-
Vzpomínka malířská ::
odstavce
5, 13, 30
A do Blatné, svého rodiště, se tehdy vrátil z vojny malíř Jan Hála, žák Bukovacův a Pirnerův, hledaje zde trvalejší existenční zakotvenost. Jeho tatínek měl pekařský krámek na místě dnešní městské spořitelny a zároveň menší hospodářství, které mela na starosti převážně maminka, přivdavší se do okresního města jako dcerka ze selské usedlosti v Pročevilech. Mladý malíř narukoval přímo z akademie do Békes Gyuly k 11. pěšímu pluku, odtud byl přeložen do Innsbrucku k císařským myslivcům, s nimiž byl třikrát v poli na italské frontě. Po válce se vrátil k 11. pluku do Písku a zůstal tam ještě dva roky z existenčních důvodů jako důstojník, přidělený k odvodní komisi, která prováděla první odvody v nové republice, a to v Pošumaví. Důstojnická kariéra mu nikdy nepřirostla k srdci. Rozloučil se s ní jisté rád a kam jinam se měl vrátit se svým uměním než domů? Malé město nemohlo natrvalo uživit mladého umělce, který nevystupoval nijak okázale, jsa povahy spíš jihočesky uzavřené a hloubavé než družně rozverné, která nezískává naráz společenské sympatie. Oddal se vášnivě své umělecké práci v prostředí sice rodném, které však mělo docela jiné starosti, než aby povzbudilo a hmotně podepřelo vážnou snahu, vymykající se z jeho zvyklostí.
...
Jednoho dne šel se spolužáky do okresního domu, kde byla instalována výstava obrazů Jana Hály, prvá výstava, spatřená v životě. Chodil od obrazu k obrazu, nevěda kde přestává sen a kde začíná skutečnost. Mizela pod nimi tvář malířova a zjevovala se krok za krokem krása rodného kraje, jeho vlahá citová atmosféra, prožívaná s novou intensitou objevu. Oč se stal život bohatší v okruhu dosavadního úzkého světa, domov milostiplnější, budovaný nyní jen ze světla a poesie. Denně se vracel školák k obrazům jako do kraje ztichlého po žních, kdy už barvy neútočí na smysly, ale jeho duchová skutečnost promlouvá prodlévavěji k duši. Neuvědoměle cítil, že se tímto setkáním něco od základů změnilo. Obrazovou skutečnost bezděky promítal do vlastního nitra, domýšlel ji do oblasti vlastní citové zkušenosti a naopak.
...
Jan Hála už celá desetiletí žije pod oblohou jiné krajiny, milován a uctíván slovenským lidem, a snad si nad některým svým skicákem vzpomene někdy i na Blatnou.
-
Hlasy domova ::
odstavec
169
Malíř Lev Šimák zdůraznil v jednom z akvarelů barevnou rozjásanost tohoto motivu a namaloval si ještě zvlášť vysoký smrk, Jaroslav Kotas nechal uplatnit vznosnou siluetu architektury pod šedivým večerním nebem a podtrhl v popředí žulové kameny, jež jsou charakteristikou kraje, a Jan Hála v několika obrazech vyjádřil svůj krajanský obdiv, podložený každodenní zkušeností blatenského rodáka, od dětství prožívanou pohledem z rodného města.
-
Hlasy domova ::
odstavec
74
Jistě by se podezřívavě usmála i tvář F. X. Šaldy, který jako student procházel v osmdesátých letech minulého století zdejším krajem, pobyv tu dvoje prázdniny v rošické myslivně u své tety Schnurpfeilové. Vždycky mne v hovorech překvapovalo, odkud ví tolik konkrétních poznatků ze zdejších končin. Pan vrchní Patera z pražské Unionky tu vyprávívá na svém odpočinku mnohé historie umělecké. A ví jich mnoho. Nezasteskne se Ti někdy po domově v slovenském tusculu vážeckém, malíři Jene Hálo? Vím, že miluješ tuto novou domovinu s horoucností až posedlou — ale nevábí Tě k nám dětinství Tvého věk? A léta toužení uměleckého a milostného? Mnohé se změnilo, ani svůj rodný dům bys už nenašel — Tato krajina je však poznamenána našimi dětskými šlápotami, naším mladickým horováním, neznajícím ještě ani zrad, ani omylů ...
Jan Hála
