bedla vysoká

Bedla vysoká na Wikipedii

Obrázky

Reference

Lesy :: odstavce 26, 30
Do Nejřice jsme chodívali na polovičníky neboli kožešníky a v Sedláčkouc lese jsme sbírali křemenáče s cihlově červenou hlavičkou. Na Příbramsku jím říkají havíři, modrají při nakrojení a nikdy nečerviví. Neomylně je vždycky naleznete v blízkosti bříz. Do Doubí jsme zase chodívali na podoubníky, skrývající se pod suchým dubovým listím v sousedství konvalinek a pstročků, nebo u pařezů, které jsou domovem brouka roháče. Mezi sosnami jsme nalézali žlutá a růžová kuřátka, jimž se u nás neřeklo jinak než "prstíčky"; tam také rostly bílé mlynářky, drsnaté jelenice a paraplíčka bedel, které mi připomínaly Číňany z dětských knížek. V čarodějnických kruzích ve Vypáleném se nám zjevovaly houby zvláštního zbarvení a tvaru, "jelení kopýtka", hnědá a fialová, jejichž podobu přesně vystihlo lidové pojmenování tímto příměrem. Pod modříny na Slepičí horu mě zase vracejí podmásníky, které v houbařských atlasech nalezneme pod jménem klouzků. Vzácnější druh má hnědou hlavičku a pod ní bělavý závojíček. Když jej sloupneme, objeví se maso zvláštní žlutosti jako čerstvě nakrojené máslo. Opékali jsme si je nad ohníčkem plni lačnosti po jejich šťávě stejně jako ryzce, z kterých prýštilo oranžové mléko. Na pastvách jsme sbírali špičky travní, které odrazovaly některé kuchařky při pomyšlení, že jich rostlo nejvíc právě tam, kde se vymočily krávy. Nám to pranic nevadívalo a maminka nám je doma smažívala na másle s kmínem a vajíčkem, kterým se šetřilo jako drahou mastí. Jen když někdo stonal, dostával jedno na přilepšenou a jen o pomlázce se rozdávala dětem, ale nepamatuji se, že jsme se jich někdy najedli dosyta...
...
Zelánko, ať kdokoliv se rozplývá chválou nad hřibovou urozeností, pro mne jsi královnou hub ty a stydím se do duše, že se mi podnes nepodařilo vymyslit slovo, hodné tohoto obdivu! Tvá krása není v barevném oblečení, jaké má třeba muchomůrka císařská nebo fialové pavučince, nejsi ani tak urostlá jako bedla, ani vzácná a proslavená jako třeba lanýže, ale dojímáš mě po každé svým výdechem čistoty a rajskou zelení svých lístků pod kloboučkem. Je to zvláštní zeleň, jakou má jen první osení po dešti, a zářící jako bříška rosniček v zpěvavém ránu... Kdo jen jednou jedenkrát vdechl tuto vůni, tolik připomínající kořání a rosu, nikdy nezapomene na její zvláštní jemnost. Je tichá jako výdech pozdní zamlžené jeseně v mém rodném kraji, s krůpějí na pavučince, rozprostřené mezi větvičkami trnky, kdy obzory jsou na dosah, pole prázdná, hladiny přemítavé a lesy tak tiché, že v nich vyděsí i dešťová kapka, zabubnující na spadané listí...
Stříbrné Hory :: odstavec 27
V Prašivici rozkvétají každého jara konvalinky, kokoříky a podléštky, nad umělým jezírkem marnivě voní střemcha a u dřevěných altánků se slétají pěnice. Mezi rozkvetlými kručinkami a janovcem rozevřely bedly svá hnědá paraplíčka a v suchých metlicích zapraskaly červené jiskry saranče vrzavé. Ještě pohled k Radicům, kde se u cesty tyčí vlašské topoly, ještě procházka pod lipami u hladin, za nimiž do mlh krvavě zapadává slunce a na hrázích žlutohalově kvete potměchuť, proměňující se v rudé hrozníčky, zatím co v hustém trnčí se pnou posedy.