Rožmberkové

Rožmberkové na Wikipedii

Reference

Rybníky :: odstavec 20
Procházíš-li krajinou lnářskou nebo blatenskou, nemysli, že zdejší rybníky vznikly náhodně. Jsou to důmyslné soustavy vodního díla a vyžadovaly zvláštní znalosti, rozmyslu a zkušeností; vždyť mnohé z nich plánoval sám pan Jakub Krčín z Jelčan, zakladatel rybnikářství rožmberského, a ten byl přece ve své době rybnikářem nadmíru slavným. Každý jednotlivý rybník je, pravda, světem sám pro sebe, ale zároveň i článkem celkového hospodářství rybničního; má svůj účel a zvláštní podřízenost celku. Jenom zrak dobře poučený rozpozná stupeň mistrovství, s jakým tu bylo vše vybudováno nejprostšími technickými prostředky. V době rozkvětu mělo prý panství lnářské tolik rybníků, kolik je dnů v roce, a ze staleté tradice uchovalo se mnoho zvláštností rybářské mluvy, ještě dnes užívané. A tradice rybářská - toť schrána zkušeností, střádaných mnoha a mnoha pokoleními. Jen rybář ti může vysvětlit účel rybníků "třecích", v nichž se pěstuje plůdek, rybníků "výtažních", v nichž roste "násada", aby pak přezimovala v rybnících "komorových" a dorostla ve "vážnou" rybu v rybnících "hlavních". Musíš také vědět, co je ryba "vážná", "jednohorková" nebo "dvouhorková", poněvadž bez těchto znalostí neporozumíš ničemu z rybářských tajů. "Rybou" rozumějí rybáři hlavně kapra - ale i ostatní užitkové ryby.
Do šumavského Podlesí :: odstavce 33, 58
V překrásném údolí, kde mezi olšovím protéká reka Volyňka, tvoříc rybnaté zákruty a tůně, leží Malenice, stará osada, již ve třináctém století připomínaná jako majetek vladyk z Dobeve. Zdejší rodák byl Michal z Malenic, řečený Čížek, Husův vrstevník, jehož jedna učená řeč na universitě způsobila v celé tehdejší Praze veliký rozruch. Ve svém universitním hádání označil jako Antikrista samého papeže. Měl jistě souhlas svých učených druhů, neboť byl od nich zvolen roku 1413 rektorem pražského učení. S jinými malenickými rodáky se setkáváme i v "Popravčí knize rožmberské". Byli horlivými stoupenci Žižkovými a postavili se proti Štěpánu z Češtic na Malenicích, který byl katolíkem a sloužil Rožmberkům. Nebudeme vypočítávat všechny držitele vsi, která v šestnáctém století slula dokonce městečkem.
...
Řeka Volyňka zpívá zase až v údolí pod vimperským hradem, který Rožmberkové rozšířili a přeměnili v důležitou fortifikaci. Město, vzniklé mezi vrchy na staré kupecké cestě vedoucí do Pasova nevděčí za svou proslulost jen křišťálovému sklu, které se těšilo oprávněné pozornosti na tržištích celé Evropy. Vimperk má jiný primát. Může se pochlubit prvním českým kalendářem z roku 1485, jehož převzácný tisk teprve nedávno objevil v strahovské klášterní knihovně bibliotékář Cyril Straka. Pasovský knihtiskař Jan Alakraw přenesl jen o rok dříve svou impressi do města pod Boubínem, vytisknuv nejprve "dvé knih dvou sloupů středověkého myšlení", svatého Augustina "Soliloquia Animae ad Deum" a Alberta Magna "Summa de Eucharistidae Sacramento", a potom svůj kalendář, třetí český tisk vůbec, jeho tradici, přerušenou na 350 let, obnovili Steinbrennerové. Modlitební knihy z této tiskárny našly si cestu do všech oblastí katolického světa, ba i do končin zámořských, kde se staly nenahraditelnou pomůckou všem misionářům. Představme si, že někde v pralese si bolivijský Indián přeslabikuje z titulního listu i těžko vyslovitelné jméno neznámé země, kterou jsou pro něho Čechy - nebo jak denkarský černoch z afrického Sudanu se modlí z knížky, kterou balily ruce českého děvčete. Exotická vůně nás ovane z jmen jako Nový Zéland, Samoa, Indočína, Venezuela, Peru a Tahiti, kam všude pronikla práce tiskárny z Čech. Katechism a Otčenáš tištěný ve Vimperku si čtou až na bavlníkových plantážích v Kubě, u kávovníků v Brazílii, ba i mexický Indián má své "Llavelita del cielo", tištěné španělsky v lisech tiskárny u Volyňčiných břehů. Českýma rukama projdou miliony těchto knížek, dovedné prsty knihvazaců tvoří zde hotové zázraky z perleti, želvoviny, skla, kůže i celuloidu, které je proslaví daleko, daleko - až závrať člověka jímá při tomto pomyšlení...
Krajina Jana z Husince :: odstavce 26, 28
Nedivme se, že Antonína Chittussiho zlákala temná hmota středověkého města, sevřená do hradeb, k malbě monumentálního účinu, já však nikdy nezapomenu na silný dojem prvního setkání s tímto městem u "Dolní brány". Její zubatá zed s freskou rožmberského jezdce a s dominantou svatojakubského gotického chrámu za hradbami působí vznosnou chmurností, a strohá gotika tohoto kostela s převysokými okny nabádá k tolikeré evokaci celých dob. Tady bylo dějiště pohnuté události za dob Žižkových. Prachatičtí Němčíci vyprovokovali drzým výsměchem slepého válečníka k ráznému činu. Na jeho rozkaz bojovníci husitští ztekli naráz hrazení, všechny cizí odpůrce kalicha a domácích Čechů zavřeli do sakristie a zapálili ji. Sedmdesát pět měšťanů, nenávistných, pyšných, zbohatlých obchodem, jejž podmiňoval sklad soli pro celé Čechy, škemralo nyní o milosrdí. Dívám se na prohnutou okenní mříž, kterou tehdy marně lomcovaly ruce se zoufalou silou, chtějíce uniknouti před plameny a dýmem.
...
Prachatice od té doby byly městem českým. Patřily Rožmberkům, jejichž červená růže se zlatým středem svítí v kostelním vnitřku, po okupaci zůstal na sanktuariu svatý Václav a vidíš i jiný div - německé zlobě, snad proto, že byla tolik slepá, unikly i postavy bratří soluňských, z nichž Cyril drží v ruce svitek popsaný azbukou...
Krajina alšovská :: odstavec 55
Nad soutokem Otavy s Vltavou šedne skála, na níž na místě starších hradišť strmí od počátku třináctého století královský hrad, založený Václavem I., za jehož doby se kolem dokola rozléhal psí štěkot a láni psovodů, neboť tento Přemyslovec byl náruživě milovný lovu. Zvíkovský hrad stal se svědkem sporů mezi starým králem a jeho synem Přemyslem Otakarem, který s pomocí šlechty chtěl se zmocnit trůnu; synovy vyjednavače, mezi nimiž byl i biskup Tobiáš, dal prchlivý král na Zvíkově uvěznit. Později byl královský hrad Zvíkov zastaven pánům s erbem pětilisté růže, za Oldřicha Rožmberka se stal spolehlivou oporou proti táborům, po Rožmbercích se dostal do majetku Švamberků a na Zvíkově se jejich posádka držela statečně ještě dvě léta po bitvě bělohorské proti císařské moci, kdy byl hrad dobyt nejvyšším lajtnantem Lichtensteinova pěšího regimentu Grambem, a od té doby patřil Eggenberkům, po nich Schwarzenberkům.
Na Vodňansku :: odstavce 4, 13, 18, 57
Tvrz a ves Protivín byla zpočátku v majetku českých králů, později byla zastavena Rožmberkům a po nich se tu vystřídalo několik šlechtických rodů. Za Vratislavů z Mitrovic byl postaven kostel svaté Alžběty, stavitelé Pavel Bayer a Antonio Martinelli dali zámku dnešní podobu, ale hřbitovní kostel svaté Anny je památkou na Trautsmansdorfy, kteří v ní mají svou hrobku. Za posledních majitelů byla postavena barokní budova děkanství.
...
Z radčických kopců se k jihu sklánéjí svahy bývalých vinic do široké kotliny rozsvícené hladinami rybníků pod modrou hradbou šumavských hor, kde pod vysokým nebem mezi vodami, loukami a oranicemi vztyčilo vznosnou kolmici věže staré městečko, nazývané odpradávna podle rozlehlých vod Vodňany. U říčního přechodu na Zlaté stezce povstalo z osady, kterou čeští Přemyslovci dali obehnat příkopem, parkány, hradbami s baštami jako pevnost moci královské proti úkladům šlechty, z níž Rožmberkové na blízkém Helfenburku byli sousedy nejméně příjemnými. Soukeníci a řezníci, nejpočetnější z místních cechů, provozovali v domech za hradbami své živnosti a později, v pohnutých dobách patnáctého století, přidali se i Vodňanští k nejradikálnějšímu učení, stojíce věrně při Žižkovi. Tehdy se města zmocnil opovědný nepřítel nového pořádku Oldřich z Rožmberka, osadiv je svou posádkou, poté bylo dobyto Žižkou, který přitáhl se svými voji od Písku a poničil je tak, že se stalo pustinou na několik let. Jeho hněv poznali zejména papeženští kněží, vržení na budějovickém předměstí do rozpálených vápenic. Tehdy přišel z Písku do Vodňan i táborský biskup Mikuláš Biskupec, aby se na hrázi Hliněného setkal s chelčickým myslitelem, jehož sen o starokřesťanské obci boží bez "trojího lidu", kde mocní neutlačují slabé, chtěl vytvořit nové společenství, spravující se jednoznačným výkladem jednoho článku desatera, znějícím kategoricky: Nezabiješ! Ještě jednou byli měšťané postiženi za dob domácích válek na Kraví hoře u Číčenic, kde přepadeni nepřítelem ze zálohy, nechali mu napospas nejen válečné vozy a houfnice, ale i 250 zabitých a 422 zajatých druhů. Celé šestnácté století je vyplněno silničními spory s městskými sousedy píseckými a prachatickými i potyčkami s posádkou blízkého Helfenburku, jehož pán si činil nároky na lesní bohatství svobodných vodňanských "hor". Mezi českými humanisty nalézáme z vodňanských rodáků významného milovníka knih, učeného Havla Gelasta Vodňanského, a dále nejvýraznějšího představitele duševní noblesy sedmnáctého věku, zoufalého svědka pobělohorských poprav, rektora slavné almae matris mistra Jana Kampana Vodňanského. Známe jej důvěrně z Wintrova románu a představujeme si onu chvíli, kdy se v kostele svatého Klimenta u mostu zříká staré víry, pln bolestných rozporů, jen aby zachránil svou drahou kolej. Básník, který složil verše začínající slovy: De morte non timenda... nebyl zbabělec, když po krutých zklamáních opouštěl dobrovolně tento svět. Už tenkrát, když z ochozu týnské věže viděl pod šibenicí svého rodáka Nathanaela Vodňanského z Uračova, který vynikající měrou se zasloužil o vydání "majestátu" Rudolfa II., jak bez bázně přijímá smrt pro svou víru, snad tenkrát šeptly jeho rty: De morte non timenda... To už jeho rodné město bylo v rukou Marradasových a nová vrchnost světská i duchovní začala se svým neblahým působením. Ve víru krvavého času vidím u tvých bran žoldácká vojska a na střechách plápol "červeného kohouta". Později, za josefínského věku, uvolněného od fanatismů náboženských a lámajícího pouta nevolnictví selského lidu, nastává úsvit tvořivých sil celého národa. I tady v pohnutém roce osmačtyřicátém zřídili měšťané ozbrojenou národní gardu. Jejím "početvedoucím" byl lékárník Antonín Herites a o rok později zvolili jako svého zástupce do ústavodárného sněmu pozdějšího notáře Antonína Mokrého. Synové těchto měšťanů proslavili rodné město svou tvorbou literární. František Horský, libějický ředitel panství, zřídil v dvoře Rábíně v padesátých letech minulého století rolnickou školu, první v celém rakousko-uherském mocnářství. V temže dvoře se narodil schwarzenberskému úředníku Bémovi synek Rudolf, který se stal malířem a rodný kraj zpodobil v mnoha rozměrných plátnech. Jeho maminka se jmenovala Kateřina Hlavová, pocházela z Netolic a odvozovala svůj původ od husitského zemana Hlavy z Vrbice u Husince. Proto její syn později podpisoval své obrazy jménem Vratislav Hlava. Své mládí prožil na zámku Kratochvíli a školu navštěvoval v blízkých Netolicích. Později se jeho otec stal správcem dřevního skladu ve službách schwarzenberských ve Vodňanech na Rechlich a sedm let tam prožil i náš malíř. Po první světové válce jezdil na léto do Stožic a Stožičtí jej právem zvolili svým čestným občanem, poněvadž jejich ves i krajinu uvedl na svých pražských výstavách mezi kraje malířsky oslavované. Diváci mohli spatřit několik pohledů na Stožice, stožickou cihelnu i humna, a rybníky mezi Stožicemi a Chelčicemi. Ve Zlaté Praze vídali čtenáři mnohé reprodukce z Bémovy tvorby, zaměřené k jižním Čechám. V obraze Návrat poznali Vodňanští starého Hazuku, staříka s rázovitou hlavou i jednáním, kterého měl rád zejména Julius Zeyer, jehož časté návštěvy i rozprávky u tohoto jadrného vypravěče byly pro básníka jistým osvěžením. Rudolf Bém vystavoval na prvních výstavách Mánesa a s reprodukcemi jeho obrazů jsme se setkávali v některých ročnících Volných směrů. Byl i vyhledávaným portrétistou, jeden čas měl vlastní soukromou školu, nejznámějším se však stal obrazem Jana Žižky z Trocnova, který vytvořil v několika variantách. V jeho vinohradském ateliéru jsme viděli bohatou žeň krajinářskou z okolí Žichovic a Rábí, kam jezdil 26 let a vracíval se každého podzimu s novými obrazy, žel, málo už známými novému pokolení, které neprávem jeho práci přehlíželo. Z časového odstupu vidíme už dnes, že jeho dílo si zaslouží pozornosti hlavně nás Jihočechů, neboť v našich krajinách objevil novou poezii, po svém procítěnou a po svém ztvárněnou.
...
Antonín Waldhauser patří Vodňanům svým zrozením. Jeho touha po umění byla uskutečněna přijetím na pražskou akademii, kde studoval u Rubena, Lhoty a Haushofera, a po absolutoriu v Praze odešel ještě na dva roky doplnit své malířské vzdělání studiem na akademii vídeňské. Vlastenecká horoucnost, tolik příznačná pro jeho pokolení, přiměje mladého malíře k pěší výpravě až do Kostnice, kde si chystá přípravné studie k rozměrnému plátnu s námětem Husovy postavy, účastní se s Josefem Mánesem návrhů pro sokolský kroj, podporuje povstání polské a živí se vyučováním malby v měšťanských rodinách; za zmínku stojí, že byl učitelem kreslení i Smetanovy choti. Jeho tuláctví zavedlo ho do Francie, navštívil Rusko, potom se soustředil k práci v české krajině, zanechav po sobě mnoho drobných obrázků, blížících se svou tematikou i malířským zpracováním obrazům Antonína Chittussiho. Z jižních Čech namaloval rozměrný obraz na motiv výlovu Rožmberského rybníka jako jeden z prvních našich malířů, kteří se obírali světem rybářů. Měl k němu jistě blízko jako rodák města, ležícího mezi samými rybníky a honosícího se svou zvláštní odrůdou vodňanského kapra. Jiný zdejší rodák, dr. inž. Theodor Mokrý, stal se vedle třeboňského Václava Šusty rybářskou autoritou, uznávanou v jeho době všemi rybáři téměř bez výhrad.
...
