Jindřich Veselý

Jindřich Veselý na Wikipedii

Reference

Na Vodňansku :: odstavce 56, 63
Z rodin schwarzenberských úředníků, kteří bydlili v zámečku, a hlavně z rodin učitelských vycházela mladá inteligence, doplňovaná později i synky z domácností řemeslnických a rolnických. Z Bavorova pochází dr. František Mareš, archivář třeboňský, vydavatel Popravčí knihy Rožmberské, tolik důležité pro studium mladých let Žižkových, z lékařské rodiny pochází jiný ze zdejších rodáků, spisovatel Bohumil Havlasa, jehož román Tiché vody se vztahuje k zámečku v Dubu, a z Bavorova je i dr. Jindřich Veselý, spisovatel a jeden z nejlepších znalců našeho loutkářství. Z učitelských rodin pocházejí malíři Bedřich Mudroch, žák Švabinského na akademii, grafik a krajinář, a Svatopluk Havrlík, žák profesora Otakara Nejedlého. Svému rodišti věnoval celý krajinářský cyklus a ze zápisků svého otce vydal drobnou knížečku o dětských říkadlech v kraji, doprovodiv ji litografiemi s bavorovskými motivy. Mnoho motivů z okolí Bavorova namaloval Miloslav Holý, který v třicátých letech se ubytoval v domě na náměstí. Vysoké stromy tehdy poničila velká vichřice, která zlámala vrcholy topolů a jiné vyvrátila z kořenů. Už tehdy objevil barevnou krásu Čichtic, které se staly malířským rájem jinému krajináři, Františku Zikmundovi, dlouho přehlíženému, jenž nás na předsmrtné souborné výstavě překvapil rozsáhlostí a zralostí svého díla. Mnoho překrásných obrazů vytěžil ze zdejší krajiny, kam uvedl v roce 1952 i Otakara Kubína, hledajícího po dlouhém pobytu ve Francii krajinu českou, která by vyhovovala jeho básnivému pojetí. Jezdívali sem malovat z Vodňan, kde tehdy bydlili v hostinci U Chocholů, a podnes vzpomínají na ně v čichtické baště, kde bývali hoštěni přívětivou paní bašteckou. Nevím, zdali si všimli na baštách v kraji keřů černého bezu, z něhož bezinkový odvar pijí rybáři proti "loupání", když nastydnou při rybolovech a účinnému pocení nenapomáhá ani osvědčený všelék - rum. Pro hospodyně jsem se dověděl i jinou radu, jak upravit lysky, aby byly zbaveny bahenní příchuti; nevyzkoušel jsem ještě tento recept, který doporučuje vařit jejich maso s rozstrouhanými bramborami, čímž prý vznikne krmě velmi lahodná i pro nejnáročnějšího labužníka ...
...
Votavův tatínek, panský kočí ze Záhorčí u Chelčic, byl povýšen na šafáře a přeložen do knížecího dvora v Sviněticích u Vodňan. Zbožná maminka si přála mít ze synka velebného pána jako většina tehdejších maminek v kraji. Když pobyl rok na vodňanské měšťance, poslali ho rodiče na české gymnasium do Českých Budějovic. Tam studoval úspěšně až do chvíle, kdy byl prozrazen jako autor ateistického článku Můj bůh, otištěného v třídním časopisu Naše snahy, který vydávali studenti tehdejší sexty. Číslo s Votavovým článkem se dostalo do rukou rektora chlapeckého semináře pátera Šnejda, který vyzvěděl jméno autorovo od jednoho studenta pod závazným slibem, že je neprozradí, ale ještě zatepla se vypravil k řediteli gymnasia. Důsledek této schůzky byl nabíledni: konference profesorského sboru vyloučila studenta ze školy a musil do čtyřiadvaceti hodin opustit policejní obvod českobudějovický. Podle svědectví jednoho žijícího Votavova spolužáka bylo tehdejší budějovické studentské mládí smýšlení vyhraněně anarchistického. Tehdy byl básník Fráňa Šrámek exhortován z Klatov do budějovického vojenského vězení a nezapomeňme ani na Jaroslava Haška, jehož bohémské manýry nepřestávaly očarovávat budějovické studentstvo všech kategorií. Není proto divu, když bylo v tehdejší sextě ohlášeno Votavovo vyloučení, že všichni žáci vstali a ostentativně zazpívali Rudý prapor. Byl to jistě statečný projev sympatie, nad nímž musili profesoři zamhouřit obé oči, ale vyloučenec se marně snažil uchytit na některém jiném ústavu. Vyčkával v Plzni, odkud psal zoufalé dopisy budějovickým kamarádům o sebemenší hmotnou pomoc, po marném čekání odjel do Prahy, kde se obrátil přímo na Jaroslava Vrchlického. Básník mu nemohl okamžitě pomoci jinak, než ho doporučit kočující herecké společnosti v Rychnově nad Kněžnou, u níž byl přijat za čtyřicet korun měsíčního platu. Zkusil dost bídy v tomto potulném živobytí, měl však ještě dost síly vytrhnout se z něho a po odpočinku ve Sviněticích začít v Praze novou kandidaturu existence. Plicní nemoc nabyla rázu tak povážlivého, že musila pro něho přijet sestra a odvézt ho k rodičům do Svinětic. Od začátku dubna do konce srpna roku 1907 vzdorovalo tělo dvacetiletého, churavého studenta Smrtholce, až 26. srpna vydechlo naposled. Přítel a krajan dr. Jindřich Veselý píše v posmrtné vzpomínce: