volnou cestu, nechavše za sebou bojiště plné mrtvých nepřátelských těl i koňských mrch.

• Krajina alšovská :: odstavec 55

  Nad soutokem Otavy s Vltavou šedne skála, na níž na místě starších hradišť strmí od počátku třináctého století královský hrad, založený Václavem I., za jehož doby se kolem dokola rozléhal psí štěkot a láni psovodů, neboť tento Přemyslovec byl náruživě milovný lovu. Zvíkovský hrad stal se svědkem sporů mezi starým králem a jeho synem Přemyslem Otakarem, který s pomocí šlechty chtěl se zmocnit trůnu; synovy vyjednavače, mezi nimiž byl i biskup Tobiáš, dal prchlivý král na Zvíkově uvěznit. Později byl královský hrad Zvíkov zastaven pánům s erbem pětilisté růže, za Oldřicha Rožmberka se stal spolehlivou oporou proti táborům, po Rožmbercích se dostal do majetku Švamberků a na Zvíkově se jejich posádka držela statečně ještě dvě léta po bitvě bělohorské proti císařské moci, kdy byl hrad dobyt nejvyšším lajtnantem Lichtensteinova pěšího regimentu Grambem, a od té doby patřil Eggenberkům, po nich Schwarzenberkům.

• Na Vodňansku :: odstavec 13

  Z radčických kopců se k jihu sklánéjí svahy bývalých vinic do široké kotliny rozsvícené hladinami rybníků pod modrou hradbou šumavských hor, kde pod vysokým nebem mezi vodami, loukami a oranicemi vztyčilo vznosnou kolmici věže staré městečko, nazývané odpradávna podle rozlehlých vod Vodňany. U říčního přechodu na Zlaté stezce povstalo z osady, kterou čeští Přemyslovci dali obehnat příkopem, parkány, hradbami s baštami jako pevnost moci královské proti úkladům šlechty, z níž Rožmberkové na blízkém Helfenburku byli sousedy nejméně příjemnými. Soukeníci a řezníci, nejpočetnější z místních cechů, provozovali v domech za hradbami své živnosti a později, v pohnutých dobách patnáctého století, přidali se i Vodňanští k nejradikálnějšímu učení, stojíce věrně při Žižkovi. Tehdy se města zmocnil opovědný nepřítel nového pořádku Oldřich z Rožmberka, osadiv je svou posádkou, poté bylo dobyto Žižkou, který přitáhl se svými voji od Písku a poničil je tak, že se stalo pustinou na několik let. Jeho hněv poznali zejména papeženští kněží, vržení na budějovickém předměstí do rozpálených vápenic. Tehdy přišel z Písku do Vodňan i táborský biskup Mikuláš Biskupec, aby se na hrázi Hliněného setkal s chelčickým myslitelem, jehož sen o starokřesťanské obci boží bez "trojího lidu", kde mocní neutlačují slabé, chtěl vytvořit nové společenství, spravující se jednoznačným výkladem jednoho článku desatera, znějícím kategoricky: Nezabiješ! Ještě jednou byli měšťané postiženi za dob domácích válek na Kraví hoře u Číčenic, kde přepadeni nepřítelem ze zálohy, nechali mu napospas nejen válečné vozy a houfnice, ale i 250 zabitých a 422 zajatých druhů. Celé šestnácté století je vyplněno silničními spory s městskými sousedy píseckými a prachatickými i potyčkami s posádkou blízkého Helfenburku, jehož pán si činil nároky na lesní bohatství svobodných vodňanských "hor". Mezi českými humanisty nalézáme z vodňanských rodáků významného milovníka knih, učeného Havla Gelasta Vodňanského, a dále nejvýraznějšího představitele duševní noblesy sedmnáctého věku, zoufalého svědka pobělohorských poprav, rektora slavné almae matris mistra Jana Kampana Vodňanského. Známe jej důvěrně z Wintrova románu a představujeme si onu chvíli, kdy