Benedikt z Bračic

Reference

Prácheň :: odstavce 46-47
V dávných dobách měl Kozlov část selskou, robotnou, rozloženou kolem vladyčího tvrziště, a rýžovnickou dole u řeky. Rytíř z Bračic, tehdejší pán na Kozlově, nerad viděl své poddané podléhati svodu zlatých zrn, a proto prý záhy nastalo zjevné nepřátelství mezi ním a lidem, ušklebujícím se nad prací polní. Nová varianta horymírovská skončila však v Kozlově jinak než známým skokem Šemíkovým s vyšehradské skály do Vltaviných vln. Náš rytíř si vyjel koňmo dohlédnout na žence k veřechovské straně a tu jej od vody zahlédli rozhořčení ryžovníci, cháska všeho schopná jako rybnikáři. Brzy ho dohonili na louce "Strádalce", kde ošidný močál naráz zarazil cval jeho koně. Divoká chasa na místě utloukla svého nepřítele k smrti. Pohozené mrtvoly se ujali kozlovští sedláci, omyli ji, přivezli do Kozlova a se smutnou zprávou ujížděl posel do kláštera strakonického, aby ji sdělil nebožtíkovu bratru, maltánskému řeholníkovi. Kozlovští byli bohatě odměněni za svou křesťanskou službu, neboť pánův bratr vymohl jim mnohé výsady a jejich robota byla od té doby značně zmírněna. Privilegia kozlovská byla důkladně sepsána na pergamenech a sousedé svoje "preverie" střežili jako dědictví nezadatelné. Rychtáře vždycky přísnou přísahou zavázali k jejich ochraňování a byl za ně celé obci odpověden. Dřevěná schránka skrývala vzácné písmo a žádný nezasvěcenec nemohl odemknouti zámek ze dřeva; jen zvláštní otočení dřevěného knoflíku uvolnilo nějaký ozub a teprve potom víko nadskočilo.
Na památku této jistě významné události dala obec kozlovská vždycky na den svatého Havla sloužiti v hoštickém kostele slavnou mši za pana Benedikta z Bračic i Havla, jeho bratra. Kozlovský zvoník vyzváněl o tomto dni v kapličce na návsi, vyzývaje rodáky do chrámu Páně, a celá obec mívala velký svátek. Vystrojení sedláci vážně kráčeli vykonat svou povinnost - vždyť tato námaha nebyla zadarmo. Mohli si totiž v babinských lesích porážet některé stromy. A tu se valívali vždycky najednou do lesů, neboť příliš dobře jeden druhého znali.
Prácheň :: odstavec 29
Kozlove! Kozlove! Podmanils mé srdce, ani nemohu říci čím. Jistě svou staročeskou krásou a selskou jadrností svých sousedů — ale ještě víc jednou historií. V dávných dobách měl Kozlov část selskou, robotnou, rozloženou kolem vladyčího tvrziště, a ryžovnickou dole u řeky. Rytíř z Bračic, tehdejší pán na Kozlově, nerad viděl své poddané podléhati svodu zlatých zrn a proto nastalo záhy zjevné nepřátelství mezi ním a lidem, ušklibujícím se nad prací polní. Nová varianta horymirovská skončila však v Kozlově jinak, než známým skokem šemíkovým s vyšehradské skály do Vltaviných vln. Náš rytíř si vyjel koňmo dohlédnouti na žence k veřechovské straně a tu jej od vody zahlédli rozhořčení ryžovníci, cháska všeho schopná, jako rybnikáři. Brzy ho dohonili na louce "Strádalce", kde ošidný močál naráz zarazil cval jeho koně. Divoká chasa na místě utloukla svého nepřítele k smrti. Pohozené mrtvoly se ujali: kozlovšti sedláci, omyli ji, přivezli do Kozlova a se smutnou zprávou ujížděl posel do kláštera horažďovického, aby ji sdělil nebožtíkovu bratru, maltánskému řeholníkovi. Kozlovští byli bohatě odměněni za svou křesťanskou službu, neboť pánův bratr vymohl jim mnohé výsady a jejich robota byla od té doby značně zmírněna. Privilegia kozlovská byla důkladně sepsána na pergamenech a sousedé svoje "preverie" střežili jako dědictví nezadatelné. Rychtáře vždycky přísnou přísahou zavázali k jejich ochraňování a byl za ně celé obci odpověden. Dřevěná schránka skrývala vzácné písmo a žádný nezasvěcenec nemohl odemknouti zámek ze dřeva; jen zvláštní otočení dřevěného knoflíku uvolnilo nějaký ozub a teprve potom víko nadskočilo. Na památku této jistě významné události dala obec kozlovská vždycky na den svatého Havla sloužiti v hoštickém kostele slavnou mši svatou za pana Benedikta z Bračic i Havla, jeho bratra. Kozlovský zvoník vyzváněl o tomto dni v kapličce na návsi, vyzývaje rodáky do chrámu Páně a celá obec mívala velký svátek. Vystrojení sédláci vážně kráčeli vykonati svou povinnost — vždyť tato námaha nebyla zadarmo. Mohli si totiž v babinských lesích porážet některé stromy. A tu se valívali vždycky najednou do lesů, neboť příliš dobře jeden druhého znali.