• 
• 
• 
• 

symbol

Symbol na Wikipedii

Reference

• Sláva Sušice :: odstavec 39

  Za vsí odbočuji vpravo k žíkovskému zámečku s mansardovou střechou a odběhnu si ještě do Svojšic. Mezi Svojšicemi a Zápotočím jsou všude hrůbata, připomínající staré ryžování. Ve vsi samé zaujme stará tvrz Cílů ze Svojšic, která je zachována i s původním gotickým vchodem až na přestavěnou obytnou část. Fara, krytá šindelem, kde valbičku zavrcholuje znamení kohouta a mohutné kamenné pilíře zpevňují zdivo, přichystala ještě jiné překvapení. Mezi okny je zvláštní výklenek se soškou bičovaného Krista, jenž tvoří střed jakési husitské monstrance, kterou nosívali před vojskem v proštípí táborští kněží.

• Do šumavského Podlesí :: odstavec 22

  Zechovická náves tvoří nejpůvabnější kulisu, jakou jsem v kraji viděl. Zdejší štíty a vjezdy mají všechny atributy lidových architektur vlachobřezského Jana Bursy, jejichž poznávacím znamením jsou empirové sloupky a symbol božího oka. Spatříme je v dvouštítém stavení u Skolků, označeném letopočtem na hlavním štítě a třemi terakotovými pannami nad vjezdem, u Škopků zase upoutává obraz svatého Antonína Paduánského, boží oko je i na kapličce, jejíž štít je zavrcholen vázou a střecha cibulkou věžičky. Ve vsi nalézáme více podobných projevů lidové duše, někde bohatších, jinde skromnějších, ale všechny mají svou zvláštní čistotu a spanilost. Celé hodiny můžete kreslit jedno stavení po druhém, každá římsička si zaslouží býti polaskána pozorným zrakem. Za chvilenku máte za sebou řadu dětských diváků i starších sousedů, jejichž kritika je neúplatná. Okamžitě vás upozorní na každou nepozornost nebo přehlédnutí, a zase s uznalou účastí projeví pochvalu, nad vaší kresbou, která ovsem musí být přesná. Samozřejmě, oni znají důvěrně každou podrobnost svého stavení a žádnou sebelesklejší machou je neošidíš. Dozvíš se nejen stavební historii, ale za chvíli znáš poměry v celé vsi. Ještě na konci vsi je jedna kaplička s protějškem selského vjezdu a jiná zas na rozcestí pod Malsičkou, zastíněná starými lípami.

• K metropoli kraje :: odstavec 89

  V zeleném dřímavém tichu staroměstského hřbitova zpívají kosi nad překocenými empírovými vázami a hlavy kamenných andělíčků přerůstá tráva. Břečťan se pne po kmenech starých jasanů, javorů a habrů, zatímco větve kvetoucích lip, rozeznívané včelí melodií, prosívají čerstvě ražené dukáty slunečního světla. Neslyšně propadnou na zarostlé pěšinky, pro-měníce se ve vlaštovičník a třezalku. Jen voňte, barvínky, zvonky a mydlice zpod litých a tepaných železných křížů, jejichž nápisy jsou už dnes k nepřečtení! Tolikerá symbolika připomíná našemu srdci dávné kouzlo památníků a štambuchů našich prababiček, kdy se nosívaly krinolíny a kdy ctitelé psávali tanečnicím cituplné verše na vějíře. Medailon s rozžatou vztyčenou pochodní vedle fakule sklopené a zhaslé splétá manželský věneček věrnosti s druhým medailonkem, na němž zříme kvetoucí mák a u něho makovici dolů obrácenou - symbol spánku. Tehdy sem přijíždívaly kočáry, když kameník tesal ze žuly náhrobek podoby rakve a zasazoval do ní litinový kříž. Neplašte mi kvočnu s kuřátky, krotce pobíhající kolem tohoto známem dávných časů, vždyť i jiné rameno kříže zarostlo do kmene jasanového a temně zelená věž vysokých jasanů se vrší slávou života nad celým tím zanikajícím světem. Nezabráníme úplnému rozpadnutí ani honosných zděných hrobek německých důstojnických a úřednických rodin, ani patriciátu, který i tady ukazuje svou mohovitost. Podívejme se raději průrvou probourané zdi ven do života, kde svítí slunce, kde zní dívčí smích z pokosených luk a do vůně sena zpívá skřivánek. V zjasněném modru uzříte táhlý hřeben Kleti i Kluku a nad stříbrnou chvějivou mlhou rybníka Dehtáře vystupuje hřbet vrážský s celou úžasnou nádherou letního rána.

