Lesy ::
odstavce
12-14
Hřib "tvrzík" patří lesu smrkovému, kde panuje vlhkost, šero a chlad, kde se nedaří ptačímu zpěvu, kde mech je zelenější, stín tesknější a kroky tišší, jež vás zavedou spíš do strašidelné historie než do pohádky. Tento les nám oči omotá pavučinami a chodidla jej neomylně poznají po studené vlhkotě dna. Tvrzíky vyrostlé v jeho stínu jsou bledé jako děti z měst, které jen málokdy si vyjdou na sluníčko.
Tvrzík zná mnohou záludnost, která chce být řešena rozmyslně jako křížovka. Umí se před vašima očima proměnit v suchou kůru, dovede se přitisknout pod skloněnou větev a stati se neviditelným, umí se propadnout do země a proměnit se v malý vršíček, a jen dětská dlaň si ví rady, kde ho má nalézti a s ním i celou.družinu jeho "bratříčků". Nikdy totiž nechce být sám, jako by se mu stýskalo v tom stmívavém tichu, v němž ani zajíci se necítí doma. Ví, že před ním poklekneme na kolena a citlivou dlaní jej budeme hledat v jeho mechaté skrýši. Ani sochařovy prsty se nedovedou milostněji polaskat s něžnou křivkou dívčího boku, když ji tuší ve vláčné vlhké hlíně, jako dlaň houbařova s "vršíčkem", pod nímž spinká hříbek. Jako dech vílí ovane nás odněkud zpod kořání úsvit jeho bělostné krásy a zatřpytí se matně lehýnkou rosou, vonící zemí, jitřním sluncem, tlejícím jehličím a hloubkou, z které vyvěrají prameny. Když povyroste, nasadí si hnědou čepičku, zesílí a osmahne, takže se stane i příměrem pro lidskou zdravotu. Nožičky ostatnich hub zpravidla nůž houbařův při čištění okrájí, ale každé dítě u nás ví, že tvrzíkova nožička se neokrajuje, nýbrž pečlivě oškrábe.
Staří houbaři nevývratně věří v tajemnou úplňkovou moc na jejich růst a stejně pevná je i jiná víra, bezvýhradně tvrdící, že tvrzík přestane růst, jakmile jednou na něm spočinou lidské oči. Je to prastará víra v uhranutí, mnohokrát vyzkoušená, a já si ji od nikoho nenechám vymluvit.
hřib dubový