Sousední Blanice rovněž zlákala naše dva malíře svou malebnou polohou a gotickým kostelíkem svatého Jiljí, kde kromě architektonických gotických detailů upoutají tři pozdně gotické deskové obrazy, představující světce Jiljího, Vojtěcha a Prokopa. Bavorovští vymyslili pro znění blanického zvonu škádlivou říkanku, snad proto, že bavorovské zvony, tehdejší místní chlouba, bývaly před velikým požárem v minulém století, kdy byly zničeny ohněm, slyšitelné až ve vzdálenějších Vodňanech. Vesnice pod Helfenburkem čekají ještě na své malíře, ať je to třeba Bílsko s kostelem, na jehož zdi namaloval lidový malíř sluneční hodiny a ukřižovaného Krista, u jehož kříže sedí kostlivec vedle kaktusů, drže nápis: "Chodte, dokud máte světlo, aby vás nezachvátila tma." Jiný nápis, poněkud neobvyklý, jsem četl po obou stranách kříže: "Kdo umře, než umře, neumře, když umře." Já nemyslil na smrt, prohlížeje v kostele překrásnou Pietu a na návsi hezké štíty, zhlížející se v hládi rybníčka, ale ke kostelu jsem se vrátil ještě několikrát. Poněkud stranou světa leží ves se zvláštním jménem Měkynec a s rybníkem uprostřed návsi, v němž se odrážejí večerní oblaka stejně jako koruny lip, zastiňující neorománskou rotundu, vystavěnou roku 1854. Pod rybníkem svítí překrásný empírový štít. Nejpůvabnější jsem však viděl na návsi jiřetické a těšovické. Dominantu této strany kraje tvoří zříceniny hradu Helfenburku, založeného v polovině čtrnáctého století Rožmberky, který však už byl roku 1592 zcela pustý. Svůj největší význam měl ve válkách husitských, kdy jeho posádka ovládala celé okolí a purkrabí ve jménu pánově spravoval rožmberské poddané. Dnes tyto rozsáhlé zříceniny ovládají vysoké rozsochaté sosny a modříny, stmívavé ticho smrků, oman lesní i oranžový rmen. Zdi hradního paláce se sesouvají pod ničivou rukou času a hluboká studně pokouší naši závrať.
K metropoli kraje :: odstavce 5, 9, 30, 124, 130
Kdo neviděl Kratochvíli, lovecký rožmberský zámeček, nedovede si představit českou renesanci v jejím nejpůvabnějším pojetí. Stojí v blízkosti zrušené tvrze Leptáče, kterou věnoval Vilém z Rožmberka jako dar svému regentu Jakubu Krčínovi z Jelčan za věrné služby do užívání až do jeho smrti. Zkušený Krčín sice dar přijal, ale věděl předobře, že byl odměněn vlastnictvím velmi sporným, které Rožmberkové uchvátili zlatokorunskému klášteru, a boje se případných pozdějších sporů, v nichž by byl slabším partnerem, směnil Leptáč za zboží sedlčanské. Rožmberský letopisec Václav Břežan zaznamenává i příčiny, za jakých se stala tato směna. Než Leptáč dav pěkně divným hospodářstvím a myslivostí vymalovati, chuť k němu panu vladaři uíinil, takfy tu pán sobě to místo k vůli a kratochvíli obrátiti ráčil. Pan Vilém dal kolem zámečku zřídit rozsáhlou oboru, do které zahrnul i několik zrušených vesnic s jejich katastry, a tuto nově zřízenou budovu "nechal vysaditi za tvrz" a přezvati novým jménem Kratochvíle. Málo prostorné stavení nemohlo však dobře sloužit reprezentačním účelům rožmberského velmože, proto si na Leptáč pozval svého nádherymilovného bratra pana Petra Voka a na místě rozhodli postavit zámeček nový, nynější Kratochvíli. Vlašský stavitel Baltazar Májo provedl stavbu, která je opravdovou klenotnicí malířské a štukatérské práce, na niž jistě nebylo šetřeno penězi. Střízlivý Břežan co chvíli zaznamenává částky, které byly vyplaceny vlašskému paumajstru a jeho pomocníkům kunštovním nejen za "figury v rámích", ale za práce konané v oboře, kde podle jeho slov byli postaveni "divní vodní strojové a obratové, skrz něž voda tekla". Poslední z Rožmberků neudržel v celosti své dominium, z něhož i Kratochvíle byla prodána uměnímilovnému císaři Rudolfu II.
...
Budiž pozdraveno město, jehož jméno zachovalo naší paměti jeden ze slovanských kmenů, který před tisíciletím osídlil tyto jižní končiny země. Ne náhodně jsem vybral právě Netolice, městečko na samém prahu Blat, které mne okouzlilo hned napoprvé a nezapomenutelně. Již nespatřím na tvém nedělním náměstí blatské hospodyně v čepcích zlatem vyšívaných, ani v plenách, pojmenovaných "pavoučky" pro jemnost jejich krajkoví a tkaniva, ani s "nebesklíči" v těžkých mosazných vazbách, zdobených barevnými kamínky. Těm jsem se mohl obdivovat už jen ve vitrínách muzejních, vystavujících ještě jiné poklady. Milovníci národopisu naleznou v starém nárožním domě rožmberském mnohou jedinečnou zajímavost, ale mě potěšil znamenitostí nečekanou a neočekávanou, kterou možná ani Praha se pochlubit nemůže. Ne bez dojetí jsem otevřel foliant Bible kralické, který páter Koniáš neúprosně podrobil své korektorské vášni, začerniv cudně i dřevoryt Adama a Evy, a na titulním listě se vlastnoručně podepsal. Jak se sem dostal Máchův akvarel Karlštejna, také autorem vlastnoručně signovaný, a knihy s jeho dedikací, je už jiná historie. Majitel tohoto starobylého domu, netolický lékař Josef Kudrna, byl z nejdůvěrnějších přátel Máchových, několika zmínkami vzpomenutý v básníkově deníku, a tyto památky tu zůstaly po něm; obrázek pro vzpomínku na jeden karlštejnský výlet. I s Tylem se důvěrně znával. Založil v Netolicích kulturní tradici kudrnovskou a poslední přímý potomek tohoto rodu odkázal celé své sbírky i dům rodnému městu. Jeho sběratelství by mohl někdo zaměnit s podivínstvím - zanechalť několikatisícový soubor prvních pohlednic i prvních jízdních lístků, což je dnes kuriozita světová. Procházím městem a jen brána na tržišti mi připomíná bývalou slávu koňských jarmarků, kdysi tak proslulých. Kolem kostela svatého Václava a kolem potoka v údolí Pod Jánem jsem nalezl krajinářské motivy, které by jistě upoutaly Amálii Mánesovou svou zvláštní půvabností. Můstek na hrázi Mnicha je ozdoben statuí svatojanskou a pod mostem stékají do potoka tři vodopády, jako stvořené pro štětec Navrátilův. Od rybníka Podroužku s kapličkou na hrázi a letícími racky vracím se zpátky na náměstí. Loubí některých domů budiž připomínkou města, kam pospícháme...
