Vlastimil Rada

Vlastimil Rada na Wikipedii

Reference

Krajina alšovská :: odstavce 22, 52
Jeho interiér překvapí krásnou štukaturou kruchty a stropu, pod nímž stojí v kostelní lavici červená poutní korouhev s bílým maltánským křížem, který je umístěn i na lustru. Na jednom z oltářů upoutá zvlášť pěkný obraz neznámého světce. I kostnice má hezkou kartuši, zase s maltánským křížem, a na štítě kostnice ukazují čas sluneční hodiny. Doškové střechy, odrážející se v hládi návesního rybníčku, také pamatují Alšovo mládí i jeho tatínka, když tu pořizoval sedlákům jejich písemnosti. V hospodě dlouho visívala Alšova chlapecká kresba, zobrazující mirotickou obecní radu, tak trefně podobnou, že byla příčinou domácích mrzutostí (Alšova paměť byla opravdu přesná už odmalička). Tato ves přilákala i jiné malíře. Alšův kmotřenec Lev Šimák se v Miroticích usadil na jedno léto a z jeho akvarelů, malovaných v mirotickém okolí, byla uspořádána celá pěkná výstava. Zdejší krajina není neznáma ani Vlastimilu Radovi, který zakotvil v Ostrovcích, a odtud se vypravoval na toulky až do Smetanovy Lhoty, k Cerhonicům a velkému rybníku Radobyteckému, kde všude pilně maloval se svým vypěstěným smyslem pro jihočeskou atmosféru. I Jiří Rejžek si oblíbil zdejší končinu a vytvořil zde celý soubor olejových obrazů; cyklem leptů, nazvaným Alšův kraj, poklonil se Alšově památce grafik Karel Štěch.
...
Nejzachovalejší alšovskou vesnicí je Smetanova Lhota. Od lipové aleje odbočuje k ní rovinatá polní cesta, za humny se rozsadily roubené stodoly se zasedlými doškovými střechami, za nimiž vzadu strmí opentlená májka. Tento motiv učaroval všem malířům, putujícím krajinou Alšovou. Jan Kojan si ji nakreslil do svého náčrtníku, když zde za okupace projížděl na kole. V kraji zaznamenal si ještě některé staré selské vjezdy i náves, u Krašovic zase boží muka, v Jehnědně pastoušku a v Zataví, u řeky Otavy, několik doškových chalup. Vlastimil Rada rovněž neodolal lhoteckým humnům ani návsi s rybníčkem a topoly, obešel si celé ostrovecké a cerhonické okolí a maloval i Radobytce. Procházím vsí, pozorně si ukládám do paměti její vjezdy, sroubky i dvorky a na každém kroku si vyvolávám Alše. V kolika jeho kresbičkách a obrazech už jsem viděl něco z této vsi!
Krajina pod Křemešníkem :: odstavec 10
Malíř Jiří Mádlo, žák Radův a Silovského na pražské akademii, není podle matričního zápisu rodákem pelhřimovským, ale od svých čtyř let prožíval zde svoje dětství a jinošství, tady vystudoval gymnasium a sem se pravidelně vracívá na dlouhé návštěvy k rodičům. Jako jeho předchůdci v oblasti krajinomalby se nechal okouzlit malebnými motivy pelhřimovskými, jako třeba zákoutím v Děkanské uličce nebo zvláštním seskupením střech Dolní brány či pohledem z děkanské zahrady k Svatému Vítu, a konečně jedinečně neopakovatelnou krásou náměstí s věžní dominantou a renesančními štíty, obnovenými v jemně barevném ladění pastelové hebkosti. Tyto tempery, svěže malované a básnicky cítěné, jsou vlastně předznamenáním grafického cyklu, jímž chce oslavit město, které má rád. Necítí je však ve všem a všudy jen sugescí historických rozpomínek. Vidí i jeho dnešní proměnu a všímá si dělného života v něm. Cyklem z kartáčovny i motivy z průmyslové oblasti města, zejména z Agrostroje, rozšiřuje své umělecké možnosti a vytváří v cyklické grafické skladbě dnešní podobu Pelhřimova.