Jan Kojan

Reference

Krajina alšovská :: odstavec 52
Nejzachovalejší alšovskou vesnicí je Smetanova Lhota. Od lipové aleje odbočuje k ní rovinatá polní cesta, za humny se rozsadily roubené stodoly se zasedlými doškovými střechami, za nimiž vzadu strmí opentlená májka. Tento motiv učaroval všem malířům, putujícím krajinou Alšovou. Jan Kojan si ji nakreslil do svého náčrtníku, když zde za okupace projížděl na kole. V kraji zaznamenal si ještě některé staré selské vjezdy i náves, u Krašovic zase boží muka, v Jehnědně pastoušku a v Zataví, u řeky Otavy, několik doškových chalup. Vlastimil Rada rovněž neodolal lhoteckým humnům ani návsi s rybníčkem a topoly, obešel si celé ostrovecké a cerhonické okolí a maloval i Radobytce. Procházím vsí, pozorně si ukládám do paměti její vjezdy, sroubky i dvorky a na každém kroku si vyvolávám Alše. V kolika jeho kresbičkách a obrazech už jsem viděl něco z této vsi!
Na Vodňansku :: odstavec 43
Za okupace přijel do kraje jiný malíř, Jan Kojan, který se tehdy obíral zamýšlenými ilustracemi k Holečkovým Našim a jeho přípravná důkladnost k této práci ho tu zdržela jistě delší dobu. Miloval Holečkovo dílo opravdově, nejen pro jméno jedné z ústředních postav této jihočeské selské ságy, svého jmenovce Jana Kojana, ale i z prosté vděčnosti za cestu, kterou mu jihočeský epik objevil k vlastnímu malířskému dílu. Malíř nemluva a důklada si zajel nejdříve na Lomeček, kreslil pozorně jeho lipové aleje, od Chelčic si studoval pohled na Stožice s dominantou Skočické hory, zde si také načrtl scény k vesnickému posvícení. U Holečků se jistě rozcházela představa získaná z četby s přestavěným statkem, a proto si zaznamenal podle fotografie aspoň tváře Holečkových rodičů. V Lidmovicích se nejdéle zdržel u Hošků. Tam si kreslil vnitřek starodávného selského stavem se zástolím, dubovými židlemi, hliněná kamna i pelargónie za oknem v květináčích, a v Kloubu zase štíty a vjezdy. Když jsem prohlížel tyto náčrtníky, pociťoval jsem dvojí lítost: nad zmařenou nadějí Kojanovou i nad dílem Holečkovým, jehož nové vydání jsme už dávno měli mít uskutečněno.
K metropoli kraje :: odstavec 106
My půjdeme polními cestami k "Peřtátu", jak zde nazývají staré hornické městečko Rudolfov, v jehož okolí jsou zavalené šachtice bývalých zlatých couků, v kterých se dolovalo už v dobách Václava IV. V kostele svatého Víta objevili budějovičtí muzejní pracovníci překrásnou gotickou Madonu, která je dnes chloubou Alšovy jihočeské galerie. Z výšin u města je nejkrá-nější večerní pohled do budějovické roviny, kdy nazlátlé, vysoké nebe se zrcadlí v mnoha rybničních hladinách a celý kraj je ponořen do modré, rozvíravé hloubky. Nedivím se pranic, že se zde usadil malíř Jiří Probošt, Kojanův žák, neboť nenalezl by jinde malířštější hodnoty širokých krajinných panorámat než tady. V střídání proměn za všech ročních dob byla to jistě inspirace nevyčerpatelná.
Třeboň :: odstavce 6, 68-70
To už dávno dozrály klikvy na temných borkovištích a rezaví i temná zeleň skřípiny jezerní, za kterou krvavě zapadává slunce. To jsou posmutnělé, sedavé dny vašich rybolovů, malíři Jane Kojane. Děraví dubová loubi na opuštěných hrázích pod křídlem volavčiným a zkroucené větve staletých stromů stydnou nocemi jinovatek.
...
Rybolov jako osobitý svět rybářských žní zaujal na celý život úsilí jiného malíře, který se v něm zrodil, vyrostl, a podjal se těžkého úkolu být jeho výtvarným oslavovatelem. Kojákovický rodák Jan Kojan neměl vrozenu okřídlenou lyrickou lehkost, která by mu umožňovala přenést se tanečním krokem do světa pomyslů a tuch. Jeho nelíbivá malba, jakoby uhnětená z těžké hlíny rodného kraje, v niž odnepaměti se vpisovala těžkopádná, pomalá chůze jeho selských předků, vyhmatává skrytou podobu kraje, vnitřně pravdivou, ale nepochopitelnou lidem odjinud. Byť neprávem pozapomínaná, vyjadřuje i v svém záměrném zúžení malířskou oblast jeho předchůdcům cizí; až bude jednou umělecký historik zjišťovat Kojanův přínos do sféry čisté výtvarnosti, přizná mu, že po Janu Preislerovi znovu povýšil na barvu šed a dovedl nalézt tolik jejích nových odstínů, že jen tento úsek představuje velmi složitou a rozsáhlou klaviaturu. Jeho cit pro vlhké a namrzlé bláto pod kalnými podzimními nebesy s křídly volavek je neomylný a dovede jej vyjádřit způsobem ryze svým a ryze malířským.
