-
Lesy ::
odstavec
26
Do Nejřice jsme chodívali na polovičníky neboli kožešníky a v Sedláčkouc lese jsme sbírali křemenáče s cihlově červenou hlavičkou. Na Příbramsku jím říkají havíři, modrají při nakrojení a nikdy nečerviví. Neomylně je vždycky naleznete v blízkosti bříz. Do Doubí jsme zase chodívali na podoubníky, skrývající se pod suchým dubovým listím v sousedství konvalinek a pstročků, nebo u pařezů, které jsou domovem brouka roháče. Mezi sosnami jsme nalézali žlutá a růžová kuřátka, jimž se u nás neřeklo jinak než "prstíčky"; tam také rostly bílé mlynářky, drsnaté jelenice a paraplíčka bedel, které mi připomínaly Číňany z dětských knížek. V čarodějnických kruzích ve Vypáleném se nám zjevovaly houby zvláštního zbarvení a tvaru, "jelení kopýtka", hnědá a fialová, jejichž podobu přesně vystihlo lidové pojmenování tímto příměrem. Pod modříny na Slepičí horu mě zase vracejí podmásníky, které v houbařských atlasech nalezneme pod jménem klouzků. Vzácnější druh má hnědou hlavičku a pod ní bělavý závojíček. Když jej sloupneme, objeví se maso zvláštní žlutosti jako čerstvě nakrojené máslo. Opékali jsme si je nad ohníčkem plni lačnosti po jejich šťávě stejně jako ryzce, z kterých prýštilo oranžové mléko. Na pastvách jsme sbírali špičky travní, které odrazovaly některé kuchařky při pomyšlení, že jich rostlo nejvíc právě tam, kde se vymočily krávy. Nám to pranic nevadívalo a maminka nám je doma smažívala na másle s kmínem a vajíčkem, kterým se šetřilo jako drahou mastí. Jen když někdo stonal, dostával jedno na přilepšenou a jen o pomlázce se rozdávala dětem, ale nepamatuji se, že jsme se jich někdy najedli dosyta...
-
Do nejjižnějších Čech ::
odstavec
35
Lesní zámeček Žofín střeží dvě sochy jelenů a hluboké lesy se prostírají kolem dokola. Odtud jsem vyšel k chráněnému pralesu, který se netěší takové proslulosti jako boubínský, ale jisté neprávem, poněvadž je krásnější. Vypuštěné jezírko Eibe neodráželo stíny jehličnatých korun, jeho dno čpělo vlhkým bahnem, kořáním pařezů a tlením zvadlého listí, obrovské kameny byly šedé a co chvíli je horský konipas oživil svým kmitavým neklidem. Jen u hráze se temněla voda zvláštním žlutohnědým odstínem, žíhaným modrými přísvity. Mlčení jalovců a tisů bylo melancholické, arniky hořce voněly, vánek rozhoupával modré květy zvonků a nad šedými, hladkými kmeny buků ševelilo světlé listí, prosívající jemné světlo, které se dole proměňovalo v bílý květ pstročků. Kmeny smrkové tyčkoviny krvácely pryskyřicí, vytrysklou z ran způsobených jeleními parohy, a potom už nás zajal prales svým tajemným mlčením. Je to zvláštní: naše představa utvořená z četby se naprosto rozcházela s poznávanou skutečností. Tento les byl němý, bezhlesý, v němž nebylo živáčka: pták tu nezazpíval, ani myš nezašelestila suchým listím na jeho dně, jen zelené ticho korun a zelené ticho mechů mlčelo jako voda nad tělem utopencovým. Příroda jako by zde uplatnila všechnu svou krutost svobody, která dává právo na život jen ncjbezohled-nějším jedincům. Velkolepá je nádhera rozrostlých jilmů, ale stín jejich hustých korun utlumil kolem vše, co k svému růstu potřebuje životodárné sluneční světlo. Pod tímto stínem už není života. Jen troucheň tu dýchá a nohy se do ní boří po kolena, jen život cizopasný tu žije, obrovské dřevna-té choroše přitísklé ke kmenům jako nějaké mamutí ústřice, jež tolik svým tvarem připomínají. Skupiny stromových velikánů se střídaly s prázdnými místy, které ovládala kyčelnice, jedovaté vraní oko nebo lýkovec, jehož červené bobulky mi přivolávaly představu stydnoucí krve. Převysoká osamělá jedle si jediná z jehličin vyvzdorovala svůj růst a světlo. Myslím, že původním porostem našich lesů byly listnáče a teprve zásahem lidských rukou převládly ve většině lesů jehličiny. Listnatý strom má také do větší šíře rozloženy kořeny a jeho holé větvoví nepraská v době oblevy pod tíží tajícího sněhu jako jehličiny, mělčeji zakotvené v zemi.
pstroček
