kněžna Libuše

Libuše (kněžna) na Wikipedii

Reference

Pastvy :: odstavce 4-5
V otcově knihovně, dosti rozsáhlé na poměry venkovského chalupníčka a řemeslníčka, stály celé řady knih - ale ty kluk čítal až mnohem, mnohem později. První vlastní knížka? - Byly to Jiráskovy Staré pověsti české, jejichž postavy zalidňovaly hloubavou tišinu klukovských postav a proměňovaly bodré sousedy a strejce v tajuplné zjevy dávných českých hrdinů a světců. Z příběhů té knížky vytvořil si pasáček zcela svůj vnitřní svět. Bělčická Višňovka s místem starého hradiště a trávou zarostlé náspy a valy byly nejvhodnějším, protože přirozeným dějištěm dětské básnivosti. Pod rozkvetlou třešní vztahovala tam své bělostné paže kněžna Libuše, tolik podobná slečně učitelce. Jen kvůli ní strpěl školáček na krku naškrobený krejzlík, kvůli ní se každého rána přepečlivě myl a česal, jen aby si získal její pochvaly. Dostal od ní za své dějepisné vědomosti pohlednici s vyobrazením smrti svatého Václava a nemohlo být nad ni vyznamenání honosnějšího. Po posvícení jí přinesl do školy plný uzlík koláčů, nic nedbaje závistivého posměchu nejmilejších kamarádů. Bylo to cudné a rozhořelé vyznání první lásky, o které, po pravdě řečeno, nikdo zrovna ani moc nestál. Bože, jak široké a složité je království dítěte...
Náhodný oráč nebyl nikdo jiný než sám vojvoda Přemysl za dvěma strakatými voly, přijímající u pluhu knížecí poselství. Za přivřenými řasami zoufale lomily rukama umírající dívky pod spáleným Děvínem a v hlubinách rybníka Hrádku svítila zlatá kolébka Libušina. Ne, ta pradlena na hrázi není moje maminka - ba ne, říkejte, co chcete - to je přece Libuše se sborem svých dívek... Hle, už třeskly meče a štíty a ze skály nad hladinou vyjíždí svatý Václav v slunečné zbroji na bílém koni... U Modrouc ječmene leží v plenkách král Ječmínek a nad ním se sklání jeho přesmutná máť, prchající před pánovým hněvem z chropyňského zámku...
Vlachovo Březí :: odstavec 1
Toto pošumavské městečko proslavili po celých Čechách malíři venkovských jevišť, loutkových divadélek a přepestrých divočin na průčelí poutní střelnice. Jen si vzpomeňte na představení kočujícího loutkáře Kočky, i na oponu, s které Libuše věští slávu Prahy, upamatujte se na růžová lýtka Boženina u peruckého potoka, na knížete Oldřicha a vladyku Horymíra, kteří vyjeli na štíhlonohých brunách z dílny těchto strůjců ilusí.
Vzpomínání na Julia Zeyera :: odstavec 19
Z dopisu, poslaného v červenci 1886, informuje z Oustrašic svého básnického přítele o své nové hře. Chtěl psát tříaktovou hru: ... říkával jsem ti ještě ve Hvězdě, že bych cos takového napsat chtíl. Jedná tam Krok, Libuše a heroové našeho mýtu. Napsal jsem tu věc velmi rychle, dva dni jsem ji osnoval v lesích, a proto šla jedním proudem... Ostatní už zde dlouho nebudu, čekám na Lierovo psaní skrze té schůze ve Vodňanech. Dnes odpůldne jedou Sládkovi Planou od Benešova, cestou na Šternberk. Půjdu na štaci a pojedu az do Tábora s nimi - nebude-li pršet...
Bechyně :: odstavec 12
