• 
• 
• 
• 

Josef Lada

Josef Lada na Wikipedii

Reference

• Pouť vzpomínavá :: odstavec 57

  Chtěl ještě dokončit cyklus jihočeského venkovského roku. To už mu dopřáno nebylo. Škoda. Vedle velikých synthetiků české vesnice, Alše a Lady, mohli jsme mít v míře sice skromnější, ale jistě ullrychovsky osobitě procítěný cyklus českého roku na vsi, namalovaný se zanícením a láskou, s radostí i porozuměním, jako ostatně vše, co vyšlo z jeho citlivé a pilné ruky.

• Hlasy domova :: odstavec 39

  Mnohé chvíle mého dětství patří kmotříčkově hospodě "Na sále", kde se scházívala vesnická společnost od kováře a hajného až po učitele a velebného pána, tak typická, že by ji mohl Josef Lada posadit ke kterémukoliv stolu ve svých obrazech. Byla to hospoda veselá a zpěvná. Tři sestřenice se točily kolem hostů a na bály chodívala chasa z dalekého okolí. Když přišli Mečichovští, nebyly pranice o nic méně rušnější než ty, které nám nakreslil Josef Lada ze svých rodných Hrusic. Před hospodou se řadívali hasiči k nedělní mši a kolem oken se mihla na koni bratronická baronka jako paní kněžna z časů "Babičky".

• Sláva Sušice :: odstavec 35

  V Červených Dvorcích jsem vešel do rozsáhlé zahrady, kde pečlivá ženská ruka vysázela na záhony růže, řeřichy a oměje v nádherném vyladění vůní a barev, že jsem měl dojem, jako bych se octl v nějakém snovém království vil. Uprostřed stojí domeček s namalovanými slunečními hodinami. Čtu nápis "Oriente lux, decedente pax" a u ciferníku prohlížím počátek nějaké partitury. Je to 100. opus ze skladatelského díla Jaroslava Křičky "Život je sen a hodina prchá..." Toto tusculum postavil za druhé světové války sušický stavitel Houra pro našeho komponistu, kterého jsem zastihl doma uprostřed tvůrčí práce. Pobývá zde teď trvale mezi rodinnými památkami, Ladovými obrázky, ve vzpomínkách na Josefa Čapka, s nímž dlíval na Oravě, a žije se mu dobře ve vlastním citovém světě. Má tu i dětské knížky ještě z kelčské školy, z nichž zahledám aspoň jednu: "Syn lovce medvědů".

• Velhartice :: odstavec 34

  Vždycky jsem si myslil, když nám je vytruboval do oken u Janoušků, na starodávná náměstíčka z kreseb Alšových i z obrázků Josefa Lady.

• Do šumavského Podlesí :: odstavec 45

  Pro Nahořany věru vymyslili případné pojmenování. Je to ves na kopci, odkud je nejkrásnější pohled nejen na Pržmo, ale i na celé lesnaté pásmo svatomářské s Boubínem a Bobíkem v pozadí, které jsem obzíral z oken školy. Kolem ní je zahrada, jejíž rudnoucí třešně na vzrostlých stromech nedají spát nahořanským klukům, a ani autorita pana ředitele Černého je neuchrání před klukovskou chtivostí. Na návsi jsem vzpomínal na přítele Josefa Ladu, jemuž by se jistě líbila pro uspořádání jejich štítů a vjezdů. Sedl jsem si na klády před kapličkou a kreslil pozorně jedno stavení za druhým: každý štít má jiné členění a každá chalupa je oštafírovaná jinou barvou. Nebe bylo v tu chvíli čistě modré, sluníčko svítilo na trávník, kde štěbetala housata, a než jsem všechno obhlédl, nakreslil a okoloroval, byl už čas obědvání. Od Uhlíků vyšel hospodář, aby v kapličce odzvonil poledne. Zaplať Bůh za to zvonění, neboť bez něho bych nebyl objevil překrásnou lidovou sochu svaté Anny, jejíž tvář měla výraz hluboké selské zbožnosti, jaký jsem jinde neviděl. A to je co říci: celé Pošumaví je samá svatá Anna. Tento den mě potkalo štěstí několikrát. Dík setkání s píseckým památkářem ing. Ivo Benešem u nahořanské kapličky, jenž se také pokochal nahořanskou návsí i svatou Annou, ale poněvadž je duše praktická, začal se shánět i po hospodě. Nic nedal na mé upřímné tvrzení, že člověku stačí krásná krajina - a jídlo, podávané třikrát denně, že je předsudek ještě z gotické doby, a opravdu pro nás vynašel hojné pohoštění. Hospoda byla sice zavřená, protože hostinského vystěhovali jako kulaka, ale v stavení u Maršálků nás pohostili "drbáky" s uzeným, všechno bratru za celých šest korun. Musil jsem mu kajícně přiznat, že i tato světská marnost má při putování svoje půvaby a tvrdošíjná odpíravost nemusí vždycky být ctností. Rozloučili jsme se před školou, on si to zamířil k Malenicím a já, s radiovkou plnou darovaných třesní chrupavek z nahořanské školní zahrady, opačným směrem k Dobrši.

• K metropoli kraje :: odstavec 122

  Z výšiny nad Kvítkovicemi obhlížíme kraj, jehož vsi mají krásná pojmenování jako Dubí, Lipí a Habří. Na východní straně promodrává zamlžená rovina s táhlými pruhy lesů, v nichž zvláštní šedí zasvitne Hluboká, kousíček dál na kopci kostel hosínský a pod ním jezero střech, komínů a věží jsou Budějovice. Hledám mezi Lipím a Dubím místo, kam pravidelně bije blesk, snad proto, že tu jsou ložiska tuhy. Ještě jeden pohled ke Kvítkovickému rybníku a na zelenou čupřinku Kluku, a potom okusíme lesního chladu, hřibové vůně a vlhkosti mechů až k Dubnému, odkud už se prostírá rovina až do Budějovic. I zdejší kostel má gotický presbytář, ale síťovou klenbu lodi nesou tři štíhlé pilíře, kazatelnu zavrcholuje socha proroka držící jablko, s nímž jsem si nevěděl rady. V blízkosti kostela upoutá návštěvníka lidová architektura z osmdesátých let, v níž zedník užil bohatého dekoru říms a nad vjezd umístil plastickou výzdobu s řeznickým znakem, tak nápaditou, že by se jistě hodila Josefu Ladovi do nějaké návsi.