Rybníky ::
odstavec
7
Ještě dlaň větru rozprašuje zlatý pel jív do zmrzlého sněhu ve stínu mezí obrácených k severu, a už praskající led ohlásí prudkými rytmy přicházející jaro. Oslnivé zrcadlo tání přivolá pláč čejčin a ve vysokém modru plují bílá letící oblaka. Pod nimi se rodí svět české Arkadie. Jaro přivábí k rybníku nejdříve děti a housata. Na mělčině vře voda pulčí havětí a tetelivá vážka píše neklidnými křídly báseň tak vzrušující, až se nad ní zatají dech. Nic úděsnějšího jsem nezažil, než pohled na pijavici, soukající se šroubovitě z útrob mrtvé bělice; z těch dob mám pocit neurčité bezbrannosti před každým černým kořistnictvím.