Rošice ::
odstavce
1, 7, 14-15, 17, 22
Nestalo se vám už v krajině, kterou vaše kroky proputovaly křížem krážem po cestách i necestách, za všech ročních dob, kde důvěrně znáte každou tvář, kámen, pěšinu i strom, a domníváte se, že ve vašich smyslech je bezpečně uložen každý její odstín, vůně a hlas... že najednou k vám promluví na jednom místě zcela nově, vzrušeně, naléhavěji? Neprožili jste v něm dětství, nemáte tu hroby rodičů, neozvou se vám plaché kročeje vaší první lásky ani její dech, ani žádná zvláštní příhoda z vašeho života se k němu nevíže, ale vstoupíte-li tam, máte dojem, jako by se před vámi rozevřela nějaká nová kniha, a zrovna na nejkrásnějším místě. Chce se vám v ní číst, vědět, poznávat - jste náhle v zajetí jejího kouzla, nevíte dobře proč, vracíte se k ní znova, zvábila vás nečekaným osudovým střetnutím. Pro mne jsou to v rodném kraji Rošice.
...
Je to můj kraj, domov teskných hladin a lískových pahorků, kraj prosvítavých sosnových lesíků, z kterých v říjnu vonějí zelánky, kraj vyzáplatovaný úzkými pruhy políček, jež jsou sešívány šípkovím a trnčím ještě užších mezí, kraj polních cest s bílými kapličkami a průvody křivých švestek, jejichž plody zadýchá podzimek modravou dálkou pohraničních hor; kraj rolnický, pastevčí, rybářský a bramborový, vyladěný do režnosti a blankytu, erbovních barev mého domova. Řekněte, mají někde krásnější jméno pro les než to, které vymyslili tady: ... Červánka; Zákličí ... to je zase jméno rybníka, ležícího docela blizoučko u Rošic. Vydychuješ tato jména jako zaklínadlo, píseň, zjevení.
...
Vidím ji zrytou písmem poznání, modelovanou úžasem i bolestí, na pozadí knih v jeho vinohradském a smíchovském bytě, soustředivém a prostém jako cela, a zase v zeleném světle u širokého okna v jeho dobřichovickém "buenu retiru", kam všude jsem za ním na pozvání přicházíval s rukopisy svých raných veršů, s tlukoucím srdcem, pochybnostmi i nadějemi pětadvaceti let. Jednou při vyslovení jména mého rodiště nezvykle zjihla a tehdy po prvé byly přímo pojmenovány Rošice. Několik důvěrných podrobností, naznačených z naší krajiny, svědčilo o přesnějších znalostech, než které je možno získat z knih anebo vyprávění. Neptal jsem se víc, cítě přejemně, že jsem vyvolal nějakou vzpomínku rodinnou jaksi mimoděk, nečekaně, jediným jménem. Až později mi bylo naznačeno víc a tehdy také bylo vysloveno jméno Šaldovy tety, Marie Schnurpfeilové, paní lesní na Rošicích, která tam žila před sedmnácti lety.
Rošice a F. X. Šalda...
...
Dvoje prázdniny, v roce 1883 a 1885 prožil v Rošické myslivně F. X. Šalda, kvintán a septimán pražského akademického gymnasia, u své tetičky Marie Schnurpfeilové. Jeho podobu z těch let nám zachoval fotografický snímek a paměť šestadevadesátileté hajné Josefy Neubergerové. Její otec býval komorníkem u bratronického barona, k němuž pravidelně docházíval se služebním hlášením pan lesní z Rošic, o prázdninách doprovázený svým studentským synovcem. Vnitřní tvář jinochovu, kterou nedovede zachytit fotografická deska, musíme hledat jinde. Je skryta v některých vzpomínkových povídkách knihy "Dřevoryty staré i nové", kde ji postihneme na několika místech citlivou a živou.
...
Tehdejší Rošice vděčily za svou proslulost především léčivé studánce a milostnému obrazu "kojící" Panny Marie, k němuž přicházela procesí z celého kraje. Scenerie zůstala táž jako před sedmdesáti lety, jen lesy se změnily po obou stranách čekanické silnice a stará hajnice u rošické myslivny se zatím sesula v hromadu trosek. Jsou tu i jiní lidé, vlídní a hodní, ale jen kaplička si zachovala svou podobu beze změn.
Rošice
