lilek brambor

Lilek brambor na Wikipedii

Obrázky

Reference

Rošice :: odstavec 30
V čase, kdy tu procházel, už rudnou šípky, začíná fialovět vřes a v suchých metlicích dokvétají třezalky. Nevím, zda si povšiml i bramborového květu, mateřského znamínka naší krajiny. Spíš jej asi upoutal rozhled k Boubínu a Bobíku přes první strniště a louky, kde se i tehdy jistě pásly krávy a stranou prvních oráčů sbírala klásky bosá husopaska. Pozorně nabírám do očí jímavou tichost této krajiny, jejíž sluncem ožehlá tvář teskní z vybledlého kartounu nebes.
Stříbrné Hory :: odstavec 20
Po pánech Švihovských a hrabatech z Pottingu dostává se nalžovské zboží v držení rodu hraběte Taaffa, pocházejícího z Irska, jehož někteří členové zasáhli do osudů celého mocnářství. Roku 1757 bojoval s holobradými dragouny u Kolína Mikuláš Taaffe, jemuž jsou připisovány první brambory, přivezené do Rakouska. Jeho synovec Rudolf vystavěl v Nalžovech pivovar, který byl pochválen samotným císařem Františkem I., když roku 1812 navštívil Nalžovy. Jeho nástupce František se vyznamenal ve válce s Francouzi a musil být u vídeňského dvora dobře zapsán, když mu byl svěřen úkol tak důležitý, jakým byl doprovod Marie Louisy, manželky Napoleonovy, z Paříže do Vídně. Další z Taaffů, Ludvík, byl zajímavou osobností po mnoha stráňkách. Ve 20. letech složil soudcovskou zkoušku, byl prohlášen doktorem práv "sub auspiciis imperatoris", stal se vrchním presidentem soudu, později ministrem práv, kurátorem tereziánské akademie a rektorem vídeňské university. Svůj rektorský plat obrátil v nadaci pro chudého juristu. Jeho všestrannost se projevila i v jiném směru: svou stavebnickou činností zasáhl v Nalžovech velmi podstatně. Vystavěl dvě poboční věže (rondely), přestavěl hlavní zámeckou věž, nechal na čtyřech sloupech vystavět balkon a kolem zámku zřídil anglický park. Jeho romaneskní záliby se projevily nejvíc v lese Prašivici, který změnil v místo promenád a nechal tam vystavět umělou zříceninu rodného irského hradu Ballymotte, a snad to byl on, po němž v Prašivici zůstala i jiná turistická atrakce: nalžovský drak - přitesaný balvan do podoby rozevřené dračí tlamy, plné dřevěných zubů. K němu se druží ještě jiný balvan, přizpůsobený želvě, i umělá jeskyňka, altány a jezírko, k němuž byly po lese rozhozeny obrovské dřevěné omalované hřiby. V Zavlekově zvýšil kamenné zdi starého zříceného hrádku do dnešní podoby a u nalžovského zámku dal postavit cukrovar, který byl jen čtyři léta v provozu, protože se nepodařilo vypěstovat v kraji žádoucí cukrovou řepu. I hraběcí hrobka s kaplí svatého Antonína v blízkosti horažďovické silnice byla postavena z jeho podnětu; rovněž tři myslivny, vystavěné ve stejné výši - na Prašivci, v Ústalči a u Miřenic - zůstaly po něm na památku.
Hlasy domova :: odstavce 1, 29, 183
Brázd hnědí hloubavou a třeslic tichým váním ten kraj se obléká... Jsme na prahu jihočeské krajiny za zářijového podvečera. Z tušených úžlabin, vod a oranic stoupá do mlhy nahořklá, mrákotná vůně puškvorce a vadnoucích bramborových natí, do níž je přimíšena tesknota dýmu z pasáčkova ohníčku, který řeřaví, dohasínaje na mezi pod šípkovým keřem, Z tmícího se soumraku vystupuje z brázd alšovská silueta božích muk a za ní prosvítává nepohnutý, upřený zrak hladin. Ještě naposledy zaplakala v lukách opožděná čejka a z houstnoucího stínu ozvalo se teskně klekání, jehož tiché kroky jsou tlumeny závanem rákosí a sosnových selských lesíků. Šero voní zemí a rybinou, je čas rybolovů. Jen tu a tam po rozjezděných cestách sunou se těžce vozy - a pak už nic a nikdo neporušuje ticho, zahleděné ted samo do sebe. Všechno je zastřeno lehkou clonou mrákot a kolébavou hudbou vln - a lidský hlas, náhle vyslovený, připadá v této chvíli jako rouhání.