se v kostele svatého Klimenta u mostu zříká staré víry, pln bolestných rozporů, jen aby zachránil svou drahou kolej. Básník, který složil verše začínající slovy: De morte non timenda... nebyl zbabělec, když po krutých zklamáních opouštěl dobrovolně tento svět. Už tenkrát, když z ochozu týnské věže viděl pod šibenicí svého rodáka Nathanaela Vodňanského z Uračova, který vynikající měrou se zasloužil o vydání "majestátu" Rudolfa II., jak bez bázně přijímá smrt pro svou víru, snad tenkrát šeptly jeho rty: De morte non timenda... To už jeho rodné město bylo v rukou Marradasových a nová vrchnost světská i duchovní začala se svým neblahým působením. Ve víru krvavého času vidím u tvých bran žoldácká vojska a na střechách plápol "červeného kohouta". Později, za josefínského věku, uvolněného od fanatismů náboženských a lámajícího pouta nevolnictví selského lidu, nastává úsvit tvořivých sil celého národa. I tady v pohnutém roce osmačtyřicátém zřídili měšťané ozbrojenou národní gardu. Jejím "početvedoucím" byl lékárník Antonín Herites a o rok později zvolili jako svého zástupce do ústavodárného sněmu pozdějšího notáře Antonína Mokrého. Synové těchto měšťanů proslavili rodné město svou tvorbou literární. František Horský, libějický ředitel panství, zřídil v dvoře Rábíně v padesátých letech minulého století rolnickou školu, první v celém rakousko-uherském mocnářství. V temže dvoře se narodil schwarzenberskému úředníku Bémovi synek Rudolf, který se stal malířem a rodný kraj zpodobil v mnoha rozměrných plátnech. Jeho maminka se jmenovala Kateřina Hlavová, pocházela z Netolic a odvozovala svůj původ od husitského zemana Hlavy z Vrbice u Husince. Proto její syn později podpisoval své obrazy jménem Vratislav Hlava. Své mládí prožil na zámku Kratochvíli a školu navštěvoval v blízkých Netolicích. Později se jeho otec stal správcem dřevního skladu ve službách schwarzenberských ve Vodňanech na Rechlich a sedm let tam prožil i náš malíř. Po první světové válce jezdil na léto do Stožic a Stožičtí jej právem zvolili svým čestným občanem, poněvadž jejich ves i krajinu uvedl na svých pražských výstavách mezi kraje malířsky oslavované. Diváci mohli spatřit několik pohledů na Stožice, stožickou cihelnu i humna, a rybníky mezi Stožicemi a Chelčicemi. Ve Zlaté Praze vídali čtenáři mnohé reprodukce z Bémovy tvorby, zaměřené k jižním Čechám. V obraze Návrat poznali Vodňanští starého Hazuku, staříka s rázovitou hlavou i jednáním, kterého měl rád zejména Julius Zeyer, jehož časté návštěvy i rozprávky u tohoto jadrného vypravěče byly pro básníka jistým osvěžením. Rudolf Bém vystavoval na prvních výstavách Mánesa a s reprodukcemi jeho obrazů jsme se setkávali v některých ročnících Volných směrů. Byl i vyhledávaným portrétistou, jeden čas měl vlastní soukromou školu, nejznámějším se však stal obrazem Jana Žižky z Trocnova, který vytvořil v několika variantách. V jeho vinohradském ateliéru jsme viděli bohatou žeň krajinářskou z okolí Žichovic a Rábí, kam jezdil 26 let a vracíval se každého podzimu s novými obrazy, žel, málo už známými novému pokolení, které neprávem jeho práci přehlíželo. Z časového odstupu vidíme už dnes, že jeho dílo si zaslouží pozornosti hlavně nás Jihočechů, neboť v našich krajinách objevil novou poezii, po svém procítěnou a po svém ztvárněnou.