• 
• 
• 
• 

řebříček obecný

Řebříček obecný na Wikipedii

Obrázky

Reference

• Rošice :: odstavec 6

  Nic tu není zvlášť nápadného. Všechno je přizpůsobeno svou tichostí barvě plaché polní zvěře, koroptví a zajíců... Vyplašíš-li bažanta, jsi udiven, jako by ses setkal s nějakou orientální pohádkou, patřící přece jinam svou nádherou. I vůně jsou tu tiché: ať je vydychnou lípy, puškvorec, máta anebo řebříček či rmen.

• Velhartice :: odstavec 2

  Je tu krása gotická a česká, rytířská i husitská - a pak ta lidově prostná jako rozkvetlý řebříček na podletní mezi. Ta hovoří nejjímavěji.

• Kašperské Hory :: odstavec 49

  Tam, kde silnice oddělí svým zářezem svažitou stráň od řeky, zatmí se na jedné straně stíny rozsochatých sosen a na druhé se slunečně rozsvítí skála svým holým kamením. Z bláta se vznesl obláček bělásků a proměnil se v řebříček a hrachor, vítr rozčísl vrby, od vody zavála hořká vůně tavolníku, po modrém nebi pospíchají stříbrná oblaka a dole v peřejích čaruje řeka. Měňavá řeka jako paví chvost... jen zvláštní oranžový květ rmenu tu svítí na kraji silnice; setkal ses s ním kdysi před lety na Helfenburku.

• Vlachovo Březí :: odstavec 18

  Jdu básníkovou krajinou, vyvolávaje si jeho přírodní dojmy - ale, drahý Jene Nerudo, které "bílé kvítko" jste tu vlastně viděl v krůpějích podzimí nich mlh? Je tu řebříček, je tu parnasie i "sedmikrása bělolistá" - ale "bílé kvítko jahodové" přece už dávno, dávno odkvetlo.

• Prácheň :: odstavec 2

  Na hudbu "Z českých luhů a hájů" myslíme u řeky Otavy, kde metlice potichu šelestí na "hrůbatech" dávných ryžovišť a proutek husopasčin kreslí do modra nebes kradmé obrazy snů. A olše voní - a řeka zpívá. O čem? -"U panského dvora náš Vitoušek orá, strakaté volečky má." Ano, to je znárodnělá zamilovaná písnička Alšovy maminky Veroniky, písnička, jejíž dějistě umístil dojatý syn sem na Horaždovicko. Jistě si na ni vzpomněl, jda tudy jednou, a do malého náčrtníku si zaznamenal strmý obrys Práchně i panský dvůr s alejí starých hrušní, vonící jarní ornicí, i oráče za pluhem. Z polí voní řebříček a máta, na vyprahlé pěšině zvedá se stonek jitrocelů, Alšovy erbovní květiny, z trav zní "crkot cvrčků" - a řeka plyne.

• Krajina alšovská :: odstavec 16

  Kolikrát už jsem šel k budskému dvoru, kam malý Mikolášek běhával s bratry za jejich přítelem Vilémem Kailem, bratrem Marininým. Jdu znovu švestkovou alejí po silnici mezi žitništi, na mezi se modrá čekanka a žloutne svízel, u rybníčka před dvorem se bělá hejno hus a pod vrbami se koupají děti. Olše nahořkle dýchne svým ztemnělým listovím, po mandlích zavoní tavolník, puškvorec zavane z bahna a řebříček i třezalka vejdou do mých smyslů vůní neopakovatelnou. Šumte, sosny Košatina, zvučte včelím chorálem, košaté lípy u dvora budského! Můj krok vyplašil bělásky na zvlhlé pěšině a já se dívám na jeden půvabný dětský aktík s šátečkem na hlavě - a vidím Marinu Alšovou! - "Mikuláš ztratil plášť, Mikuláška sukni" ... říkej, říkej, děvčátko, toto říkadlo, ať je má představa zcela živá! - Marino Alšová! Která líbeznější žena kdy prošla českým uměním výtvarným?

• Krajinou básníkovou :: odstavec 79

  Z tvých rybníků, Těchobuzi, spatřil jsem jen Loudal, na jehož hrázi dozrávaly lískové oříšky a ze zavlhlých trav voněla čičorečka, řebříček a hřiby - zpěv splavu pod hrází Daniele se mísil s chvěním osikového listí i hukotem Trpákova mlýna, a jen vytrvalý déšť mi zabránil, abych se nerozběhl k dalším rybníkům, jistě krásným, Smíchovu a Staré paní. Nemusíte si vymýšlet romantickou krajinu, tady se vám i kmen staré vrby položí k nohám přes potok, abyste mohli po něm přejít, a než se vrátíme k zámku, vyslechněme si i pověst o propadlém mlýně. Tam prý služebné děvče proklelo mlynáře, při jeho kletbě se mlýn s rachotem propadl se vším živým a propadliště se proměnilo v malé jezírko, z něhož se ozývá o půlnoci dívčí pláč a klepání mlýnského kola.