...
Jenom ten, kdo se narodil v této krajině, porozumí nahořklé vůni květu bramborového i trpké tichosti těchto končin.
...
Stranou silnice se zdvíhá osamělý pahorek, zavrcholený velikými balvany jako nějaký přírodní oltář, nad nímž prosvítává břízka z porostu lísek, trnčí a vřesu, který mírně zvlněnému okolí tvoří dominantu. Nevím, odkud dostal svůj prapodivný název Kátlperk. Zvláštní sugesci tohoto místa podlehneme okamžitě. Kameny mají nezvyklé rozměry i podobu. Jeden z nich se podobá obrovské zkamenělé žábě, na jiném nalézáme zvláštní kresbu jako znamení nějaké runy, a největší z nich, ležící osaměle stranou, má na vrcholu zcela zřetelně vytesanou mísu o průměru asi tři čtvrti metru. Je plná čisté vody. Místo jako vybrané samotnou přírodou pro nějaký dávný kultovní účel. Pranic bych se nedivil, kdyby tu archeologové nalezli skryté žárové hroby. Tento pahorek ovládá celý široký obzor kraje: zahlédneme odtud buzický hrad i zámek škvoretický, Blatná leží před námi jako na dlani, na západě uzříme kostel řesanický, v dálce za bezdědovickým dvorem věž kláštera lnářského a trochu severněji červenou cibulku kostela paštického. Šero zduchovňuje stromy do zvláštních podob a zdůrazňuje prapůvodní tektoniku krajiny. Jen matně rozeznáváš na pahorku kručinky, chrastavec, hvozdík i devaterníky, z okolních brázd zasvitne skromný květ bramborový a rozsáhlejší lán vydychne prudce vůni majoránky. Nikdy tady nebyla pěstována v tak velkém rozsahu. Blatná slynula dobrou pověstí svých zahradníků odedávna; blatenská majoránka se však ted vyváží daleko do světa a její jakost předčí prý druhy jinde pěstované.
Do šumavského Podlesí :: odstavec 26
Začiřikání koroptví z bramborových brázd a zaječí panáčkování na polní mezi neodvedlo mou mysl od jednoho příběhu, který mi vyprávěl náhodný sekáč u prostého, železného křížku, stojícího u svažité cesty mezi Milivicemi a Volyní. Nebyl tu postaven bez záměru. Dva sousedé z Milivic, Vladyka a Bízek, vraceli se za pozdní noci domů z Volyně. Měli mezi sebou starou rozepři o vodu, kterou jeden druhému odvedl z louky. Slovní půtka skončila nepředvídaně: rozkacený Vladyka vztáhl na Bízka ruku vražednickou tak surově, až přepadený vydechl duši. Nebylo svědků této vraždy, ale vraha hryzlo svědomí a šel se ze svého hrůzného činu vyzpovídat do Jinína. Duchovní odepřel rozhřešení. Kajícník se odebral do Hoštic, ale tam zase nenalezl kněze. V zoufalství sám vztáhl na sebe ruku, vyzradiv ještě svůj hřích. Zakopali ho na mrchovišti, v neposvěcené zemi. Jeho matka, která se prý vyznala v kouzlech, chtěla ho v nocí vykopat a jeho mrtvé tělo přenést na hřbitov. Nemohla vsak odvalit kameny, které byly těžší než nebožtíkova vina, a musila s nepořízenou odejít. Na místě vraždy byl pro paměť budoucím postaven železný kříž. Než mi průvodce dovyprávěl příběh, stmívalo se hustě, dole ve Volyni vyskočila první světélka a táhlá vlna Javorníku vábila mou vzpomínku do krajiny jiné.
