ambit

Křížová chodba na Wikipedii

Obrázky

Reference

Pastvy :: odstavec 3
Chlapec uměl zpaměti celé odstavce biblického čtení - a nebylo nad něj přísnějšího kritika, když pod kazatelnou domácího kostela sledoval se zatajeným dechem kněžská ústa, čekaje napjatě, kdy už prosloví něco z jeho naučeného říkání. Běda, slyšel-li je jinak. To, co se tehdy dělo v dětské duši, byl projev opravdové a nelíčené zbožnosti, která pak pokračovala doma v sednici před improvisovaným oltáříkem. První pouť na Svatou Horu byla velikým dobrodružstvím, namalované děje zázraků na stěnách ambitů prvním poučením výtvarným, tehdy ničím jiným nepředstižitelným. Ó sladká útěcho modliteb, víro naivní, kouzlo zraku oslněného - důvěro bez výhrad! Moci se stulit zase do tvého klína - a nevěděti o ničem, o ničem jiném...
Strakonice :: odstavec 33
Ani továrny, ani překotně rostoucí ulice nového města, věčně rozkopané a neladné, nám nevyvolají duši strakonickou. Ta je skryta v gotických freskách ambitů, kde stávala proslulá Madona Strakonická, a nesvěřuje se na potkání. Jistě by nám o ní mohla mnoho zasvěceného povědět historička umění Dr Alžběta Birnbaumová, jejíž gotické objevy v celém kraji radostně překvapily všechny ctitele umění. Přiblížila nám nově i Pannu Marii Podsrpenskou, do jejíhož kostela putuje tolik procesí z celého širého okolí... V řádovém chrámu svatého Prokopa ve Strakonicích uzříte na zdech nabádavá a střídmá gesta proseb, modliteb i žehnání, v kterých neznámý mistr zanechal bohatý život své duše vlastní i odlesk vysokého snu své doby.
K metropoli kraje :: odstavce 61, 173
Než se setmí, vyjděme si do ulic vnitřního města a pokloňme se velkorysosti zakladatelů, která i po staletích je schopna vyvolat údiv nad vyváženou účelností půdorysu i pravoúhlých křižovatek ulic a uliček - nikterak si nezadávajících s výsledky moderního urbanismu. Na gotiku klášterního chrámu, který je krásným svědectvím o době vzniku tohoto města, zahleděl se před lety malíř Ludvík Kuba, aby ve svém akvarelu podtrhl přísnou majestátnost strmého štítu, zrcadlícího se v stříbrně šedé vodě. Ambit s kamennými skružemi v oknech i zarostlý rajský dvůr nás přenese svou šeřivou tichostí do časů, kdy tu mniši pěli své hodinky a mysl měšťanova se soustřeďovala k povznesenosti nad běžné kupecké zájmy. Ty nám připomene víc strohost zubatého štítu staré solnice, i dobu, kdy Budějovičtí měli "právo skladu, jímžto ti, kdo z Rakous sůl přiváželi, zavázáni jsou do města zajeti a sůl na prodej vyložiti, a dále jetí nesměli, dokud nezaplatili cla jistého". Barokní kuriozitu kaple Smrtelných úzkostí Páně vystřídají čtyři věže z původního opevnění, pod nimiž chodíval statečný a čestný purkmistr z doby poděbradské Ondřej Puklice ze Vztuh, německými spo-lurodáky zavražděný. Nezbytné masné krámy s kůrkovou střechou, které jsou středoevropskou zvláštností, splývají v jednotu i se štíty měšťanských domů v České ulici, jež míří na rynk, barokním rathauzem zdůrazněný. Moudří otcové města dali si v něm vymalovat nabádavou fresku Šalomounova soudu.
...
