draha

Reference

Hlasy domova :: odstavce 35, 64, 170
Maní nemaní procházím lesem k Novému rybníku, známému ornithologům pod jménem "Ostrov racků", který je jejich největším soustředištěm. Toto kamenité a bažinaté místo hostí kromě racků i některé druhy kachen a malých roháčů, o nichž je známo, že svá nápadně bílá vajíčka přikrývají trávou před blížícím se nebezpečím. Racčí pípání tu můžeme slyšet už v polovině března a netrvá dlouho, kdy hnízdo vedle hnízda se hemží malinkými racky, jimž stačí den života, aby se mohli samostatně pustit na vodu. Jednou ročně zde provádějí pracovníci ornithologického oddělení Národního musea kroužkování racků, inženýr Kadlec zjistil průměrné stáří racka podle kroužkování na dvacet šest roků. Od tohoto ptačího království jdeme polní cestou k Poli, vesnici s překrásnou renesanční tvrzí, jež se bělá svými bohatými štíty, z nichž na jednom spatříme i sochu rytíře. Na okolních kamenitých drahách se konaly "kočičí sněmy" a podle vyprávění starých lidí nebývalo prý radno dostat se do blízkosti tohoto sněmování, skýtajícího chodcům mnohá nebezpečí. Zanedlouho spatříme siluetu Kadova s kostelní bání a neogotickou hrobkou bývalých majitelů lnářského panství, baronů z Lilgenau, kterou zastiňuje architektonickým půvabem renesanční štít staré tvrze Řesanických z Kadova, přestavěné na sýpku. K mohutným lipám se vztahuje pověst o pověšených mniších z doby třicetileté války, jejichž klášter prý stával na místě dnešního hostince u Houšků. Listí lip má prý od té doby podobu kněžských kvadrátků. V kostele svatého Václava, připomínaném již roku 1384, jsem viděl v podkruchtí dvě krásné dřevěné gotické sošky světců Zikmunda a Václava. Obraz hlavního oltáře, představující světcovu smrt, malovala ruka mistrovská nejspíš z okruhu dílny Škrétovy. Sommer ve své topografii umisťuje jednu Škrétovu práci do kostela chanovického a uvádí obraz svatého Jana Nepomuckého. V Chanovicích jsem tento obraz nenašel, ani ve farní pamětnici, ostatně dost pozdní, není záznamu o podobné práci. Sommrova zmínka není jistě bez podkladu, i když je tu záměna míst a světců, ale mohla by škrétovskému monografovi být pobídkou k nalezení správné stopy. Obraz si jistě zaslouží zvýšené pozornosti znalců českého výtvarného baroka.
...
Zbytky šachet nalezneme ještě dnes v lese Kamýku, u Zamlýní na drahách zase veliký kámen, mající podobu ležící krávy.
...
"Pasácká" sosna s nezvykle rozložitou korunou jako paraplíčko stojí sama uprostřed drah a pod její klenbu se schovávají pasáčci před crčením dešťů, v podzimních dnech tak hojným. My se od ní vypravíme po polní cestě k Dobšicům, zapadlé vesnici mezi lesy, jejíž ráz je už poněkud horský. Všechny zdejší cesty jsou vroubeny tarasy, sestavenými z žulových kamenů. (Konečně i u Paštik mají rozsáhlý žulový lom, jehož kostkami je vydlážděna mnohá pražská ulice.) Tento kout je tak odlehlý, že jsi ochoten uvěřit zprávám slýchaným o zdejších duchařích, i když je nemáš na místě potvrzeny, neboť je docela možné v dlouhých podzimních podvečerech, kdy mlhy dosahují až k oknům, že ve stálém rozhovoru o nejbližších mrtvých z rodiny se může citlivějším dusím zjevovat jejich tvář.