Já vzpomínal však nejvíc na Rudolfa Krajce, předčasně zemřelého, který už od dětství vídával na zdejších březích opálená dívčí těla a zjitřenou citovostí souchotináře si zalidňoval zcela po svém snové prostředí domova. Zde, v prastarých lázních, se koupávala podle pověsti už kněžna Libuše. I renesanční období hradu se rozhořívalo v jeho očích mnohými nápověďmi a horká obraznost si zabydlovala erótem i jeden ostrov této krajiny, nazvaný po adamitech. Jak jinak si vysvětlit palčivou erotiku jeho kreseb a rytin, z nichž poslední je grafickým přebásněním Písně písní, než těmito vlivy domova. Postál jsem tiše u jeho hrobu, kde jeho mladá tvář tesknila ze sochařského portrétu Ducháčkova, a vzpomněl jsem si i na Halasovy verše, poslané, za mrtvým kamarádem:
Pastvy :: odstavce 3-4
Chlapec uměl zpaměti celé odstavce biblického čteni - a nebylo nad něj přísnějšího kritika, když pod kazatelnou domácího kostela sledoval se zatajeným dechem kněžská ústa, čekaje napjatě, kdy už prosloví něco z jeho naučeného říkání. Běda, slyšel-li je jinak. To, co se tehdy dělo v dětské duši, byl projev opravdové a nelíčené zbožnosti, která pak pokračovala doma v sednici před improvisovaným oltáříkem. První pouť na Svatou Horu byla velikým dobrodružstvím, namalované děje zázraků na stěnách ambitů prvním poučením výtvarným, tehdy ničím jiným nepředstižitelným. Ó, sladká útěcho modliteb, víro naivní, kouzlo zraku oslněného - důvěro bez výhrad! Moci se stulit zase do tvého klína - a nevěděti o ničem, o ničem jiném. V otcově knihovně, dosti rozsáhlé na poměry venkovského chalupníčka a řemeslníčka, stály celé řady knih - ale ty kluk čítal až mnohem, mnohem později. První vlastní knížka? - Byly to Jiráskovy Staré pověsti české, jejichž postavy zalidňovaly hloubavou tišinu klukovských pastev a proměňovaly bodré sousedy a strejce v tajuplné zjevy dávných českých hrdin a světců. Z přiběhů té knížky vytvořil si pasáček zcela svůj vnitřní svět. Bělčická Višňovka s místem starého hradiště a travou zarostlými náspy a valy byla nejvhodnějším, protože přirozeným dějištěm dětské básnivosti. Pod rozkvetlou třešní vztahovala tam své bělostné paže kněžna Libuše, tolik podobná slečně učitelce. Jen k vůli ní strpěl školáček na krku naškrobený krejzlík, k vůli ní se každého rána přepečlivě myl a česal, jen aby si získal její pochvaly. Dostal od ní za své dějepisné vědomosti pohlednici s vyobrazením smrti svatého Václava a nemohlo být nad ni vyznamenání honosnějšího. Po posvícení jí přinesl do školy plný uzlík koláčů, nic nedbaje závistivého posměchu nejmilejších kamarádů. Bylo to cudné a rozhořelé vyznání první lásky, o které, po pravdě řečeno, nikdo zrovna ani moc nestál. Bože, jak široké a složité je království dítěte ...
Náhodný oráč nebyl nikdo jiný než sám vojvoda Přemysl za dvěma strakatými voly, přijímající u pluhu knížecí poselství. Za přivřenými řasami zoufale lomily rukama umírající dívky pod spáleným Děvínem a v hlubinách rybníka Hrádku svítila zlatá kolébka Libušina. Ne, ta pradlena na hrázi není moje maminka - ba ne - říkejte co chcete - to je přece Libuše se sborem svých dívek ... Hle, už třeskly meče a štíty a ze skály nad hladinou vyjíždí svatý Václav v slunečné zbroji na bílém koni... U Modrouc ječmene leží v plenkách král Ječmínek a nad ním se sklání jeho přesmutná máť, prchající před pánovým hněvem z chropyňského zámku ...