Krajina alšovská ::
odstavce
6, 48
Naše pouť začne v Mirovicích, jejichž chrámové dvojvěží svatého Klimenta nad říčkou Vlčavou kreslí nezměněnou podobu města, až na stavbu kostela československé církve a řadu vil, postavených po první světové válce. Čtverhranné náměstí s mariánským sousoším mělo v dobách Alšova mládí mnoho domů, jejichž bohaté štíty se bělaly nad hemžením venkovského lidu o dobytčích trzích, hojně navštěvovaných hospodáři z celého kraje. Krásná renesance se zachovala ve štítu i bráně bývalého schwarzenberského dvora a Alše pamatuje i mirovická "plačka" před kostelem, což je vlastně empírový náhrobek Koců z Dobrše. (Tato plačka má sestru na hřbitově v nedalekých Chrasticích, která lká u empírové vázy nad hrobem France Xavera hraběte z Věžníku.) Básník Antonín Klášterský se zde narodil v domě na náměstí a ve svých Nových jihočeských melodiích oslavil rodné město básní plnou rozpomínek a synovského díku. K jihočeskému domovu se vracel častěji svým dílem básnickým, které má zdejší městská knihovna darováno s vlastnoručním autorovým věnováním. Litý empírový kříž připomíná pátera Šimona Bernarda Vránu, probuzenského spisovatele, který čtvrt století svého života působil právě v Mirovicích. Bronzový reliéf od sochaře Vlastimila Amorta na pomníčku Anny Černé je vlastně jediným cennějším výtvarným dílem na tomto hřbitově. K svému spolužáku z pražské varhanické školy, učiteli Václavu Urbanovi jezdíval z Vysoké na návštěvu do Mirovic slavný skladatel Antonín Dvořák, který i v sousedních Rakovicích měl dobré přátele v rodině schwarzenberského ředitele Bohdaneckého, jehož paní, dcera soudního rady Antonína Rusa, byla výbornou klavíristkou a přehrávala mu u svých píseckých rodičů jeho skladby, z nichž Stabat Mater patří svým vznikem právě do Písku. Odborný učitel Jan Toman, rodák cerhonický, je dnes jistě nejzasvěcenějším znalcem historie nejen svého působiště, o němž napsal pečlivou práci monografickou, ale i neúnavným badatelem rodopisným, jehož mravenčí píli neunikne věru nic podstatného. V mirotických matrikách vysledoval hluboko do minulosti rodopis alšovský, určil s definitivní platností rodiště Matěje Kopeckého a nalezl nám i přesné údaje o jednom z nejmilejších přátel Mozartových, Benediktu Žákovi, rodáku mirotickém, o němž si povíme víc v souvislosti jiné. Jan Toman byl mým zasvěcovatelem do minulosti svého kraje i věrným průvodcem na pouti alšovským domovem, ať už to byly vsi se starosvětskými zámečky, jaké jsou v Zalužanech, Bukovanech, Myslíně, Horosedlech nebo Cerhonicích, jindy zase s typickými návsemi, z nichž nejkrásnější má Smetanova Lhota. Na Alše jsem nejvíce vzpomínal u božích muk na Pteči, od nichž je překrásný rozhled do šíra i do dáli. Zcela blizoučko od Mirovic leží Plíškovice, malířské působiště profesora Miloslava Holého, který zde převedl barevnou krásu letní mirovické krajiny do mnoha obrazů, bud přímo z Plíškovic a Mirovic, nebo třeba od Podčáp, kam si zajel pro motiv starého mostu. Bydlil tu ve statku u Koštů, kam za ním zajížděli někteří přátelé, jako jeho vrstevník Bořivoj Žufan.
...
Josef Žák, mirotický kantor a rodák radobytecký, byl výborným muzikantem jako v jeho době většina venkovských kantorů. Hudební nadání zdědil i jeho synek Benedikt, který měl mnoho sourozenců, o nichž už nevíme nic, ale tomuto chlapci se otec věnoval nejpečlivěji. Základy, jistě bezpečné, mu dalo školení otcovo doma v Miroticích a rodové dědictví talentu vypěstil další život a píle. Byl to jistě krásný tenor, který mu dopomohl dosáhnout místa choralisty na Svaté Hoře, což bylo jedině možné řešení, aby se chudý kantorský hoch dostal z odlehlých Mirotic do světa. Zdrží se zde několik let a potom zpívá sopránové party mezi choralisty na kůru svatovítském v Praze; odtud jej vede cesta na operní scény vídeňské a stává se i členem dvorního divadla v Mnichově. V letech 1785-1791 byl jedním z nejdůvěrnějších přátel Mozarta, který přímo pro něho napsal úlohu Tamina ve své Kouzelné flétně. Když Mozart na podzim roku 1791 psal v předtuše své blízké smrti slavné Rekviem, které už nestačil dokončit, chtěl ještě slyšet na smrtelném loži aspoň torzo své poslední skladby. Sopránový part mu nezpíval nikdo jiný než mirotický rodák Benedikt Žák. Na dobovém obraze, který příštímu času zachoval tuto poslední mozartovskou životní scénu, máme zpodobeného i Benedikta Žáka v rokokovém fráčku a s napudrovanou parukou. Skladatelské dílo Žákovo, v němž je množství písní, kantát, smutečních mší, lamentací, oper i operet, nám může zhodnotit česká hudební věda, která tu má jistě krásný úkol, připomenout v mozartovských jubileích zajímavou osobnost jeho přítele, skonavšího v Mnichově ve věku šedesáti pěti let. Mnoho jsem na něho myslil právě v krajině alšovské.
Benedikt Žák
