Miloslav Holý

Miloslav Holý na Wikipedii

Reference

Krajina alšovská :: odstavec 6
Naše pouť začne v Mirovicích, jejichž chrámové dvojvěží svatého Klimenta nad říčkou Vlčavou kreslí nezměněnou podobu města, až na stavbu kostela československé církve a řadu vil, postavených po první světové válce. Čtverhranné náměstí s mariánským sousoším mělo v dobách Alšova mládí mnoho domů, jejichž bohaté štíty se bělaly nad hemžením venkovského lidu o dobytčích trzích, hojně navštěvovaných hospodáři z celého kraje. Krásná renesance se zachovala ve štítu i bráně bývalého schwarzenberského dvora a Alše pamatuje i mirovická "plačka" před kostelem, což je vlastně empírový náhrobek Koců z Dobrše. (Tato plačka má sestru na hřbitově v nedalekých Chrasticích, která lká u empírové vázy nad hrobem France Xavera hraběte z Věžníku.) Básník Antonín Klášterský se zde narodil v domě na náměstí a ve svých Nových jihočeských melodiích oslavil rodné město básní plnou rozpomínek a synovského díku. K jihočeskému domovu se vracel častěji svým dílem básnickým, které má zdejší městská knihovna darováno s vlastnoručním autorovým věnováním. Litý empírový kříž připomíná pátera Šimona Bernarda Vránu, probuzenského spisovatele, který čtvrt století svého života působil právě v Mirovicích. Bronzový reliéf od sochaře Vlastimila Amorta na pomníčku Anny Černé je vlastně jediným cennějším výtvarným dílem na tomto hřbitově. K svému spolužáku z pražské varhanické školy, učiteli Václavu Urbanovi jezdíval z Vysoké na návštěvu do Mirovic slavný skladatel Antonín Dvořák, který i v sousedních Rakovicích měl dobré přátele v rodině schwarzenberského ředitele Bohdaneckého, jehož paní, dcera soudního rady Antonína Rusa, byla výbornou klavíristkou a přehrávala mu u svých píseckých rodičů jeho skladby, z nichž Stabat Mater patří svým vznikem právě do Písku. Odborný učitel Jan Toman, rodák cerhonický, je dnes jistě nejzasvěcenějším znalcem historie nejen svého působiště, o němž napsal pečlivou práci monografickou, ale i neúnavným badatelem rodopisným, jehož mravenčí píli neunikne věru nic podstatného. V mirotických matrikách vysledoval hluboko do minulosti rodopis alšovský, určil s definitivní platností rodiště Matěje Kopeckého a nalezl nám i přesné údaje o jednom z nejmilejších přátel Mozartových, Benediktu Žákovi, rodáku mirotickém, o němž si povíme víc v souvislosti jiné. Jan Toman byl mým zasvěcovatelem do minulosti svého kraje i věrným průvodcem na pouti alšovským domovem, ať už to byly vsi se starosvětskými zámečky, jaké jsou v Zalužanech, Bukovanech, Myslíně, Horosedlech nebo Cerhonicích, jindy zase s typickými návsemi, z nichž nejkrásnější má Smetanova Lhota. Na Alše jsem nejvíce vzpomínal u božích muk na Pteči, od nichž je překrásný rozhled do šíra i do dáli. Zcela blizoučko od Mirovic leží Plíškovice, malířské působiště profesora Miloslava Holého, který zde převedl barevnou krásu letní mirovické krajiny do mnoha obrazů, bud přímo z Plíškovic a Mirovic, nebo třeba od Podčáp, kam si zajel pro motiv starého mostu. Bydlil tu ve statku u Koštů, kam za ním zajížděli někteří přátelé, jako jeho vrstevník Bořivoj Žufan.
Na Vodňansku :: odstavec 56