Pochopit dílo tohoto jihočeského malíře, jehož jsme znali jako nemluvu a tvora nespolečenského, vyhýbavšího se lesklým okázalostem a zasutého do své pomalé práce s úporností vesničana, nepřizpůsobivého váhavce, jak se aspoň zdával základními rysy své povahy většině pražských druhů, znamená pozorné vysledovati všechny složky, které vytvářely jeho lidskou a uměleckou osobnost. Už návštěva jeho rodné kojákovické chalupy, stojící na konci vsi v blízkosti rybníka, dává vytušit skromné poměry rodinné, nutící jisté k živobytí ne vždy chudáčkovskému, ale jistě omezenému hospodářskými možnostmi, jež ukládaly celé rodině šetrnost jako samozřejmý příkaz. Stará přízemní škola, která pamatuje jeho dětská léta, dala mu nej-základnčjší vědomosti v rámci svých jistě nevelkých možností, a život, každodenně viděný, měl svůj ustálený pořádek ve střídě ročních časů a práce. Chalupníci a rybáři jej naplňovali prací, zákonité rytmovanou podle staletých řádů. Nedělní návštěvy mladošovického kostela mu daly první výtvarné podněty svou architektonickou starobylostí. Když se dostává na bechyňskou keramickou školu, neví ještě, zda bude sochařem nebo malířem. Rodné vsi však později nechává na památku dílo sochařské, pomník padlým z první světové války. Pod kamennou, symbolickou postavou Rozsévače rozvíjí na soklu pás reliéfů, v jejichž hutné zkratce je nekonvenčně a sochařsky účinně vyjádřen život českého vojáka v době veliké vojny. Od scény, naznačující loučení s domovem a narukování s černými kufříčky, pohřeb padlého druha a návrat domů po přestálých utrpeních, je vlastně myšlenková stavba, podmaňující svou prostotou, umocněnou po kojanovsku na typ. Jeho cesta k malířskému školení vedla oklikami přes práci v porcelánce, a když se vrátil ze světové války, zasáhla i jej vlna sociálního umění jako většinu jeho vrstevníků. Větší kompozice si tento Krattnerův žák promítá do domova, ať to byla rozměrná Pouť nebo Posvícení, později se seznámí s francouzskou modernou a četba románové epopeje Holečkovy, jejíž jeden hrdina má malířovo jméno křestní i rodové, ustálí už natrvalo nejtěsnějši malířovo spojení s rodnou končinou. Vrací se každoročně k polím a rybníkům, aby posléze v skromné lhotské vilce, kterou si dal vystavět před druhou světovou válkou, pracoval nehlučně, ale vytrvale na díle slohové a námětově už zcela vyzrálém.
Lhota je protáhlá, travnatá ves, plná dětí, hus a rybníčků, která si uchovala svou původní tvářnost takřka beze změn. Jměna rybníčků zní zde odlišněji od ostatních v kraji: Bečkovák, Vinckovák, Herdovák, Vlachnovák, Leštinovák, Hubáčkovák, Probošt, Kovárna, Potěšitel. Pod lesem, kde odkvětaly arniky, viděl jsem před Kojanovým domkem na zahrádce bílé hrozničky kaliny, pomrzlé švestky šelestily svým proschlým větvovím, k severu se prostíral rybník Smrk a za ním Mladošovice s temným věžním jehlanem. To je poslední malířské hájemství Kojanovo, v němž nejraději pobýval na hrázi Slepičníku. Potom ho už, churavého, zavezli do budějovické nemocnice, odkud vedla poslední cesta domů a na malý hřbitůvek v Mladošovicích. Přes hřbitovní zed nahlíží jeho kraj; lidé pracují v polích, déšť obléká les do šedi a tesknoty, mořské vlaštovky letí někam k Spolskému rybníku přes mokřadla a sosny. Růžově kvetoucí akát, tak vzácný v kraji svým bohatým květem i zbarvením, vydychuje omamnou vůni, nezemsky prudkou, a nad hroby rozehrávají včely varhany lip. Dnes a každé léto. Spěte tu klidně mezi svými, příteli Jene Kojane!
Bechyně :: odstavec 20
Staré bechyňské hrnčířství i cihlářství, po němž se zachoval název "háky" pro zvláštní druh zdejších prejzů, bylo přirozenou podmínkou pro založení školy, jejíž práce už dávno byla po zásluze uznána. Profesor Bohumil Dobiáš mě zasvěcoval nejen do všech fines řemesla, jako je tajemství lazur při vypalování a jiné fortele, ale ukázal mi i výstavku žákovských prací, seznamoval s dějinami školy i k vypalovacím pecím mě zavedl. Zůstal ve mně výsledný dojem, že tato pracovní tradice profesorů i žáků má právo na uznání i chválu. Já jsem vzpomínal nejvíc na Karla Boháčka, jednoho z vůdčích zjevů poválečné Umělecké besedy, malíře dodnes ještě nedoceněného, který na této škole strávil několik studijních let. Bechyňské škole patří svým mládím i jiný malíř, Jan Kojan, který nebyl tenkráte ještě rozhodnut, stane-li se sochařem nebo malířem.