...
O rána munických rybníků! Ó aleje na cestě k Hluboké, které pamatujete Rožmberky, ó stromy ! Vám se obdivuji nejvíce - vám a věžím žitných stébel. - Nikdo už nevymyslí účelnější a krásnější architekturu. -
...
V údolí mezi mohutnou, táhlou Kletí a Klukem rozložila se kolem dvou věží Křemže, městečko s nízkými domky na náměstí, jemuž dominuje kostel svatého Michaela archanděla, přestavěným vnějškem celkem nezajímavý, ale gotický interiér překvapí křížovou klenbou, sanktuariem, sedilií i sličným portálkem do sakristie. Oltářní obraz je dílem oblíbeného portrétisty Rudolfa Váchy, rodáka z Hluboké, který jej maloval na objednávku knížete Schwarzenberka. Zbytky valů na Hradišti připomínají bývalou tvrz Smilů z Křemže. Jeden člen tohoto rodu, Jan Smilek z Křemže, byl smělým husitským válečníkem, který byl v stálých půtkách s krumlovským pánem, pověstným Oldřichem z Rožmberka. Stal se po Mikuláši z Pístného vlastníkem hradu Husy u Blanice a odtud i z blízkého Zablátí neustále válčil s mocným Rožmberkem, kterému nakonec prodal rodové zboží křemžské. Byl však zajat a chován v rožmberském vězení několik let. Když města žádala za jeho propuštění, slíbil jim Rožmberk vyhovět pod tvrdými podmínkami. Smil musil dát úpis, jímž se za sebe, rodinu i dědice zavazuje postoupit mu všechno své zboží, a dále musil slíbit, že se nebude mstít. Když splnil všechny podmínky a dal Rožmberkovi čtyři zápisní listy na hrad Hus, Volary, Prachatice a vesnice zlatokorunské, Oldřich jej z vězení nepropustil, naopak, nechal jej v něm umořit. Tak se stal válečnický bouřlivák jednou z mnoha obětí Oldřichovy licoměrnosti.
...
Lesní stezkou mezi maliním jsme ještě téhož dne sestupovali k Dívčímu Kameni, jehož světlé kamenné zdivo strmělo z ostrožny nad stříbřitým pásem řeky. Zastali jsme tu brněnského archeologa dr. Josefa Poláška u chaty pod hradem s dvěma studentskými brigádnicemi, z nichž jedna na slunci bělila prádlo a druhá cosi kutila na improvizované plotně vedle chaty. Přijal nás vlídně a pochlubil se nám pravěkými nálezy ze starší a střední bronzové doby, ať to byl spirálově stočený náramek nebo bronzová sekyrka, ale dvě stě jantarových korálků, které patří mezi nejcennější nálezy svého druhu ve střední Evropě, nám bohužel nemohl ukázat. Než vody příští přehrady zaplaví zde celé údolí, byla zde zřízena tato výzkumná archeologická stanice, my využili příležitosti a prohlédli si s archeologem celé hradiště nad soutokem Křemžského potoka a nakreslili si celou scenérii se zákrutem řeky. Mezitím nám sdělil několik zajímavostí. Z původního hradiště se mnoho nezachovalo... Když rožmberský stavitel dostal za úkol postavit zde feudální sídlo, použil nalámaného kamene z původního hradiště ke stavbě středověkého hradu, pranic se neohlížeje, že ničí starou stavitelskou památku. Proto většina pravěkých nálezů je z předhradí a podhradí.
Do nejjižnějších Čech :: odstavce 22, 29
Od Soběnova zaměřme k údolí říčky Černé, jejíž prudký proud dobře znávali voraři, plavící v něm svoje "prameny". Břehy jsou sevřeny vysokými skalami, kde se nám zachovaly kamenné mísy dávných obětišť a neporušená přírodní krása. Na jednom skalnatém ostrohu vysoko nad řekou strmí jako vybrané orlí hnízdo sotva patrné zříceniny hradu Sokolčí, pamatující století třinácté. Oldřich z Rožmberka, známý falzátor a nepřítel husitů, i tady osvědčil své podvodnictví, když měl prokázat, jak Rožmberkové hradu nabyli. Nechal vyhotovit listinu, kterou Přemysl Otakar II. domněle stvrzuje Vokovi z Rožmberka hrad Sokolčí, koupený prý od Jonáka z Vodic, aby bylo zabráněno loupežím, podnikaným z tohoto hradu... Dnes jen šum sosen ovívá zbytky zdiva, zatímco nové pokolení spoutalo řeku hrází, dávajíc novému životu nové formy a naděje...
...
Z Nových Hradů spatříme jako na dlani barokní dvojvěží Dobré Vody, poutního místa, kde je plno umného řezbářského díla a poezie. Zdejší hojivou vodu znali již Rožmberkové a její blahodárná moc vyléčila mnoho nemocných. Kopčitá cesta nás dovedla do Hojné Vody. Hledal jsem zde myslivnu, kde bydlíval o prázdninách Zikmund Winter a kde napsal své nejznámější dílo Mistr Kampanus. Před padesáti lety sděloval své srpnové dojmy v jednom dopise, poslaném spisovateli Karlu V. Raisovi.
