šafář

šafář na Wikipedii

Reference

Prácheň :: odstavce 27, 50
Pří žihobeckých obžínkách byl tento kulhavec vyzván k tanci nejkrásnějším děvčetem ze zámecké chasy. Tanečnice - (neměla snad za ňadry skrytý laskavec?) - se mu v okamžení tak zalíbila, že jí ihned zadal celé své srdce. Ani na chvíli ji z ruky nepustil, přetančiv s ní všechny zámecké pokoje, a v posledním z nich se prý s ní na klíč uzamkl. Nechci se zadušovati za pravdu tohoto tanečního závěru - ale báby mívají zrak ostrý a zkušenost převelikou. Bůh ví, jakým a kterým kouzlem očarovala šafářova dcera (černá Káča jí říkali závistivci pro její krásu) svého knížecího pána, že nadobro ohluchl k pobouřeným výtkám svého vznešeného příbuzenstva, že poslal tuto svou nevěstu do města na vychování a nakonec si ji odvedl ze strašeňského kostelíka jako svoji zákonnou choť. Tato provokující mesaliance jistě nezískala mladé kněžně mnoho příbuzenské přízně, ale lid ji miloval - bylať vlídnou vrchností. Milujícího manžela prý mnoha dětmi obdařila a o jeho legálním otcovství nebylo sporu ani u závistivců nejzavilejších. Tátovi šafáři vsak stouplo dceřino štěstí do hlavy - a poněvadž nenadálé bohatství jako rez ničí všechny dobré lidské vlastnosti, spustil se natolik, že denně už po ránu zapíjel vydatně její štěstí horaždovickou "Münzovkou".
...
Strůjce těchto podivností projel snad všemi moři světa, v daleké Číně měl dokonce čajové plantáže, i nedivme se, že svoje vzpomínání zkonkretnil zcela stylově. Kromě zmíněného draka "indioska" ještě jiná zvláštnost udivovala rolnické obyvatele tohoto zákoutí. Blízko zámeckého okna stávala v pánově pokoji socha japonského samuraje, zrovna proti velikému zrcadlu, před nímž si náš cestovatel docela prosaicky čistíval každého rána zuby. Lidová fantasie si tento všední úkon přikrášlila dráždivým tajemstvím, sdělujíc šeptem, že prchlý pán svého Japonce prý tak dlouho políčkuje, dokud mu nedá zlato. Odkud by také bral tolik peněz na tolikerou zbůhdarmou marnotratnost? Byl jinak skrblík a kruťas i k osobám nejbližším. Vesničtí kluci pádili před ním rychleji než před strašidly - Bůh chraň, aby některého přistihl na luskách nebo pod ovocným stromem. Dívá se jednou z okna, žíly na čele naběhlé, a už poroučí šafáři vyhnat ze vzdáleného hrachoviště nějakou ženu. Služebník se po chvíli vrací a na prahu udýchaně koktá, že to je sama milostivá paní. "Přived ji" - a sama paní domu musila zaplatit pokutu za polní pych jako kterýkoli jiný umouněný kluk. Jindy téhož šafáře tajemně vyzval, aby vzal motyku s lopatou, že půjdou vykonat moc důležitou práci. Udivený šafář kopá a kopá v zámecké zahradě jámu přehlubokou, a když byla hlubší hrobu, sňal pan statkář s hlavy svůj děravý ušmudlaný klobouk, jemňounce jej spustil ke dnu a poručil zasypati. Prosím vás, co zůstane tajemstvím v takovém zámečku? Nejstarší deputátníci kroutili nad touto příhodou mudrlantsky hlavami v panském čeledníku, říkajíce, že to už dávno s pánem není jaksi v pořádku, a ukazovali významně prstem na čelo. Čtenáři německých novin čítali však pozorně hojné cestopisné fejetony, netušíce ani zdaleka, kdo se pod autorovým jménem skrývá. Nakonec jej hospodaření omrzelo a rozhodl se svůj statek pronajmout. Dva písaři psali čtrnáct dní nájemní smlouvu, čtrnáct dní mudroval náš spekulant nad každou maličkostí, na nic nebylo zapomenuto - jen na vodu, zásobující zámek - a pro tu pak byly soudy převeliké. V sousedních Mačicích měl rovněž na zámečku podivínského příbuzného, o němž se podnes dochovala zpráva, že měřil dukáty v měřici na obilí.
Prácheň :: odstavce 12, 30