Do nejjižnějších Čech :: odstavec 37
Tuchu lidského života jsem nalezl až v hájence u Janovy Huti. Hajná, která mě přivítala, byla snad nejšťastnějším lidským stvořením, s kterým jsem se za léta setkal na svých potulkách. Pohostila mě mlékem a vyprávěla o svém živobytí. Zdejší samota ji neskličuje, práce má dost, neboť musí za léto nasušit osmnáct for sena. Jen kus pole by chtěla mít osetý obilím a pár řádek brambor nasázeno jako ve svém šumavském domově u Vimperka. Zpozorovala mou pochybnost a ihned ji rozptylovala vysvětlením. V zimě až k samé stodole přicházejí z Novohradských hor stáda jelenů, a jakmile sejde na jaře sníh, spasou tito paroháči všechno osení a zasázené brambory vyhrabou tak důkladně, že po jejich návštěvách nezůstane v zemi ani jediná hlíza. Pro nákup musí z hájovny chodit až do Pohoří, a chtějí-li poslouchat rozhlas, je třeba dovézt vybitý akumulátor hodně daleko... až do Kaplice. Myslila už jistě na dlouhé zimní večery, neboř jsem v světnici zahlédl rozměrné plechové konve plné petroleje. Zpočátku se tu bála nočních návštěv odsunutých Němců, kteří se přes blízkou hranici vraceli pro ukryté věci, jež tu před svým odsunem poschovávali. Byli tu několikrát a kurážná hajná mi vyprávěla, jak byla odhodlána bránit se nezvaným hostům v krajním případě i nabitou puškou. Ukazovala mi rozházenou hranici dříví, pod níž byla vybraná skrýše. Život hajného se tady neobejde bez některých trampot. Největší z nich je nedostatek lesních dělníků. Má jich pro celé rozsáhlé polesí jen šest, počítaje v to tři ženy. Není vždycky možné zpracovat včas polomy, aby les nebyl napaden kůrovcem, a vázne rovněž jarní sadba stromků. Také odvážení dříví, které dřívější obyvatelé plavili po vodě, trpí nedostatkem pracovníků. Měla jistě pravdu, neboť na dalším putování těmito končinami jsem si mnohokrát ověřil, jak všude chybějí pracovité lidské ruce...
Od Hradce k Počátkám :: odstavec 19
Lesním průsekem mezi borůvčím, kameny, vřesem a kručinkami sestupujeme k tichému rybníčku v lukách, nad jehož rašelinitou vodou přeletěla volavka, v lehkém oparu zakníhaly čejky a večerní nebe zlátlo nad lesem, lesknouc se v rose trav. Kostelní Radouň byla už plná šera a žabího kuňkání, které tesknilo z návesního rybníčku, zarostlého orobincem, nad jehož temnými cigáry se rýsovala zamlžená silueta kostelního jehlanu věže. Srpek luny jen skromně osvětloval pěšiny mezi lesy, vystřídávané houpavými stezkami na rašelinných lukách, kde se v šeru mihla srna a na jednom palouku se cosi temné a loudavě pohybovalo. Když jsme přišli blíže, proměnilo se to v pichlavou ježčí kuličku. Louky voněly rosou, z lesního bezvětrna dýchala hřibová vůně a přes ovesné pole se zastříbřil úzký rybniční pás s bílými štíty za rákosím. To je Lovětín, z něhož nevidíme víc než oranžové obdélníky rozsvícených oken, a do chřípí nám zavál pach spalovaného chrastí. Ještě kousek cesty přes koleje u lovětínského nádražíčka, ještě chůze po mezi kolem praskajících žitných klasů, dál po uzoučké pěšině a potom kolem továrny k družstevnímu pšeničnému lánu. Než nám z osvětleného loubí hospody U Uchytalů poděkují za pozdrav, uvědomíme si, že jsme v Jarošově. Hořký dech olšin, chlad pospíchající říčky a blízké hvízdnutí vlaku nás provází k vilce na konci vsi, kde je pro nás připravena "přibíračka", jarošovská oblíbená večeře, loupané brambory zapíjené kyselým mlékem. Ještě před spaním slyšíme z rozvoněného kvítí zapísknutí smrtihlavovo, jehož tetelivé chvění má v noční tiši vskutku něco strašidelného, ale tma patří lyšajům, můrám a netopýrům, stejně jako hvězdám, probleskujícím z listí, jež se zrcadlí v temné zpívající hladině.