Třeboň :: odstavce 7, 54, 65
Jak je vám, pane Březane, když naše tvář se všetečně sklání nad folianty a zežloutlými pergameny vašeho archívu? Nebojte se, nebudeme zviřovat prach minulostí, ani vás vyrušovat dotěrnými otázkami po dějích panství Rožmberského, ani nechceme ubližovat pověsti posledního z nich (víte, toho, jenž tolik užíval svět na Bechyni) - pana Petra Voka. Stěny by nám odpověděly jen truchlivou ozvěnou: Memento mori! - a pro ni jsme sem vlastně nepřišli. Jenom na list kněze Prokopa, příjmím Holého, bychom se chtěli podívat. To |e jediné přímé svědectví jeho osoby a nás dnes tolik zajímá. Více než zápis v Popravčí knize o výslechu lapků z mládí trocnovského vladyky, které tolik zneklidňovalo noci vašich pánů.
...
Tento vodní gigant s mohutnou hrází nepřipomíná svým jménem jen Rožmberky. Do jejich historie byl nejdůvěrněji zasvěcen archivář Václav Hadač, jehož monografická práce dosud čeká na své vydání. Na jiném místě jsme pozorněji vysledovali Krčínovo působení i život, ale kamenný kříž s vtesaným znamením "trojrybí" nám přivolal jinou tvář, jejíž bronzovou podobu nechali vděční rybáři zasadit do kamenného památníku na hrázi Světa. Syn historik zvěčnil podobu svého otce Josefa Šusty, ředitele třeboňského panství, ve své knize vzpomínek tak citlivě, že vystupuje před námi jako živá.
...
Bobří ocas býval považován za zvláštní pochoutku a Rožmberkové jej posílali českým králům jako milý a cenný dar. Zvlášť ceněn byl bobří stroj nazývaný castoreum. Sestává z dvou váčků o velikosti asi husího vejce a je umístěn uvnitř těla poblíž řiti. Hustými vlákny protkaná hmota má skořicovou barvu, omamnou vůni a odpornou hořkost. Castoreu byla už za starověku, středověku a ještě donedávna připisována léčivá moc téměř na všechny vážné choroby. Nedivme se, že to byla především poptávka po tomto všeléku, která uspíšila vyhubení tohoto vzácného zvířete, jež mohlo žít u nás jen za určitých přírodních a hospodářských podmínek.
Od Hradce k Počátkám :: odstavec 51
Z některých stránek knih Tomy ze Štítného si domýšlíme prostředí štítenské za doby prvních Lucemburků. Víme, že měl sestru Peltrátu, která byla představenou rožmberského špitálu v Třeboni, i Annu, o níž kromě jména neznáme celkem nic. Také o jeho ženě víme jen ze skromných náznaků a ani jména všech pěti dětí se nedochovala naší paměti. Tento zemanský synek ze zapadlé vsi lačněl už od mládí po vědění; byl nějaký čas i na vysokém učení pražském, což byla vzhledem k jeho majetkovým poměrům oběť jistě nemalá. Slyšel jednoho z nejpopulárnějších kazatelů své doby, Milíče z Kroměříže, o čemž nám zachoval vlastní písemné svědectví: "... s kakú radostí kázaše jedná šlechetný Milíč u svatého Jiljie v Praze slovo toto! Toť plápolaše silný duch z něho v boží milosti: mnohoj' tu vydal ohňových slov"
Krajina pod Křemešníkem :: odstavec 3
Šestnácté století vtisklo obrazu města dnešní siluetu dvěma věžitými branami, Rynáreckou a Jihlavskou, zanechalo po sobě zubaté cimbuří na dochovaných hradbách u Solné brány i zbytky městského opevnění na dnešních Příkopech. Město mělo svou školu již v době Karlově a za klidné vlády Poděbradského i Jagellonských žilo se sousedům stejně poklidně jako v jiných městech Českého království. V letech 1446 až 1451 se konaly v Pelhřimově čtyři zemské sněmy za přítomnosti krále Jiřího, které skončily 3. srpna dohodou mezi utrakvisty a katolíky. Smír byl velmi hlučně oslaven na blízkém rožmberském hradě Kameni. Za stavovského povstání zůstalo věrno císaři, za třicetileté války je podvakráte vyplenila a vypálila švédská soldateska, mnohokrát bylo postiženo požáry i válečnými vpády, jak se dočítáme v jedinečné monografické práci historické, Dějiny Pelhřimova, kterou akademik Josef Dobiáš napsal svému rodišti s důvěrným znaleetvím a houževnatou vytrvalostí, jakou může v člověku vyvolat jen věrná rodácká láska. Je to právem chlouba Pelhřimovských a nevím, jsou-li autorovi dost vděční za toto jedinečné dílo v oboru městských dějin.
Obděnická pouť :: odstavce 10, 12-13, 24, 36-37
Osobnost, která na českém jihu vytvořila jedinečné vodní dílo, nemající ve své době obdoby v celé střední Evropě, stále ještě čeká na kongeniální románové zpracování. Její niternou složitost, které nemůžeme upříti rysy geniality, nelze přece jen lehkovážně zaměnit za levnou, byť působivou masku renesančního požitkáře a frejíře, i když nebyla vždycky tak cizí její pravé tváři. Stojíme v obdivu nad velkým dílem, vzniklým v příznivé konstelaci osob a poměrů, které před půl tisíciletím proměnilo studené jihočeské močály, semeniště malárie a revmatismu, v přívětivý domov rybářů a zemědělců, a stalo se tak základem rožmberského hospodářského bohatství.
...
Čteme-li pozorně vlastní Krčínův veršovaný životopis, v němž podává potomkům svůj portrét jistě s notnou dávkou autostylizace, nebo začítáme-li se do svědectví rožmberského letopisce Václava Břežana, mění se nám tato tvář takřka před očima v několik rozdílných podob. Která z nich je tou pravou?