Do šumavského Podlesí :: odstavec 54
Hýsrlové z Chodů, z nichž Arnošt Ferdinand byl jedním z visitačních komisařů pro berní rulu prácheňského kraje po válce třicetileté, přestavěli tvrz do podoby dnešního zámku. Nárožní věž s bání a terakotové ornamentální reliéfy na zámeckém průčelí působí mile zejména svým barevným laděním. Před zámkem šumí voda v kamenné kašně, jejíž výzdoba není bez půvabu, a v zámeckém parku, nyní poněkud zpustlém, zarostly pěšinky trávou; jen ptáci tu zpívají jako jindy a v korunách starých lip bzučí melodie včel vždycky stejně vznešená. V podvečer jsem potkával samé pasáky, stáda kraviček na rozsáhlých drahách, potom vedla cesta stále do kopce až k Nahořanům, odkud jsem na severní stranu pozdravil Třemšín a z jihovýchodního obzoru kynul svou zříceninou hrad Helfenburg. Než jsem dosel do Nahořan, zatáhlo se nebe, hučel vítr, blesky se křižovaly nad Pržmem, Boubín s Bobíkem se přiblížili ztemněvše, a já si vzpomněl na podobnou situaci v Nahořanech, udavší se roku 1585, kterou zaznamenal archivář Teplý. Tehdy prý nahořanský rychtář Fučík, chtěje zaplašit blížící se krupobití, počínal si nezvyklým způsobem: vyhazoval sekeru naproti mračnům. Ovšem s jakým účinkem se toto počínání setkalo, už nám kronikář nedopověděl. Rozmoklými a zaplavenými cestami došel jsem k navečerní Čkyni, kde temněl černý odraz vrb na hladině rybníčku pode dvorem a dál mezi olšemi se na chvíli zatřpytila rozvodněná Volyňka. Noční vítr rozehnal mraky a hvězdná, jasná noc nad tajemnou vlnou Pržma dávala tušení slunného jitra.
Strakonice :: odstavce 65-66
Osamělá lípa s bílou kapličkou mně ukázala cestu do Cehnic, odkud se na jaře rozjíždívaly "světácké" kapely k cirkusovým manéžím, aby se na podzim vracely do rodného hnízda s mnohou zkušeností i našetřenými groši. Už pominula sláva světoběžnická, ale muzika v Cehnicích nevymřela a úpravná náves s budovou nové školy, kterou si svépomocí vystavěli zdejší občané pro své děti, svědčí o jejich vypěstěném smyslu pro krásné prostředí. Stará tvrz napovídá cehnickou historii z dob, kdy se ještě nejezdívalo na šum ani k cirkusům. Za vsí jsem se zastavil na drahách s jedním pastevcem, který mě vyzval k přátelskému pohovoru. Jeho oblečení i obutí nesvědčilo o nějaké vyjímečnosti, ale vyprávění se protáhlo na dvě hodiny. Starý kapelník poznal veliký kus světa a jeho vzpomínání na cizí země a města bylo tak poutavé, že jsem vůbec neměřil čas. Jednu chvíli jsem se octl na dvoře tureckého sultána, podruhé na potulkách ruskou stepí, jindy v zelené zemí dánské a zase u norských fjordů, kde všude cehnický muzikant hrál na své instrumenty.
A nebylo to nějaké holedbání, nějaká muzikantská latina, co jsem vyslechl na cehnických drahách; mnohou životní moudrost a zkušenost jsem si tu pozorně uložil do paměti. Jakou by měl radost Eduard Bass ze svých čtenářů, kteří znalecky obdivují jeho cirkusácký román "Cirkus Humberto", tak dychtivě čtený nejen v Cehnicích, ale po celém Pošumaví. Vyslechl jsem o něm mnohou upřímnou chválu a naše světáky nelze snadno opít rohlíkem. Znají thematiku manéží z vlastní zkušenosti do nej jemnějších podrobností.
Obděnická pouť :: odstavec 137
Vracíme se do těchto končin za milým přítelem, který není žádným nerudou, ale člověkem rozverného vtipu a veselí. Ať si šťastně kreslí kamenitá draha s rybníkem Velátem u Bratře) ova se strakatými kravami, nebo tolikrát už nakreslené Kuníčko a všechny tiché obzory petrovické krajiny!