Kašperské Hory ::
odstavce
30, 31
Vogelsang. Jaké překrásné jméno, plné ptačího zpěvu, a jaká kouzelná zelená tišina na výšině s předalekými výhledy! Šel jsem k ní od Kozích Hřbetů po kraji lesa v pozastřeném dni; voněly špičky z trav, mezi nimi byla napjata pavučina s chyceným běláskem a z jeho tělíčka ssál přetučný pavouk poslední krev. U samoty Flusárny mokval močál, plný puškvorce a sítin, opuštěnou kapličku stínil mohutný jasan, a potom jsem sestupoval divokým smrkovým lesem, plným soušek a chrastin, mezi buky, jejichž světlezelená klenba dávala myšlenkám tichost a vyjasnění. Na svažité, vymleté cestě kvetl vzácný vstavač bledý, les končil a travnatá pláň se prostírala plavým světlem odkvetlých metlic. Minul jsem zbytky bývalých skláren, zaslechl jsem zvonky krav a řada kaštanů směřovala k dvorci. Jeho obyvatelé jistě milovali stromy, neboť celý dvůr je obklopen staletými lipami. Stříhali tam ovce a já obdivoval starodávnou sličnost stavení s vysunutou věží. Hledal jsem památný kámen se znamením vtisknuté ruky, který tu někde leží už z dob třicetileté války. Tehdy prý Švédové obklíčili Vogelsang a řádili jako dábli. Obránců bylo málo a už se schylovalo k bitvě. Tu švédský důstojník, opíraje se o skálu, zpupně zakřičel: "Jak málo je možné, aby tento kámen změkl, tak málo nás tady přimějete k útlocitu." Tu povolila najednou tvrdá skála a ruka zpupného Švéda se zabořila do kamene, v okamžení měkkého jako máslo. K smrti polekán tímto znamením, zmalomyslněl a právě vzplanuvší bitva skončila úplnou porážkou Švédů.
...
Kreslil jsem ši pozorně osamělou lípu u Vogelsangu s pozadím Kašperka, zamlženým Ždánovem, strmým obrysem Sedla a táhlým Javorníkem s rozhlednou, ale jak dokázat, aby se mi podařilo zachytit včelí zpěv, odfrkování koní před sekáčovou sekačkou a pospíchavý zpěv Bílého potoka? Na pastvině se rozvlnilo stádo ovec, nad horskou chrpou vzlétli bělásci, z nichž jeden, na zeleném ovesném poli, se před mýma očima proměnil v hrachový květ. Pramínky utíkají na vymleté cestě do údolí mezi osikami a lískami a už stoupáme na kraji lesa k Císařskému dvoru. Čisté pramínky pospíchají hlubokými kolejemi rozjezděné cesty, na vysoké mezi seče sekáč seno a jeho silueta vystupuje z krajiny, jako by ji sem umístil malíř Richard Lauda; v údolině pod olší rezaví auto, opuštěné německými vojáky v květnových dnech pětačtyřicátého roku. Matné slunce stříbřitě prosvítá z oparu nad zamyšlenými lesy, po deštích hnědne na lukách rozhozené seno, cvrliká cvrček. Na krajním stavení obdivujeme vyřezávané sloupky na otevřené pavláčce a vcházíme do osady, kde už zase cítíme tep života. Zaštěká pes, husy kejhají a chasník v chlévě podestýlá kravám, žena vyváží hnůj a z přírodního vodovodu crčí pramínek čisťounké vody. Pověšené kosy a hrábě připomínají čas senosečí, zvonička na dvorském stavení zase večerní klekání. Ještě cesta přes jeden kopec a otevře se pohled k Rejštejnu se stříbřitou stuhou Losenice i pohled ke Kašperským Horám, zavrcholený hradní siluetou. Dole je Amaliino údolí se zbytky starých šachet, do nichž si umístila lidová fantasie zástupy permoníčků, kteří mohou člověka obdarovat nebo způsobit mu mnohé trampoty. Rád bych měl potvrzenu zkazku, která do jedné této šachtice umístila Webrovo komponování jeho Čarostřelce. Nevypátral jsem o něm nic zřetelného, jen tuto kradmou, ztrácející se stopu...
Vogelsang
