Kašperské Hory ::
odstavec
31
Kreslil jsem ši pozorně osamělou lípu u Vogelsangu s pozadím Kašperka, zamlženým Ždánovem, strmým obrysem Sedla a táhlým Javorníkem s rozhlednou, ale jak dokázat, aby se mi podařilo zachytit včelí zpěv, odfrkování koní před sekáčovou sekačkou a pospíchavý zpěv Bílého potoka? Na pastvině se rozvlnilo stádo ovec, nad horskou chrpou vzlétli bělásci, z nichž jeden, na zeleném ovesném poli, se před mýma očima proměnil v hrachový květ. Pramínky utíkají na vymleté cestě do údolí mezi osikami a lískami a už stoupáme na kraji lesa k Císařskému dvoru. Čisté pramínky pospíchají hlubokými kolejemi rozjezděné cesty, na vysoké mezi seče sekáč seno a jeho silueta vystupuje z krajiny, jako by ji sem umístil malíř Richard Lauda; v údolině pod olší rezaví auto, opuštěné německými vojáky v květnových dnech pětačtyřicátého roku. Matné slunce stříbřitě prosvítá z oparu nad zamyšlenými lesy, po deštích hnědne na lukách rozhozené seno, cvrliká cvrček. Na krajním stavení obdivujeme vyřezávané sloupky na otevřené pavláčce a vcházíme do osady, kde už zase cítíme tep života. Zaštěká pes, husy kejhají a chasník v chlévě podestýlá kravám, žena vyváží hnůj a z přírodního vodovodu crčí pramínek čisťounké vody. Pověšené kosy a hrábě připomínají čas senosečí, zvonička na dvorském stavení zase večerní klekání. Ještě cesta přes jeden kopec a otevře se pohled k Rejštejnu se stříbřitou stuhou Losenice i pohled ke Kašperským Horám, zavrcholený hradní siluetou. Dole je Amaliino údolí se zbytky starých šachet, do nichž si umístila lidová fantasie zástupy permoníčků, kteří mohou člověka obdarovat nebo způsobit mu mnohé trampoty. Rád bych měl potvrzenu zkazku, která do jedné této šachtice umístila Webrovo komponování jeho Čarostřelce. Nevypátral jsem o něm nic zřetelného, jen tuto kradmou, ztrácející se stopu...
Čarostřelec