• Krajina mýtu :: odstavec 8

  Údery vodního kladiva ze starého dřevěného hamru (při něm vzpomínáš na jeden obraz Alšovy Vlasti) dovedou tě až do Douchova háje. V prostředním ze tří velkých balvanů je vyhloubena veliká kamenná mísa; v ní se leskne hladina hojivé vody i v nejparnějším létě, a zelené světlo borovic upustí do ní modravý cípek nebes i jas legendy, kterou mi vyprávěly ženy, okopávající na poli mák. Svatá Panna prý zde vykoupala Jezulátko, a hle, po jejím kroku tu ještě paseka voní jahodami. Věneček z polního kvítí zavěšený na malé dřevěné kapličce, bůhví už kolikrát od pradávných dob obnovované, je neklamným svědectvím vítězství Mariina nad Vesnou. Tam, kde vzdávali chválu vycházejícímu slunci, kde plával posvátný oheň z dubového dříví, který pod ztrátou hrdla hlídačova nesměl vyhasnouti, kde se klaněli i bohu hromovládci a v teplé červnové noci mládež věnčila u vod nahou dívku kapradím, jalovcem, blínem a douškou mateří o veliké slavnosti kupalo, přicházejí dnes děvčata a matky s dlaněmi přebírajícími růžencová zrnka pozdravit nový symbol mateří, pro který našly i nová slova vzývání. "Požehnaná tys mezi ženami!"

• Třeboň :: odstavec 3

  Jen milostí inspirace dokreslujeme si tvou vzrušenou tvář, zbrojíři krásy. Mistře, jemuž tato krajina svěřila své jméno pro všechny časy. Ne nadarmo vytvořil jsi symbol Vzkříšení, neboť z tvých deskových obrazů k nám přes veky promlouvá líbezná duše této jarní země a praví, že život tvůrčí je věčná obnova, zahrada a jaro - i když slyšíme žalm velkopáteční. Náchylnost citová, která je nejvlastnéjším výrazem slovanské duše, vedla tvoji ruku. Proč by nás byla jen tak pronic zanic přesvědčovala v čase zlém o zrodu nového života z předobrazů a snů? Díky, ó díky!

• Poutní místo :: odstavce 19, 21

  Jen mysl světácká mohla vyvolati onen smyslný úsměv na rtech svaté Rozálie, která slastně přivřeným zrakem vyhlíží svého nebeského ženicha. Má ve vlasech vpletené růže a v ruce drží kříž. Přízrak lebky, symbol zmaru všeho, je tu jen zdůrazněn k podtržení a znásobení rozkoše. Čistě barokní téma.

  ...

  V Dolní Vltavici obětovali mu dokonce i železné figurky domácích zvířat ve zbožném úmyslu, aby svou přímluvou ochránil jejich dobytek od všech nemocí a neštěstí. Jindy zase se tyto obětiny proměnily v symbol služebnosti "železných krav". Někteří sedláci byli totiž povinni vyživit a ošetřit krávu, svěřenou jim místním farářem, a dostali zároveň s ní i tuto figurku jako zástavu. Při odevzdání vykrmeného kusu vrátili i tento symbol na znamení, že jejich povinnost byla řádně splněna.