Při žichovických obžinkách byl tento kulhavec vyzván k tanci nejkrásnějším děvčetem ze zámecké chasy. Tanečnice — (neměla snad za ňadry skrytý laskavec?) — se mu v okamžení tak zalíbila, že jí ihned zadal celé své srdce. Ani na chvíli ji z ruky nepustil, přetančiv s ní všechny zámecké pokoje a v posledním z nich se prý s ní na klíč uzamkl. Nechci se zadušovati za pravdu tohoto tanečního závěru — ale báby mívají zrak ostrý a zkušenost převelikou. Bůh ví, jakým a kterým kouzlem očarovala šafářova dcera (černá Káča jí říkali závistivci pro její krásu) svého knížecího pána, že nadobro ohluchl k pobouřeným výtkám svého vznešeného příbuzenstva, že poslal tuto svou nevěstu do města na vychování a nakonec si ji odvedl z nezamyslického kostelíka jako svoji zákonnou choť. Tato provokující messaliance jistě nezískala mladé kněžně mnoho příbuzenské přízně, ale lid ji miloval — bylať vlídnou vrchností. Milujícího manžela piý mnoha dětmi obdařila a o jeho legálním otcovství nebylo sporu ani u závistivců nejzavilejších. Tátovi šafáři však stoupla dceřina hodnost do hlavy — a poněvadž nenadálé bohatství jako rez ničí všechny dobré lidské vlastnosti, zpustil se natolik, že denně už po ránu zapíjel vydatně její štěstí horažďovickou "Münzovkou".
...
Po mši svaté ve Střelských Hostících odcházeli všichni sousedé s knězem, rychtářem a staršími obce zpátky do Kozlova, kde se konalo zbožné shromáždění na prostranství před rychtou, na návsi, nebo u rychtáře. Rychtář se staršimi vyňal posvátně truhlici s "prevcriemk ze zazděného výklenku, přinesl ji před shromáždění a kněz četl pergamen za pergamenem, latinské přeloživ do češtiny. Zbožné díkůvzdání a modlitby za pány z Bračic ukončily tuto každoroční obecní hromadu. Celá obec potvrdila rychtáři správnost "preverií", které byly zase uzamčeny do schrány, odneseny do tajného úkrytu na rychtě a zazděny. Od roku 1906 nebyly už zazdívány, ale truhlice uložena u starosty a stěhovala se po číslech, vždycky tam, kde právě bylo starostenštví, naposledy u Dubů. August Sedláček je ještě viděl a napsal o Kozlově pěknou monografii. V parku kladrubského zámečku se pomalu nad jezírkem rozpadává skalka s profilem tváří bývalého majitele a jeho paní — a jen podivínství, téměř surrealistické, mohlo proměniti zdivo umělé zříceninky v dračí hřbet, zakončený hlavou ještěří, jež měla podobu altánku, pokrytého bambusem. I jména remízků jsou tady exotická. Odoháj, Idoháj — kdo to jaktěživ slyšel? Zámecký mladý pán se jmenoval Odo, slečinka Ida — už rozumíme, jsou pokřtěny po nich. Strůjce těchto podivností projel snad všemi moři světa, v daleké Číně měl dokonce čajové plantáže, i nedivme se, že svoje vzpomínání zkonkrétnil zcela stylově. Kromě zmíněného draka "indioska" ještě jiná zvláštnost udivovala rolnické obyvatele tohoto zákoutí. Blízko zámeckého okna stávala v pánově pokoji socha japonského samuraje, zrovna proti velikému zrcadlu, před nímž si náš cestovatel docela prosaicky čistíval každého rána zuby. Lidová fantasie si tento všední úkon přikrášlila dráždivým tajemstvím, sdělujíc šeptem, že prchlý pán svého Japonce prý tak dlouho poličkuje, dokud mu nedá zlato. Odkud by také bral tolik peněz na tolikerou zbůhdarmou marnotratnost? Byl jinak skrblík a kruťas i k osobám nejbližším. Vesničtí kluci pádili před ním rychleji než před strašidly — Bůh chraň, aby některého přistihl na luskách nebo pod ovocným stromem —. Dívá se jednou z okna, žíly na čele naběhlé, a už poroučí šafáři vyhnati ze vzdáleného hrachoviště nějakou ženu. Služebník se po chvíli vrací a na prahu udýchaně koktá, že to je sama milostivá paní. "Přiveď ji" — a sama paní domu musila zaplatiti pokutu za polní pych jako kterýkoli jiný umouněný kluk. Jindy téhož šafáře tajemně vyzval, aby vzal motyku s lopatou, že půjdou vykonati moc důležitou práci. Udivený šafář kopá a kopá v zámecké zahradě jámu přehlubokou a když byla hlubší hrobu, sňal pan statkář s hlavy svůj děravý ušmudlaný klobouk, jemňounce jej spustil ke dnu a poručil zasypati. Prosím vás, co zůstane tajemstvím v takovémto zámečku? Nejstarší deputátníci kroutili nad touto příhodou mudrlantsky hlavami v panském čeledníku, říkajíce, že to už dávno s pánem není jaksi v pořádku a ukazovali významně prstem na čelo. Čtenáři německých novin čítali však pozorně hojné cestopisné fejetony, netušíce ani zdaleka, kdo se pod autorovým jménem skrývá. Nakonec jej hospodaření omrzelo a rozhodl se svůj statek pronajmouti. Dva písaři psali čtrnáct dní nájemní smlouvu, čtrnáct dní mudroval náš spekulant nad každou maličkostí, na nic nebylo zapomenuto — jen na vodu, zásobující zámek — a pro tu pak byly soudy převeliké.