Tento veliký ekonom nebyl zcela určitě ve svých mladých letech nějakým asketou, jednostranně upjatým k hospodářským zájmům, které by předpokládaly vypětí veškeré životní vůle. Chudý rytířský synek z Kolínska, jehož predikát byl v tehdejším běhu světa hodnotou spíš iluzorní než reprezentační, dostává se záhy do borovanského kláštera jako správce jeho světského zboží. Má jistě mnohem víc aspirací než zkušeností životních, vrhá se do víru života s celou dychtivostí mladého ctižádostivce, ale neodmítá žádnou příležitost, kterou mu nabízí jeho nové postavení. Dočítáme se, že mu borovanský farář "polštáře s vrkoči sjednával", a v refektáři jistě neodmítal vyprázdnit mnohou cínovou hubatku opojného nápoje, okřídlujícího jeho smělou fantazii. Zavčas si jej povšimne rožmberský vladař, učiní jej purkrabím na Krumlově a umožní mu do netušené šíře rozvinout všechny jeho schopnosti hospodářského budovatele.
...
Hlásají-li slávu Rožmberků díla vyvedená z kamene, Krčínovu genialitu připomínají až do našeho času rozlehlé hladě rybničně se staletými duby na širokých hrázích.
...
Sličné Křepenice i Sedlčany připadly po Krčínově smrti zpátky Rožmberkům a později dědictvím Lobkovicům.
Snad mnohé tušil, a proto ve svém posledním pořízení ustanovuje za poručníky svých dcer šlechtické sousedy českobratrského vyznání. Odcházel ze světa bez nástupce. Ani v jednom ze zeťů neviděl pokračovatele svého díla, aby mu mohl předat aspoň některou ze svých bohatých zkušeností. Starý regent rožmberský znal a uplatňoval jednu moudrost své vrchnosti: věděl předobře, že nashromážděná zkušenost je kapitál, s kterým je nutno velmi obezřetně hospodařit. Rybářství a hájemství, děděné v určitých rodinách z pokolení na pokolení, jsou pádným dokladem prozíravé hospodářské politiky na šlechtických dominiích jižních Čech.
Od Milevska k Bechyni :: odstavec 35
Na kopci strmí báň jistebnické kostelní věže. Chrám založili Rožmberkové, po nichž zůstalo gotické klenutí presbyteria, času pozdějšímu můžeme přičíst studni novokřtěnců ve staré sakristii i biblické jméno potoka, nazvaného Cedron. Zvon Dominikál už nezaznívá svým mocným hlasem do širého okolí. Po vyhlášení josefínských patentů byl rozbit a za prodanou spěž zakoupeny nové varhany a postavena škola, v níž se podle praktických zřetelů osvícenského mocnáře počalo učit triviu. Jiná jména a události soustředí naši mysl k tomuto městečku. Husitskému knězi Petru Hromádkovi z Jistebnice vděčí vlastně Tábor za svou válečnickou slávu a vznik, jistebnické faře celá česká veřejnost za jiný nález. Zdejší rodák, oktaván táborského gymnasia Leopold Katz, spatřil u pana faráře Schullera starý kancionál. Upozornil na tento objev svého profesora, historika Martina Koláře, a nadšený znatel husitských dějů jisté pochválil čiperného studenta, zjistiv na jedné zažloutlé stránce nejstarší notový i slovní záznam válečného chorálu Kdož jsú boží bojovníci. Byl o něm ihned zpraven František Palacký; pan farář nezištně vyhověl jeho prosbě a tuto památku věnoval knihovně pražského Národního muzea. Profesor Zdeněk Nejedlý jí jistě vydatně použil ve svých Dějinách husitského zpěvu. Z našeho studenta se stal pražský advokát, který své mecenášství velkoryse projevil bohatým odkazem své obrazové sbírky Moderní galerii a založil Katzovu cenu.
Bechyně :: odstavec 7
Od Příběnic šel jsem zase jindy zadumaným stínem lužnického údolí až k Dobronicům, kde osamělý kostelík nad řekou vystřídají zříceniny dobronického hradu s okrouhlou věží "hladomornou", strmějící nad doškovými střechami nizoučkých chalup. Na levém břehu řeky zvedají se mírné vlny mohylných pahorečků a nalezené zlaté mince z času římských císařů Tiberia a Augusta napovídají o staré obchodní cestě, vedoucí tady podle řeky. I staré pohřebiště u Senožat dokládá dávné osídlení této krajiny. Hrad už tu stál ve třináctém století a původní držitele, pány z Dobronic, vystřídali Rožmberkové, jejichž posádka škodila táborům. Stará pověst přiřkla zde Petru Vokovi syna, který se zamiloval do krásné dcery chuďasovy. Otec prý nepřál této lásce a vyčíhal si chvíli, kdy milenci byli v objetí pod stropem chuďasovy chatrče. Rozlícen touto podívanou, zapálil jim doškovou střechu nad hlavou, aby uchránil vlastní rod hanby, která by jej postihla synovým nerovnorodým sňatkem. Do hořících plamenů náhle zazněl zvon z blízkého kostelíka a žaloval celému okolí: "Petrova vina, Petrova vina!" Milencům se podařilo uniknout do lesa, kde si vystavěli chaloupku. Později byla přestavěna v hájovnu a lid ji podle zvonového lkáni z pověsti nazývá dodnes Petrovnou. Já jsem na dobronickém hradě nenašel ani tajnou chodbu, ani fresky v přízemní síni; jenom ostružiní, vřes a třaslavé listí bříz dýchly na mne z těchto zřícenin. Na horkých kamenech se vyhřívaly ještěrky a mezi metlicemi odkvětal šípkový keř. Váhavý, pomalý tok řeky tichounce šplounal v zalesněném údolí do mého zasnění až k Hutím, a já si ještě dnes vzpomínám na zamlžené modro borůvek a jejich přebohatou úrodu, tak příznačnou pro všechny lesy kolem Bechyně.
