Podlesí

Reference

Pouť vzpomínavá :: odstavce 8, 27
Teprve Strašice, zapadlá ves pošumavského Podlesí, je pravou krajinou Bohumilova dětství, vnímavými smysly prožívanou a vyvolávanou milostí vzpomínek až doposledka. Život učitelského chlapce se v ničem nelišil od života ostatních venkovských dětí. Jako u nich jistě byste i v jeho kapsách nalezli provázek s udicí, přichystanou pro lov okounů v potoce Kolčavce, jako ony pociťoval trnutí strachu při večerních výpravách za "luskami", i k nim do školy chodily 13. prosince Lucky, převlečená děvčata, jedna v černém, ostatní bílé, s dlouhými papírovými nosy, způsobující v celé domácnosti nepopsatelný nepořádek. Každoročně přicházely a zpívaly stejnou píseň, předlouhou a modulovanou do zvláštní kadence:
...
První představení bylo téměř bez diváků. Panímámy nakukovaly oknem, ale dovnitř nevešla žádná ani ze zvědavosti. Hospodáři dali přednost vžitému oblíbenému mariáši. Ani s ovocnou školkou nepochodil. U školy byla skalnatá planina, nikomu k potřebě, jen prasata v ní ryla. Tu si vyorodoval na místní školní radě, ale nikdo z dospělých nepřiložil ruce k dílu. Sám s většími školáky musil lámat kámen, s mladším kolegou vyrýval drny, navezl zem a nikoho z kolemjdoucích ani nenapadlo, aby nabídl potah k zorání, jakou měl radost, když na návsi vysadil první kaštany, u katovické silnice lípy a třešně, které však velmi trpěly od "hamburáků". To byli formani, kteří vozili z Podlesí po nápravě dlouhé dříví ke Katovicům, odkud bylo plaveno po vodě až do Hamburku. Tehdy byly novotou v kraji zástěrkové věnečky. Pan řídící složil k nim písně, děvčata našila kroje, ale panímámy nechtěly dovolit dcerám, aby šly tancovat na tento divný bál. Zdrželi jsme se déle v prostředí venkovské školy ze sklonku století nejen proto, abychom vás důvěrně seznámili s ovzduším Bohumilova dětství, ale i pro vyvolání života pootavské vesnice před půlstoletím.
Do šumavského Podlesí :: odstavce 6, 31, 34
Údolím Volyňky se kolébával známý komediantský vůz krajináře Aloise Kalvody, z něhož tento malíř namaloval volyňské náměstí s renesanční radnicí, jejíž štítoví zdobila Lhotova sgraffita; věžička ani její podloubí nejsou bez půvabu, stejně jako šplounání kašny v dusném bezvětří u chladivého stínu kvetoucích lip. I Ota Bubeníček, žák Mařákův, zajíždíval do Volyně k profesoru vysokého učení technického Jindřichu Svobodovi a namaloval zde více obrazů. Rybničná tichost jednoho volyňského motivu zlákala jiného mařákovce, Josefa Holuba z Kralup, aby ji barevně vyjádřil svým lyrickým pojetím. Barokní sousoší českých patronů pietně renovovali bratři Boháčové, zdejší rodáci. Přespal jsem ve škole a ráno přihlížel přípravám provazolezce Dominika Třísky k večernímu producírování. Právě vztyčovali na náměstí dva stožáry s napjatým lanem a zavěšovali pod ně ochrannou síť. Mnozí Podlesáci dobře znají potulné živobytí ze svých "světáckých" toulek za chlebem.
...
"Počátek moudrosti je bázeň boží", mají napsáno na štítě dřevěné školy zadovské, kde jsou odříznuti od světa, závidím jim však jejích ticho a lesy. Chtěl bych znovu vidět podivné kříže se všemi nástroji Kristova umučení, na nich přibitými, chtěl bych v létě procházet brusinkovými plantážemi, kde voní vemeníky a na podzim kvete vřes, ještě jednou bych se chtěl s Klostermannovy skály zadívat k Boubínu a u napajedel s dřevěnou vodotečí poslouchat zvonky rozeznívané kroky krav, zaslechnout i starý zvon s věže dobršské, zajít do všech sednic ve Vacově, zejména tam, kde po domácku vyrábějí hračky, znovu vejít do starého románského kostelíka v Zdíkovcí, vzpomenout na "Hadrmoni" Josefa Kočího, který tu namaloval tolik akvare!ů, vidět trojštítou radnici v Kašperských Horách, znovu a znovu projít každou vesnici celého Podlesí.
...
Nynější Malenice jsou opravdu přívětivou vsí, kam rádi jezdívali letní hosté, o jejichž veselých příhodách napsal pan farář Špalek celou vzpomínkovou knížku. Malenickým zanechal jednu památku: kapli svatého Václava mezí břízkami na vrchu Hůrce, kterou dal vystavět za přispění archiváře Teplého v podobě románské rotundy. Na hřbitově pod bílou věží kostelní spí věčný sen páter František Teplý, bývalý archivář jindřichohradecký, autor rozsáhlého díla historického, z něhož uvedme aspoň několikadílné dejiny Jindřichova Hradce, dějiny Volyně a nedocenitelné dílo "Příspěvky k dějinám českého rybnikářství". Rodák z kraje, z Marčovic, znal zasvěceně a důvěrně jeho historii, přírodu a lid. Poznal jsem ho osobně jako člověka nadmíru skromného a ušlechtilého, vlastence horoucího, milujícího své rodné Podlesí láskou věrnou až do posledka. Jeho výrazně hraněná tvář upoutávala rysy vrozené dobroty, hloubavé přemýšlivosti a niterné pevnosti. Poznal jsem ho za okupace a vím, jak přesvědčená byla jeho víra v českou budoucnost. Nikdy nezakolísal. Chápu, proč měl tak rád Chody, jejichž historií důvěrně znal jako málokdo; jeho pevně tesaný profil mi vždycky připomínal hlavu Matěje Přibka, chodského praporečníka z Jiráskových Psohlavců. S pohnutím jsem postál nad jeho hrobem a četl si verše, vytesané na černém mramorovém pomníčku. Nevím, zda on sám je jejich autorem, ale mají závaznost odkazu i poselství.
Vlachovo Březí :: odstavec 33
A víme, odkud se vzal i taneční, lehounký, usměvavý rytmus některých "Balad a romancí". V Chlumanech stará Janská zpívala a tancovala všechny písničky i tance z celého Podlesí, "Zavíjenou" i "Konopíckou" - a Jan Neruda dychtivě poslouchal a zapisoval si všecho na místě. Jaké to asi bylo smyslové osvěžení pro básníka z Prahy!