Obděnická pouť :: odstavec 108
Vyšel jsem od sedlčanské Církvičky do krajiny spanile lyrické, kde se prostíraly louky s prostou otavní květenou, na polích dokvétaly brambory, šelestily ovsy, pohvizdoval vítr v drátech a modravá průzračnost přibližovala dálky. Za žitništi zasvitla hladina rybníka Musiku, mezi stromy jsem zahlédl mansardovou střechu příčovského zámečku a od něho vpravo na táhlé hnědavé vlně se tmavěji rýsovala zříceninka Větrníku, kde stával větrný mlýn...
K srdci jižních Čech :: odstavec 41
Byl už podzimek, krajina byla vyladěna do hnědi oranic a zamlžené modři obzorů v střídání brambořišť, strnišť a žloutnoucích luk, kdy mezi vadnoucím listím se modrají švestky, stohy se vrší u vsí a všechny obrysy změkčuje dým z ohníčků. Vypravili jsme se do Liderovic pro kus husitské historie. Úvozová cesta nás dovedla k mlýnu Lapáčku a dál k topolům na rozcestí, kde se zastavovaly valníky, vezoucí brambory ke krechtům. U cesty hnědly suché okolíky plané mrkve, na šípcích se stříbřila vlákna pavoučí, zaleskl se rybníček a stavení s doškovou střechou napovědělo cíl naší pouti.
Hlasy domova :: odstavce 2, 17
Jsme na prahu jihočeské krajiny za zářijového podvečera. Z tušených úžlabin, vod a oranic stoupá do mlhy nahořklá, mrákotná vůně puškvorce a vadnoucích bramborových natí, do níž je přimíšena tesknota dýmu z pasáčkova ohníčku, který řeřaví, dohasínaje na mezi pod šípkovým keřem. Z tmícího se soumraku vystupuje z brázd alšovská silueta božích muk a za ní prosvítává nepohnutý, upřený zrak hladin. Ještě naposledy zaplakala v lukách opožděná čejka a z houstnoucího stínu ozvalo se teskně klekání, jehož tiché kroky jsou tlumeny závanem rákosí a sosnových selských lesíků, šero voní zemí a rybinou, je čas rybolovů. Jen tu a tam po rozježděných cestách sunou se těžce vozy — a pak už nic a nikdo neporušuje ticha, zahleděného teď sama do sebe. Všechno je pozastřeno lehkou clonou mrákot a kolébavou hudbou vln — a lidský hlas, náhle promluvený, připadá v této chvíli jako rouhání.
...
Jenom ten, kdo se narodil v této krajině, porozumí nahořklé vůni květu bramborového, i trpké tichosti těchto končin. Básníku Františku Hrbku, naslouchejte dál včelímu chorálu, kterým znívají poledne tchorovické lípy do zasnění rybníků a luk — i já miluji tuto dívčí krajinu mé matky — ale má láska teď chvátá pozdraviti jiný kout, stejně líbezný, stejně milostiplný. Na zahrádce před kocelovickou školou kvetou bohatě růže; oč bohatší byl však život tří generací učitelské rodiny Průchovy, která v této odlehlé vsi vychovala tolik rozšafných hospodářů a hospodyň, z nichž mnozí a mnohé už dávno spí na travnatém hřbitůvku pod omšelou dřevěnou zvonicí. Oslovila mne tam z ničehož nic rosnička, předpovídajíc déšť a jemná vůně pupalčina s jednoho hrobu pod litým křížem z komárovských železáren mně přivolala bledou tvář mého učitele z blatenské školy Jaroslava Průchy, muzikanta znamenitého a člověka na výsost ušlechtilého. Vím, že tu není pochován — ale to nevadí. Tolik miloval děti a mnoho divadelních her pro ně napsal.