epiteton

epiteton na Wikipedii

Reference

Krajina alšovská :: odstavec 56
Nazval-li August Sedláček, nejlepší znatel českých hradů a zámků, "králem českých hradů" právě Zvíkov, potvrdíme mu jistě vděčně jeho obdivné epiteton. Štíhlá hláska s kamenným věncovím krákorců a ostrou hranou zdi, zakončená pod střechou erby švamberské labutě a rožmberské růže, dává hradu vznosnou siluetu i vznešenost. Zdivo hlízové věže dlouho mátlo svými kamenickými značkami historiky i archeology, kteří se jeden čas domnívali viděti na nich nějaké runové písmo markomanské, a věž byla od nich nazvána Markomankou. Nejkouzelnější překvapení pro zrak poutníkův je raně gotická chodba s výklenky a sedadly, která je předzpěvem krásy vnitřního nádvoří, jehož souvislé pásmo arkád o dvou poschodích představuje architektonickou zvláštnost, ojedinělou v celých českých zemích. Když tu za měsíčných májových nocí zaznívá gotická hudba, když ztichnou ptáci a dole se rozezpívají hlasy dvou řek, když nad nimi ve výšce ševelí lesy a luna napoví svým svědem lomené oblouky ochozů, přeneseme se do ovzduší století čtrnáctého, do světa namalovaného v svatební síni, kde pištec s bubeníkem vyhrávají svatebnímu průvodu, obřadnému a vážnému, jak se sluší na přítomnost čtyř vznešeně přihlížejících kurfiřtů. Je-li gotika hradního nádvoří překvapením, musíme architekturu hradní kaple obdivit jako báseň, jejíž účin zvyšují vybledlé svatozáře fresek i nápovědi dívčích tváří. V tomto gotickém světě jsem na Alše vzpomínal nejhoroucněji: na Alše studentsky zamilovaného, na Alše jako milovníka historie své rodné krajiny i na mužného Alše, když tvořil návrhy pro monumentální výzdobu murální a sgrafitovou.
Žádnyj neví co sou Domažlice :: odstavec 12
Temné túje a zkroucené větve smutečních jasanů vladaří na tomto svatém poli, jehož terén je podivně zkrabacen jako zprohýbaný plech. Když bílé hrozníčky akátových květů přikryjí kostrbaté větvoví a prudkou vůní vydychnou na prahu léta, zamodrají se pod nimi ostrůvky zběhovců a z dlouhých trav se dětsky zahledí pomněnky, roztroušené mezi bílými jahodovými květy. Zazpívala mi tu pěnice a ovála mne vůně trouchniviny i střelného prachu. Nevím, proč jsem byl stále přitahován k železně mříži fastrovské hrobky, maje stále před očima jednu postavu, oděnou v nějakém bizarním staroslovanském kroji se sametovou čapkou s orlím pérem na hlavě, jak ji znal před sto lety celý národ z jedné litografie. Petr Fastr už v německé domažlické škole projevil své české uvědomění tak ostentativně, že mu bylo k posměchu spolužáků přikázáno nosit potupné signum s namalovanou oslí hlavou. Po učednických letech ve Spálené ulici se vypravil jako mlynářský tovaryš na vandr do ciziny a po návratu se usadil v mlýně u Karlova Týna, kde si založil rodinu. Už byl otcem osmi dětí, když se přestěhoval do Prahy a pronajal si kavárnu v "Královských lázních", kterou učinil vyhledávaným střediskem vlasteneckých Pražanů. Potom se stal zámožným nájemcem zájezdního hostince U zlaté husy na Václavském náměstí, velmi oblíbeného zejména u venkovských návštěvníků Prahy. Tento vážený hostinský byl záhy známou politickou osobností, která si získala všeobecnou důvěru a zasáhla velmi podstatně do národního života své doby. On to byl, kdo uspořádal známou schůzi ve Svatováclavských lázních, a jeho vystoupení na ní rozneslo pověst o Fastrově neohroženosti široko mimo Prahu. Až z dalekých končin přicházeli venkované za Petrem Fastrem, přednášeli mu své spory a stížnosti, které rozsuzoval jako kdysi kníže Krok. Snad od té doby roznesla fáma okřídlené epiteton o tomto muži jako o nekorunovaném českém králi. Jeho povaze jistě vyhovovalo řečnění na mnohých venkovských schůzích v dnech svatodušních bouří, kterých se zúčastnil i jako bojovník na barikádách, a v ocenění jeho nepopiratelných zásluh o národní věc mu byla přiřčena "národní odměna". Na něm obzvláště se osvědčila stará lidová moudrost, že světská sláva je polní tráva. Zemřel téměř zapomenut v svém břevnovském bytě na konci šedesátých let minulého století, než ho znovu objevili historikové a romanopisci.