• Prácheň :: odstavec 3

  O čem? — U panského dvora náš Vitoušek orá, strakaté volečky má. Ano, to je znárodnělá zamilovaná písnička Alšovy maminky Veroniky, písnička, jejíž dějiště umístil dojatý syn sem na Horažďovicko. Jistě si na ni vzpomněl jda tudy jednou, nevíme už přesně s kým a kdy, ale do malého náčrtníku zaznamenal si strmý obrys Práchně i panský dvůr s alejí starých hrušní a oráčem. S polí voní řebříček a máta, na vyprahlé pěšině zvedá se stonek jitrocelů, Alšovy erbovní květiny, z trav zní "crkot cvrčků" — a řeka plyne. Museli byste přijít na vrchol Práchně o vojtěšské pouti, abyste tu zahlédli modro podléštek a poznali lidi z celého kraje. Chasníci kupují děvčatům perníková srdce v poutních boudách a křik vyvolavačů se tříští o lesní tiš. Sosny a thuje šumí nad hroby nebožtíkii z Veřechova, Hydčic a Boubína. Ti spí uprostřed lesa na hřbitůvku kolem prastarého kostelíka svatého Klimenta, nedaleko hradiště, po němž má celá tato širá krajina své jméno.

• Velhartice :: odstavec 2

  Je tu krása gotická a česká, rytířská i husitská — a pak ta lidově prostná jako rozkvetlý řebříček na podletní mezi. Ta hovoří nejjímavěji. Jsou tu kopcovité polní cesty s červenými korouhvemi jeřabin, podzimem vztyčenými nad hlavou Naši Paní — jemný ostych metlice i prudký zpěv běhutých vod — nízké zchmuřené nebe nad pahorkovitými políčky, ztarasenými kamením i lidskou houževnatostí — a lesy, lesy, v jejichž teskný, zelený žalář chtěla by se navždy uzavříti duše, toužící po tichu nejtišším. Hledáte-li krajinu baladickou, vystupte někdy k večeru na zalesněné návrší u hřbitovního kostelíka svaté Maří Magdaleny a máte před sebou dějiště Erbenovy Svatební košile. Vede sem poutníka alej křivých jabloní, náhle končící u prostého ostění gotické branky a bílá zídka pod temnými věžemi smrků uzavírá toto mlčelivé království nebožtíků. Kdybych si měl někdy sám zvoliti místo k věčnému spaní, tady by se mi spalo nejklidněji. V létě tu hledí do nebes barvínek svým temněmodrým spanilým zrakem a pod dřevěnými kříži »v zahrádkách* dětských hrobečků svítí na podzim chladnou bělí květy listopadek — kateřinek, tak cudné a nevinné jako duše nemluvňátek, proměněné v anděly. Ve stínu vysokých thují spí pod empirovými náhrobky několik patricijských rodin, ale mne nejvíce zaujalo jedno jméno, pane řediteli Matyáši Benjamine Koslere. Vím, že Váš hrob bych musil hledati jinde, až na hřbitově plzeňském, ale svým životem patříte této krajině, četl jsem Vaše listy, psané krásné komtese, listy, z nichž dýchá i po letech láska odříkavá a horoucí jako potlačované slzy. Ne, to nebyla krůpěj rosná, kterou jsem spatřil na posmutnělé snítce myrty, to někdo nad ní plakal — protože jí nebylo dopřáno, aby z ní byl uvit věneček svatební. Nikdo menší než Jan Evangelista Purkyně, tehdejší mladý vychovatel v blatenském zámku, byl šťastnějším sokem v tomto milostném příběhu, ale ani on nevyšel z něho jako vítěz. Žár i led je ztajen v této dávné romanci lásky nesplněné, tolik připomínající báseň Novalisovu svým plápolajícím zakončením. Tak ráda čítala verše tohoto básníka německé romantiky komtesa Adelaida Desfoursová, láska dvou ctitelů — aby nakonec se sama proměnila v hořící pochodeň, v křídlo plamene. Nezvíme už nikdy, která sdělení roztoužené duše svěřovala poslednímu svému dopisu, pečetíc jej — a byla to náhoda, neštěstí, či předurčení, co přimělo smrt k tak dramatickému odvolání z tohoto světa? To vše mne napadalo při pohledu na jméno Kosler, vyzlacené na jednom litém náhrobku.