Proti toku Vltavy dojdeme k táhlému ostrohu, odkud se nad řekou zdvíhá k východu Třebonínská hora a západní obzor uzavírá zdvižená, zalesněná vlna Kleti s věžičkou rozhledny na vrcholu. V říčním údolí založil český král Přemysl Otakar II. po vítězství nad Uhry u Kressenbrunnu nový klášter, který bohatě obvěnil a povolal do něho cisterciáky, aby kolonizovali tento odlehlý kraj i aby uprostřed držav Vítkovců měl oporu své panovnické moci. Zřízenému klášteru věnoval kromě světského bohatství jeden trn z Kristovy trnové koruny, dar to francouzského krále, a podle tohoto daru dostal klášter jméno Svatá Koruna, později přezvaný na Zlatou Korunu - Aurea corona. Lesnatá tichost a blízkost řeky s možností rybolovu dobře vyhovovala otcům cisterciákům, jejichž jídelní lístek obsahoval většinu krmě připravované z ryb, jak jim předpisovala řádová regule. Ještě tu mniši valně nezdomácněli, když došlo ke královské katastrofě na Moravském poli, a začaté stavební dílo bylo napadeno soldateskou, prameny neudávají, zda habsburskou nebo vítkovickou, a ještě nedostavěné proměněno v sutiny a spáleniště. Během století čtrnáctého nastala zde nová stavební činnost a zboží zlatokorunského kláštera se stalo jedním z největších panství jižních Čech. Tento lesk klášterního života měl i své stíny, v přílišných nárocích mnichů na robotu, berně a desátky poddaného lidu, který využil první příležitosti, aby napadl klášter, jenž zanedlouho byl navštíven znovu ničivou rukou bojovníků husitských, zapálen a vybit. Dlouho stály očazené zdi pod zřícenými klenbami a gotická nádhera se tu v původní sličnosti už neobjevila nikdy. Oldřich z Rožmberka, využiv válečných zmatků, uchvátil klášterní latifundie pro vlastní obohacení a neměl nijakého zájmu, aby se přemyslovský klášter zvedl k bývalé slávě. Až s postupující protireformací se ujal rozbořeného kláštera nový řád, který postupně zrenovoval jak chrám, tak ostatní budovy. Rakouský kupec Eggenberk, povýšený do panského stavu za finanční a hospodářskou podporu císařské moci proti české evangelické šlechtě, dostal od něho bývalé panství zlato-korunské a stal se s ostatní protičeskou šlechtou příznivcem kláštera. Po zrušení cisterciáckého řádu stává se Zlatá Koruna majetkem Jana Schwarzenberka. Ambity, konvent, cely i tři chrámy přestaly být centrem zbožnosti: pronajal si je čiperný podnikavec a přeměnil je v objekt fabriční. Z kláštera se stala nejdříve továrna na kartouny, pak prádelna a nakonec slévárna. Refektář i křížová chodba otřásaly se duněním strojů, krásné rokokové fresky očazoval kouř a v kostele svaté Markéty se vyráběly sirky. Tato katastrofa krásy pokračovala tak dlouho, až i továrna musila být zrušena a provedeny nej nutnější záchranné práce. Důkladné renovace se dočkala tato vzácná architektonická památka až v roce 1939, kdy po několikaleté práci zaskvěla se krása starého kláštera v podobě, jež je poznamenána rokokem z údobí posledního opata Bylanského, rodáka z Prachatic.
Poutní místo :: odstavce 12, 17, 26, 29
Tuto historii a legendu mi v římovských ambitech vyprávěl vlídný pan farář František Gabriel, než mě provedl všemi památnostmi poutní svatyně.
...
Červená ministrantova komže má touž barvu zvučné radostnosti jako poutní korouhev a jako vlčí mák, na nějž chtě nechtě jsem myslil v slunečním žáru, než jsem vešel do chladu uzavřených ambitů čtvercového půdorysu.
...
Pojďme s nimi do ambitů na "velké modlení", které právě začalo. Na klenbových polích ošidil pan paumajstr zamýšlenou štukaturu, nahradiv ji s barokním trikem pestrotou malby ornamentální, a do kartuší na stropě namaloval lidový umělec symboly mariánské, po stranách ve výsečích anděly a nad ně bílé pásky s jednotlivými invokacemi litanií. Těch podivných nástrojů strunných i těch pro hudbu dechovou! Bože, kdyby tak zahrály najednou, jaká by to byla muzika andělská... Ani pan kapelník Karvánek s celou svou kapelou by na ni nestačil. Každý andělíček drží totiž v ruce jinou trumpetu.
...
U nich je soustředěn zástup věřících, kterému předzpěvují z tištěné knížky čtyři zpěváci z Římova, Komařic a Velešína. Podivně zvlněná píseň, čistě barokní intonace, nekonečně dlouhá, se hlasně rozléhá pod klenbami. Nejstarší zpěvák s brýlemi na nose protahuje přízvuk do kněžské kadence a vůbec celou modulací hlasu dává najevo svoji důležitost; zástupu jeť zde samotného duchovního. Hospodáři sedí na lavicích, umístěných podél celých ambitů, a doprovázejí jej necvičenými hlasy. Tato zpívaná pobožnost trvá celé tři hodiny. Jen u zpovědnice se tentokrát nikdo netlačí.
Od Milevska k Bechyni :: odstavec 12
Bylo začátkem října, kdy slunce je stříbřité a tiché, ve školní zahrádce rudly květy jiřin, větve štěpů se ohýbaly k zemi a z humen voněla rozoraná země. Kolikrát se odtud zadíval chlapec Břetislav na osm věžiček sepekovských, z nichž devátá, kopulovitá, zářila jasnou červení pod lesnatým svahem Chlumu. Jak se těšíval na velikou zářijovou pouť, plnou poezie, jejíž barvitá rušnost jistě podněcovala dětskou fantazii. V ambitech poutnické mariánské svatyně i v chrámu samém viděl učitelský synek snad poprvé výtvarná díla. Tehdy ještě bylo možno spatřit i zbytky gotického původního chrámu svatého Mikuláše, pocházejícího ze 14. století, z nichž trčí dnes jen triumfální oblouk.
