Lesy ::
odstavec
30
Zelánko, ať kdokoliv se rozplývá chválou nad hřibovou urozeností, pro mne jsi královnou hub ty a stydím se do duše, že se mi podnes nepodařilo vymyslit slovo, hodné tohoto obdivu! Tvá krása není v barevném oblečení, jaké má třeba muchomůrka císařská nebo fialové pavučince, nejsi ani tak urostlá jako bedla, ani vzácná a proslavená jako třeba lanýže, ale dojímáš mě po každé svým výdechem čistoty a rajskou zelení svých lístků pod kloboučkem. Je to zvláštní zeleň, jakou má jen první osení po dešti, a zářící jako bříška rosniček v zpěvavém ránu... Kdo jen jednou jedenkrát vdechl tuto vůni, tolik připomínající kořání a rosu, nikdy nezapomene na její zvláštní jemnost. Je tichá jako výdech pozdní zamlžené jeseně v mém rodném kraji, s krůpějí na pavučince, rozprostřené mezi větvičkami trnky, kdy obzory jsou na dosah, pole prázdná, hladiny přemítavé a lesy tak tiché, že v nich vyděsí i dešťová kapka, zabubnující na spadané listí...
lanýž
