-
Hlasy domova ::
odstavec
180
Kdykoliv jsem přišel k Labuti, vždycky se tu pásly strakaté krávy, snad proto, aby nemohla být promlčena dávná výsada okolních vesnic, udělená už v dobách založení rybníka, ze pastva na okrajích je nezadatelným právem za pozemky zaplavené vodou. Kdykoliv jsem tu šel na podzim, vždycky jsem zahlédl šedavá křídla volavek a vždycky tu kroužili rackové, nezbytní druhové rybolovů, které právě na Labuti měly svůj starodávný, složitý ceremoniel. Zaběhněme ještě k lesnímu jezírku u Kostřatského mlýna, kam si vždycky promítám děj Jiráskovy "Lucerny" a Dvořákovy "Rusalky", abychom si znovu ověřili, že v končinách mezi Černivskem a Blatnou nám svěřuje rodná krajina svoji duši lyrickou.
-
Třeboň ::
odstavce
6, 14, 49, 68
To už dávno dozrály klikvy na temných borkovištích a rezaví i temná zeleň skřípiny jezerní, za kterou krvavě zapadává slunce. To jsou posmutnělé, sedavé dny vašich rybolovů, malíři Jane Kojane. Děraví dubová loubi na opuštěných hrázích pod křídlem volavčiným a zkroucené větve staletých stromů stydnou nocemi jinovatek.
...
Úplné japonérie tu vytvářejí šípatky, mířící šípem svých listů jednou do nebes a podruhé svým stínem do záhadné hloubi; představte si u nich volavku, dvojmo nakreslenou vybledlou tuší do hladiny i obzoru... Je to Hokusai nebo jiný z velkých mistrů japonské krajiny básnické.
...
Mezi Lomnicí a Slověnicemi se rozprostírá mezi lesy rozsáhlá hlád jednoho z nejkrásnějších a nejstarších třeboňských rybníků. Dvořiště. Sosny a břízky rostou až k jeho břehům, z trav vzlétá dudek, z rákosí volavka, a odraz stříbrných nebes rozvlní na hladině unikavé stíny roháčů. Bílé chocholy suchopýru rozechvívá vánek jako připomínku jedné předbělohorské bitvy, která se udála na zdejší hrázi. Nevíme, zda ji pamatují staré duby, ale zděná bašta na hrázi byla jejím dramatickým dějištěm. Zde se uchytil oddíl Marradasův a Thunovi mušketýři tak vytrvale baštu ostřelovali z děl a tak statečné útočili na nepřítele, že ustoupil k Dunajovicům, kde utrpěl jednu ze svých nejkrutějších porážek. Dnes je to končina z nejtišších a jen zrak vědoucí si na místě hladiny vyvolá starou vodní tvrz slověnickou, jež tu stávala v předhusitských dobách, i klášter klarisek, zrušený při rozšiřování rybníka, kdy zbožné sestry byly převedeny do Krumlova. Tři mosty přerušují slověnickou hráz, dělící dva rybníky, v nichž se zrcadlí bílé štíty chalup i věž farního chrámu, kde byl celá léta ukryt kancionál slověnický, pocházející z patnáctého století. Později byly některým zdejším kališnickým farářem vepsány do něho husitské modlitby a písně. Jen z tohoto důvodu byl v době protireformační pohozen, v devatenáctém století znovu objeven a prodán do třeboňského archívu.
...
Rybolov jako osobitý svět rybářských žní zaujal na celý život úsilí jiného malíře, který se v něm zrodil, vyrostl, a podjal se těžkého úkolu být jeho výtvarným oslavovatelem. Kojákovický rodák Jan Kojan neměl vrozenu okřídlenou lyrickou lehkost, která by mu umožňovala přenést se tanečním krokem do světa pomyslů a tuch. Jeho nelíbivá malba, jakoby uhnětená z těžké hlíny rodného kraje, v niž odnepaměti se vpisovala těžkopádná, pomalá chůze jeho selských předků, vyhmatává skrytou podobu kraje, vnitřně pravdivou, ale nepochopitelnou lidem odjinud. Byť neprávem pozapomínaná, vyjadřuje i v svém záměrném zúžení malířskou oblast jeho předchůdcům cizí; až bude jednou umělecký historik zjišťovat Kojanův přínos do sféry čisté výtvarnosti, přizná mu, že po Janu Preislerovi znovu povýšil na barvu šed a dovedl nalézt tolik jejích nových odstínů, že jen tento úsek představuje velmi složitou a rozsáhlou klaviaturu. Jeho cit pro vlhké a namrzlé bláto pod kalnými podzimními nebesy s křídly volavek je neomylný a dovede jej vyjádřit způsobem ryze svým a ryze malířským.
-
Od Hradce k Počátkám ::
odstavec
19
Lesním průsekem mezi borůvčím, kameny, vřesem a kručinkami sestupujeme k tichému rybníčku v lukách, nad jehož rašelinitou vodou přeletěla volavka, v lehkém oparu zakníhaly čejky a večerní nebe zlátlo nad lesem, lesknouc se v rose trav. Kostelní Radouň byla už plná šera a žabího kuňkání, které tesknilo z návesního rybníčku, zarostlého orobincem, nad jehož temnými cigáry se rýsovala zamlžená silueta kostelního jehlanu věže. Srpek luny jen skromně osvětloval pěšiny mezi lesy, vystřídávané houpavými stezkami na rašelinných lukách, kde se v šeru mihla srna a na jednom palouku se cosi temné a loudavě pohybovalo. Když jsme přišli blíže, proměnilo se to v pichlavou ježčí kuličku. Louky voněly rosou, z lesního bezvětrna dýchala hřibová vůně a přes ovesné pole se zastříbřil úzký rybniční pás s bílými štíty za rákosím. To je Lovětín, z něhož nevidíme víc než oranžové obdélníky rozsvícených oken, a do chřípí nám zavál pach spalovaného chrastí. Ještě kousek cesty přes koleje u lovětínského nádražíčka, ještě chůze po mezi kolem praskajících žitných klasů, dál po uzoučké pěšině a potom kolem továrny k družstevnímu pšeničnému lánu. Než nám z osvětleného loubí hospody U Uchytalů poděkují za pozdrav, uvědomíme si, že jsme v Jarošově. Hořký dech olšin, chlad pospíchající říčky a blízké hvízdnutí vlaku nás provází k vilce na konci vsi, kde je pro nás připravena "přibíračka", jarošovská oblíbená večeře, loupané brambory zapíjené kyselým mlékem. Ještě před spaním slyšíme z rozvoněného kvítí zapísknutí smrtihlavovo, jehož tetelivé chvění má v noční tiši vskutku něco strašidelného, ale tma patří lyšajům, můrám a netopýrům, stejně jako hvězdám, probleskujícím z listí, jež se zrcadlí v temné zpívající hladině.
-
Obděnická pouť ::
odstavec
105
Díváme se k Vápenickému rybníku, nad jehož orobinci přeletěl čáp a volavka, pod jasným nebem pracuji lidé v polích, tu a tam už hnědnou oranice, žloutnou strniska, a naše mysl chce nabrat něco z tohoto poklidu...
volavka popelavá