K srdci jižních Čech :: odstavec 10
Červené báně tohoto poutního místa připomenou znovu Příběnice; zázračný obraz Madonin pochází prý z tamní kaple. Bělostný ambit a štukoví chrámu září pod vysokým sluncem, krásný hřbitov je zde nad řekou, ale marně zde hledám hrob Josefa Vlastimila Kamarýta, básníka z družiny Čelakovského, který zde kaplanoval, i J. E. Hanikýře, zakladatele Dědictví svatojanského; oba zemřeli v jednom roce a jsou pochováni na starém hřbitově táborském. Jedinečnou vyhlídku mají poutníci z klokotské skály, ale já půjdu za starým básníkem košatou lipovou alejí zpátky k řece. Ještě vystoupím ke kostelu táborskému u svatého Jakuba, na jehož hřbitově odpočívá Josef Němec, manžel Boženy Němcové. Zemřel zde u syna Karla, zahradníka hospodářské školy, a svou prudkou povahu nedovedl zapřít ani ve dnech stáří. Chodíval do hostince Formanky na náměstí a stačil pohled na výtisk Národních listů, aby je strhl ze stěny a podupal. Nepěkně prý se k němu jejich správa zachovala... Kdož ví.
Pastvy :: odstavec 3
Chlapec uměl zpaměti celé odstavce biblického čteni - a nebylo nad něj přísnějšího kritika, když pod kazatelnou domácího kostela sledoval se zatajeným dechem kněžská ústa, čekaje napjatě, kdy už prosloví něco z jeho naučeného říkání. Běda, slyšel-li je jinak. To, co se tehdy dělo v dětské duši, byl projev opravdové a nelíčené zbožnosti, která pak pokračovala doma v sednici před improvisovaným oltáříkem. První pouť na Svatou Horu byla velikým dobrodružstvím, namalované děje zázraků na stěnách ambitů prvním poučením výtvarným, tehdy ničím jiným nepředstižitelným. Ó, sladká útěcho modliteb, víro naivní, kouzlo zraku oslněného - důvěro bez výhrad! Moci se stulit zase do tvého klína - a nevěděti o ničem, o ničem jiném. V otcově knihovně, dosti rozsáhlé na poměry venkovského chalupníčka a řemeslníčka, stály celé řady knih - ale ty kluk čítal až mnohem, mnohem později. První vlastní knížka? - Byly to Jiráskovy Staré pověsti české, jejichž postavy zalidňovaly hloubavou tišinu klukovských pastev a proměňovaly bodré sousedy a strejce v tajuplné zjevy dávných českých hrdin a světců. Z přiběhů té knížky vytvořil si pasáček zcela svůj vnitřní svět. Bělčická Višňovka s místem starého hradiště a travou zarostlými náspy a valy byla nejvhodnějším, protože přirozeným dějištěm dětské básnivosti. Pod rozkvetlou třešní vztahovala tam své bělostné paže kněžna Libuše, tolik podobná slečně učitelce. Jen k vůli ní strpěl školáček na krku naškrobený krejzlík, k vůli ní se každého rána přepečlivě myl a česal, jen aby si získal její pochvaly. Dostal od ní za své dějepisné vědomosti pohlednici s vyobrazením smrti svatého Václava a nemohlo být nad ni vyznamenání honosnějšího. Po posvícení jí přinesl do školy plný uzlík koláčů, nic nedbaje závistivého posměchu nejmilejších kamarádů. Bylo to cudné a rozhořelé vyznání první lásky, o které, po pravdě řečeno, nikdo zrovna ani moc nestál. Bože, jak široké a složité je království dítěte ...
Prácheň :: odstavec 68
Ani zbrojovka, vyrábějící motocykly, ani překotně rostoucí ulice nového města nám nevyvolají duši strakonickou. Ta je skryta v gotických freskách ambitů — kde stávala proslulá Madona Strakonická — a nesvěřuje se na potkání. Jistě by nám o ní mohla mnoho zasvěceného pověděti dr. Alžběta Birnbaumová, jejíž gotické objevy v celém kraji radostně překvapily všechny ctitele umění. — Přiblížila nám nově i Pannu Marii Podsrpenskou, do jejíhož kostela putuje tolik procesí z celého širého okolí.... V řádovém chrámu svatého Prokopa ve Strakonicích uzříte na zdech nabádavá a střídmá gesta proseb, modliteb i žehnání, v kterých neznámý Mistr zanechal bohatý život své duše vlastní i odlesk vysokého snu své doby.