• Obděnická pouť :: odstavec 52

  Zastavil jsem se ještě u rustikálního barokního kříže zdejších kněží i u litého empírového náhrobku jedné osadnice z Hnčvanic. Z hnátu zaválo umrlčinou, lebka se dívala výsměšně prázdnými důlky, zatímco postříbřený břečťan se pnul po sazově černém kameni kHže a zralá makovice, symbol věčného spánku, stala se uzavírkou všeho časného.

• K srdci jižních Čech :: odstavec 3

  Městečko, čítající 21 domů, dostalo nové osazence. Před hněvem Žižkovým byli zde skryti odbojní táborští kněží Petr Kániš a Martinek Húska se svými přívrženci, aby zde uskutečnili "obec boží", žijící přesně podle prvotní církve, neznající ještě ošidných "nálezků" papežských. Jejich převratné učení o svátosti oltářní, v níž spatřovali jen symbol, a ne přítomnost skutečného těla Kristova, podnítila na Táboře bouři odporu, a proto byli vyhnáni do příběnického podhradí. Žižka, budující řád, dal schytat rozkolníky a Petra Kániše s nejzatvrzelejšími zarputilci upálit na Klokotech. Martínek Húska zpočátku odvolal, ale vida statečnost Kánišovu, vrátil se k dřívějším názorům a shořel za ně ve smolném sudě na Roudnici.

• Žádnyj neví co sou Domažlice :: odstavce 15, 103

  Když před bývalým.klášterem otců augustiniánů se rozsvítí bílé lustry kaštanů opodál Myslbekova pomníku děkana Příhody promítajícího se do červeně mansardové střechy starobylého barokního domu u Hubaciusů, když v zelenavém stínu pod stromy přejdou chodská děvčata v červených punčochách a turista se zastaví u novinového stánku, aby si tu koupil pohlednice nebo v protější výloze si prohlédl nějaký talíř či džbánek klenčské a kolovečské keramiky, cítíš zamyšlení minulosti i prudší tep našeho uspěchaného času. Teprve v noci, když ponocný s halapartnou zatroubí na roh desátou hodinu a vyzpívá starodávné zpívání, nějaký vojáček si odvádí milou někam pod stromy na Škarmanu, kde je domažlický ráj mladých lásek. Poblíž starých kasáren stojí bronzový voják se psem jako symbol dávných strážců hranic i jejich dnešních nástupců, ale Domažličané nevzali dosud tento pomník jaksi na vědomí a pocit svého odporu proti jeho sochařskému,pojetí vyjadřují jediným slovem: Golem. Nedověděl jsem se důvod tohoto zlehčujícího pojmenování. Zato barokní světci, vytesaní roku 1744 pražským sochařem Františkem Ringelhahnem, jsou dnes neodmyslitelnou součástí klášterní zdi, z jejíchž pilířů žehná milencům svatý Gelasius i Tomáš z Villanuovy, ale mně se z nich nejvíce líbí svatý Jan z Nepomuku se svou selsky širokou tváří, která mnoho viděla, ale nic neprozradí. Když na biskupské mitry a infule napadá sníh a srovná záhyby rouch, když patetické gesto Madony nad barokním portálem se zamíří do samých nebes, tu svatý Augustin s Mikulášem Toletinským jako její nebeské dvorstvo vzhlížejí za ní v mystickém vytržení s úsměvem, který je plný blaženosti...

  ...

  V hrdém postoji se tyčí z vrcholu podstavce na Hrádku z kamene vytesaný Jan Kozina v šerkovém dlouhém kabátě, s připravenou čekanou v ruce, a vedle něho pes, věrný průvodce na nočních hlídkách v lese. Když vítr rozšumí u pomníku zkroucené větvoví kostnatých sosen a temná mračna vystoupnou nad čerchovské lesy, když déšť bubnuje do oranic a z roztržených nebes zasvitnuvší slunce promítne obě štíhlé domažlické věže na šedé pozadí obzoru, cítíš kozinovský symbol v hlubší souvislosti s naší časností.