-
Pastvy ::
odstavec
10
A dědeček Panýrkouc nebyl jen tak někdo. Kdo by usuzoval o jeho hodnosti jen z neholeného bílého strniště a podšívaných punčoch v dřevácích, panečku, ten by se hodně zmýlil. Dědeček Panýrkouc byl pro kluka autoritou ve všech věcech naprosto nepochybnou a rozhodující. Býval sice jen panským ovčákem - ale neodešel od svých ovcí kdysi sám Giotto? Toto přirovnání nekulhá - i když je vzato až z italské země. Když totiž dědeček v opuštěné hlídačské boudě, sedě na slámě, vyprávěl o holubech na benátském náměstí svatého Marka nebo o mořské bouři, připadal dětskému posluchači jako Bruncvík, s přídě korábu vyhlížející ostrov plný tajemných obyvatel. Patřilo k pasácké služebnosti zahnati "ze škody" dědečkovy zatoulané krávy, doskočiti ke studánce namočit tvrdý chléb, jejž jinak nezmohla dědečkova kolozubá ústa. Nikdo jiný neuměl lépe opéci nad ohníčkem ulovenou bělici, uplésti ze sítin čepici nebo košíček, vyhnati z díry sysla a vyhledati v houští smrček s kořenem jako stvořeným pro rukojeť pasácké hole. Opálená do černa byla žezlem pasáckého důstojenství a nezbytně k ní patřila i kudla z kocelovické pouti. S čím se však nemohl s dědečkem vyrovnati nikdo v celých Bělčicích, byla jeho italština. Uno, due, tre, quatro, cinque - bože, kde jsou dnes ty notýsky, popsané taliánskými slovíčky - Buena sera - avanti! avanti! - toť snad vše, co zbylo po letech v řídkém sítě paměti z tehdejšího slovníku. Ani tehdy toho nebylo mnoho, ale stačilo to, aby se kluk jakž takž dorozuměl s válečnými vystěhovalci z Tyrol, kteří bydleli v chudobinci a pracovali na panských polích. Podivné sladké písně italských zajatců, splývající za teplých večerů s chorálem žab, znějí dodnes v sluchu podivným vábením.
-
Pastvy ::
odstavec
9
A dědek Panýrkouc nebyl jen tak někdo. Kdo by
usuzoval o jeho hodnosti jen z neholeného bílého
strniště a podšívaných punčoch v dřevácích, panečku,
ten by se hodně zmýlil. Dědeček Panýrkouc byl pro
kluka autoritou ve všech věcech naprosto nepochybnou a rozhodující. Býval sice jen panským ovčákem
— ale neodešel od svých ovcí kdysi sám Giotto? Toto
přirovnání nekulhá - i když je vzato až z italské
země. Když totiž dědeček v opuštěné hlídačské boudě,
sedě na slámě, vyprávěl o holubech na benátském náměstí svatého Marka nebo o mořské bouři, připadal
dětskému posluchači jako Bruncvík, s přídě korábu
vyhlížející ostrov plný tajemných obyvatel. Patřilo
k pasácké služebnosti zahnati »ze škody« dědečkovy
zatoulané krávy, doskočiti ke studánce namočit tvrdý
chléb, jejž jinak nezmohla dědečkova kolozubá ústa.
Nikdo jiný neuměl lépe opéci nad ohníčkem ulovenou
bělici, uplésti ze sítin čepici nebo košíček, vyhnati
z díry sysla a vyhledati v houští smrček s kořenem
jako stvořeným pro rukojeť pasácké hole. Opálená do
černá byla žezlem pasáckého důstojenství a nezbytné
k ní patřila i kudla z kocelovické pouti. S čím se však
nemohl s dědečkem vyrovnati nikdo v celých Bělčicích,
byla jeho italština. Uno, due, tre, quatro, cinque —
bože, kde jsou dnes ty notýsky, popsané taliánskými
slovíčky - Buona sera - avanti! avanti! - toť snad
vše, co zbylo po létech v řídkém sítě paměti z tehdejšího slovníku. Ani tehdy toho nebylo mnoho, ale stačilo to, aby se kluk jakž takž dorozuměl s válečnými
vystěhovalci z Tyrol, kteří bydleli v chudobinci a pracovali na panských polích. Podivné sladké písně italských zajatců, splývající za teplých večerů s chorálem
žab, znějí dodnes v sluchu podivným vábením.
Bruncvík