Na Soběslavská blata :: odstavce 5-7, 28
Rovné náměstí blaťácké metropole, jak právem nazývají Soběslav, je soustředěno kolem dvoulodního děkanského chrámu s pozdně gotickou klenbou a pětilistou rožmberskou růží nad portálem, kde mezi lipami pod gotickými pilíři stoji sochy svatého Josefa a Jana, trochu vzdáleněji na volném prostranství štíhlý sloup mariánský a ještě dále kamenný svatý Florián. Vejděme do chrámu k postrannímu oltáři, na němž ruka Madonina podává hrušku k pusince Jezulátka, zatímco zlatá vlna jejího roucha stéká do stříbrných obláčků až k obličeji luny a po stranách se vznášejí baculatí andělíčkové jako amoreti. Večery této rovinaté krajiny se zamýšlejí v jejím blankytném zraku a u nohou jí z váziček voní karafiáty. Blatské písničky si můžeme ještě poslechnout na svatbách a při muzikách, ale dudáci už tu nevyhrávají jako kdysi, a chceme-li důvěrněji poznat lidovou zpěvnost blaťáckou, musíme se obeznámit s láskyplným sběratelským dílem Píchovým.
Klenba gotického špitálního kostela svatého Víta spočívá na dvou tenkých pilířích, ale kromě architektury a několika chatrných obrazů už tu nespatříme nic zajímavějšího. Hláska hradu patří třináctému století, Smrčkovský dům na náměstí zčásti gotice, ale stavení nejproslulejší, zbudované u bývalých parkánů, dům pana Petra Voka, má všecky znaky vyspělé renesance. Renesanční velmož rožmberský vystavěl si toto sídlo jako občasný ložument na cestě do Prahy, aby jej v závěti odkázal sličné Zuzance Vojířové z proslulého fraucimoru bechyňského, kterou nejvíce zahrnoval svou přízní ještě za živobytí své urozené choti, paní Kateřiny. Tento milostný příběh je dobře znám z novelistické práce Františka Kubky, jehož zralé umění nám jej přiblížilo s jedinečnou citlivostí a účinem. I jinak Petr Vok přál Soběslavským, zřídiv jim slavnou rožmberskou školu, která měla být vysokým učením pro celé jižní Čechy; jest jen litovati, že tehdejší konšelé nenašli vhodného přístřeší pro znamenitou knihovnu rožmberskou, jež zůstala v Třeboni a za třicetileté vojny se dostala do rukou švédských.
Dnes je v síních rožmberského domu městské muzeum s pěknými sbírkami blatských plen, jež oddaně soustředila známá znalkyně folklóru paní Emílie Fryšová, i zakladatel muzea ředitel Lustig. A ještě jinou znamenitostí se tu můžeme potěšit. Visí zde jediný autentický portrét rytíře Jana Jeníka z Bratřic, známého už odjinud. Nalezl jsem tam památky i na svého krajana Jana Pravoslava Koubka, pietně opatrované.
...
Cestou k hradu se mi stále vracela vzpomínka na tuto ženu a zase k Rožmberkům, jejichž bývalé mocné sídlo nad městečkem můžeme přirovnat k hnízdu orlímu. August Sedláček mu věnuje mnoho místa ve svých Hradech a zámcích, ale k našemu poučení stačí doba jeho založení okolo roku 1252 od Beneše, potomka rodu, jenž se psával z Poděbrad a užíval ve znaku nejdříve lekna a potom zlatého žebříčku na modrém štítě. Napůl historie a napůl pověst je vyprávění o jeho původu, který sahá až k roku 1158, Jeden z předků, Jetřich z Choustníka, prý první vylezl při dobývání Milána na jeho hradby a král Vladislav ho přímo na bojišti pasoval na rytíře. Přímluva císaře Fridricha Barbarossy hrála v tomto ději jednu z hlavních rolí. A tento císař rudobradec se objevuje v této a ještě v jedné pověsti jako vlastní původce jména našeho hradu. Snad některý písmák, čtenář Hájkovy kroniky, osedlal po příkladu svého kronikáře oře obraznosti a vymyslil toto dojímavé vyprávění:
Rybníky :: odstavec 18
Procházíš-li krajinou lnářskou nebo blatenskou, nemysli, že zdejší rybníky vznikly náhodně. Jsou to důmyslné soustavy vodního díla a vyžadovaly zvláštní znalosti, rozmyslu a zkušeností; vždyť mnohé z nich plánoval sám pan Krčin z Jelčan, zakladatel rybnikářství rožmberského a ten byl přece ve své době rybnikářem nadmíru slavným. Každý jednotlivý rybník je, pravda, světem sám pro sebe, ale zároveň i článkem celkového hospodářství rybničního; má svůj účel a zvláštní podřízenost k celku. Jenom zrak dobře poučený rozpozná stupeň mistrovství, s jakým tu bylo vše vybudováno nejprostšími technickými prostředky. V době rozkvětu mělo prý panství lnářské tolik rybníků, kolik je dnů v roce, a ze staleté tradice uchovalo se mnoho zvláštností rybářské mluvy, ještě dnes užívané. A tradice rybářská - toť schrána zkušeností, střádaných mnoha a mnoha pokoleními. Jen rybář ti může vysvětlit účel rybníků "třecích", v nichž se pěstuje plůdek, rybníků "výtažních", v nichž roste "násada", aby pak přezimovala v rybnících "komorových" a dorostla ve "vážnou" rybu v rybnících "hlavních". Musíš také vědět, co je ryba "vážná", "jednohorková" nebo "dvouhorková", poněvadž bez těchto znalostí neporozumíš ničemu z rybářských tajů. "Rybou" rozumějí rybáři hlavně kapra - ale i ostatní rybí národ.