Z rodin schwarzenberských úředníků, kteří bydlili v zámečku, a hlavně z rodin učitelských vycházela mladá inteligence, doplňovaná později i synky z domácností řemeslnických a rolnických. Z Bavorova pochází dr. František Mareš, archivář třeboňský, vydavatel Popravčí knihy Rožmberské, tolik důležité pro studium mladých let Žižkových, z lékařské rodiny pochází jiný ze zdejších rodáků, spisovatel Bohumil Havlasa, jehož román Tiché vody se vztahuje k zámečku v Dubu, a z Bavorova je i dr. Jindřich Veselý, spisovatel a jeden z nejlepších znalců našeho loutkářství. Z učitelských rodin pocházejí malíři Bedřich Mudroch, žák Švabinského na akademii, grafik a krajinář, a Svatopluk Havrlík, žák profesora Otakara Nejedlého. Svému rodišti věnoval celý krajinářský cyklus a ze zápisků svého otce vydal drobnou knížečku o dětských říkadlech v kraji, doprovodiv ji litografiemi s bavorovskými motivy. Mnoho motivů z okolí Bavorova namaloval Miloslav Holý, který v třicátých letech se ubytoval v domě na náměstí. Vysoké stromy tehdy poničila velká vichřice, která zlámala vrcholy topolů a jiné vyvrátila z kořenů. Už tehdy objevil barevnou krásu Čichtic, které se staly malířským rájem jinému krajináři, Františku Zikmundovi, dlouho přehlíženému, jenž nás na předsmrtné souborné výstavě překvapil rozsáhlostí a zralostí svého díla. Mnoho překrásných obrazů vytěžil ze zdejší krajiny, kam uvedl v roce 1952 i Otakara Kubína, hledajícího po dlouhém pobytu ve Francii krajinu českou, která by vyhovovala jeho básnivému pojetí. Jezdívali sem malovat z Vodňan, kde tehdy bydlili v hostinci U Chocholů, a podnes vzpomínají na ně v čichtické baště, kde bývali hoštěni přívětivou paní bašteckou. Nevím, zdali si všimli na baštách v kraji keřů černého bezu, z něhož bezinkový odvar pijí rybáři proti "loupání", když nastydnou při rybolovech a účinnému pocení nenapomáhá ani osvědčený všelék - rum. Pro hospodyně jsem se dověděl i jinou radu, jak upravit lysky, aby byly zbaveny bahenní příchuti; nevyzkoušel jsem ještě tento recept, který doporučuje vařit jejich maso s rozstrouhanými bramborami, čímž prý vznikne krmě velmi lahodná i pro nejnáročnějšího labužníka ...
Od Hradce k Počátkám :: odstavec 9
Celkem plochý kraj vidíme na cestě k Červené Lhotě, ale tento zámeček odmění naši pouť takovým překvapivým setkáním, takovou malebností, že se pranic nedivím Miloslavu Holému, který na tento motiv vytvořil jednu ze svých nejkrásnějších barevných litografií, ani Cyrilu Boudovi, když jeho poezii kreslil na kámen jako ilustrační list k Sovově rokokové muzikantské novele Pankrác Budecius, kantor. Samotářské kouzlo této líbezné veduty zdůraznil sedícím ledňáčkem na dubové větvi, vodní břeh chvěním rákosu a hladinu, oblévající i zrcadlící tento červený vodní hrádek, dvojicí plovoucích labutí. Nebudme pedantičtí, ale neměl zaměnit oblouky dlouhého kamenného mostu za jakousi lávku, jen proto, aby byl věren kontextu své slovesné předlohy. Ani ústřední postava Sovovy "quasi legendy" není věrnou tváří jeho otce, kantora a muzikanta, ale její zasazení právě do tohoto zámečku nebylo bez určité historické rozpomínky. V posledním roce osmnáctého století zemřel zde proslulý skladatel Karel z Dittersdorfu, Vídeňan, který kromě několika oratorií a symfonií složil přes 30 oper. Baron Ignác Stillfried se ujal opuštěného zestárlého komponisty a zaopatřil ho na Červené Lhotě důchodem, bytem i živobytím. I Karel Vik, milovník rodného Turnovska, zajel si do Červené Lhoty zachytit v jedné měkké lavírované kresbě poezii tohoto místa a Antonín Homolka přelíbeznou suchou jehlou.