-
Stříbrné Hory ::
odstavec
29
Na Horách Stříbrných se narodil 9. ledna 1895 dr. Oldřich Hlaváč, známý mezi lékaři a v pražských uměleckých kruzích pod literárním jménem Alarich, jímž podpisoval své rozmarné čtení o lékařích "Medicína v županu" a "Medicínské historie". Tento znamenitý lékař byl zároveň milovníkem všeho krásného, přijímaje dary všech uměn a s potěšením se zahloubávaje do děl myslitelů různých dob a národů. Citlivě nám přetlumočil arabského essayistu Gibrana (o jehož básnických essayích napsal Josef Hora, že jsou "pozemštější než Kristova kázání na hoře, lidštější než Also sprach Zarathustra"); napsal desítky prací ze svého oboru, podílel se velmi vydatně na činnosti společenského odboru Umělecké Besedy, kde se vydatným dílem zasloužil o zdar souborné výstavy J. V. Myslbeka, uspořádané v pražském Klementinu. Byla to osobnost širokých zájmů a obzorů, stejně milující přírodu. a z ní nejvíce kvítí zahradní, hlavně gladioly, jako soustředěné chvíle nad knížkou veršů nebo v atelierech malířů, mezi nimiž měl řadu důvěrných přátel. Svoje rodné Pošumaví miloval láskou stálou a věrnou, vraceje se sem každoročně nejdříve k mamince do Buzníku a později s rodinou do Letov.
-
K metropoli kraje ::
odstavec
102
Nenašli bychom už pod Černou věží Myslbekův monument, láskou Budějovických postavený milovanému biskupovi; německá zloba zničila i Kafkovu sochu dr. Augustina Zátky, která stávala symbolicky do okupace před radničním průčelím, z podstavce v sadech zmizela i spěžová postava Vojtěcha Lanny, jehož podnětnost zasáhla tak mocně v minulém století do průmyslového rozvoje rodného města. Jen Bílkův pomníček básníka Otakara Mokrého unikl zkáze, poněvadž z kamene se děla líti nemohou - a o tomto poetovi, dnes pozapomenutém, ví vlastně víc jen literární historie.
-
Krajinou básníkovou ::
odstavec
8
Do usínání mi zpívala kašna, k níž rozespalá děvčata ráno přibíhala s konvemi pro vodu. Svatováclavský pomníček není jistě vynikajícím dílem výtvarným, ale má po stranách tytéž postavy českých světců a světic jako Myslbekův pražský. Na operách gotického chrámu svatého Michala upoutají pozornější zrak žulové reliéfy donátorů a různá erboví, pod nimiž se můžeme z kamenných epitafů seznámit s jmény všech držitelů pacovského zboží. Torzo celé této kostelní stavby mě znepokojovalo mnohou nápovědí; zakladatelé měli jistě na mysli náročnější záměr budovatelský i pro celé toto městečko, jež nepříznivá konstelace poměrů skromně zredukovala na "krásu zapadlou a tichou". Vidíme dnes z celého obrazu náměstí vlastně jen ochuzenou trosku tohoto vysokého zakladatelského snu.
-
Od Milevska k Bechyni ::
odstavce
13, 18
Když chodil s ostatními líšnickými dětmi do milevské měšťanky, jistě se s nimi rozběhl někam na lusky, ale daleko prudším vzrušením pro dětské oči byl průvod masopustních maškar, rok co rok obnovovaný. Jistě jej jako všechny venkovské děti okouzloval les. A tady, někde v lesích dětských let, bych hledal lyrické zdroje jeho umění. Řadime-li právem Břetislava Bendu, žáka Myslbekova a Štursova, mezi básníky české krásy dívčí a ženské, nebudeme její vzory hledat v dílnách učitelů. Předobrazy této sochařské půvabnosti se ukládaly do jeho smyslů už dávno, u líšnických vod, proto cítíme, že je tvořena básnicky, ze vzpomínky, a není pouhým přepisem pózujícího modelu. Toto zdravé ženství je jihočeského rodu, proto je cítíme tak domácky...
...
Chlapcův osud byl rozhodnut. Místo do Bechyně odjel do Hořic na sochařskou školu, potom se školil u Myslbeka, z jehož dílny narukoval na italskou frontu. Po zranění se vrátil na školu, kterou už vedl Myslbekův nástupce Jan Štursa, ale tato kapitola patří víc historikům umění než básníkovi.
-
Bechyně ::
odstavec
19
Pod barokními kostelními báněmi odpočívá na zdejším hřbitově Jana Pujmanová, sestra Karla Havlíčka Borovského, i loučovský statkář dr. Gabriel, přítel Havlíčkův a nakladatel her Tylových, který se svou vlasteneckou činností tak zadlužil, že přišel o všechen majetek a otevřel si potom v Bechyni notářskou kancelář. Jeho tragický skon způsobil veliký rozruch v českém kulturním světě a Jan Neruda věnoval mu posmrtnou vzpomínku, vzpomněv jeho ryzího charakteru. Nad jiným hrobem mě zaujala jedna sochařská práce Františka Hoška, zdejšího rodáka a žáka Myslbekova, který se dožil jen čtyřiadvaceti let. Je autorem Kozinova pomníku na Hrádku u Domažlic a jeho poslední prací bylo "Loučení", až symbolicky napovídající blízkou smrt. U tohoto jména jsem si uvědomil i starou tradici bechyňské keramické školy.
-
Žádnyj neví co sou Domažlice ::
odstavce
15, 99
Když před bývalým.klášterem otců augustiniánů se rozsvítí bílé lustry kaštanů opodál Myslbekova pomníku děkana Příhody promítajícího se do červeně mansardové střechy starobylého barokního domu u Hubaciusů, když v zelenavém stínu pod stromy přejdou chodská děvčata v červených punčochách a turista se zastaví u novinového stánku, aby si tu koupil pohlednice nebo v protější výloze si prohlédl nějaký talíř či džbánek klenčské a kolovečské keramiky, cítíš zamyšlení minulosti i prudší tep našeho uspěchaného času. Teprve v noci, když ponocný s halapartnou zatroubí na roh desátou hodinu a vyzpívá starodávné zpívání, nějaký vojáček si odvádí milou někam pod stromy na Škarmanu, kde je domažlický ráj mladých lásek. Poblíž starých kasáren stojí bronzový voják se psem jako symbol dávných strážců hranic i jejich dnešních nástupců, ale Domažličané nevzali dosud tento pomník jaksi na vědomí a pocit svého odporu proti jeho sochařskému,pojetí vyjadřují jediným slovem: Golem. Nedověděl jsem se důvod tohoto zlehčujícího pojmenování. Zato barokní světci, vytesaní roku 1744 pražským sochařem Františkem Ringelhahnem, jsou dnes neodmyslitelnou součástí klášterní zdi, z jejíchž pilířů žehná milencům svatý Gelasius i Tomáš z Villanuovy, ale mně se z nich nejvíce líbí svatý Jan z Nepomuku se svou selsky širokou tváří, která mnoho viděla, ale nic neprozradí. Když na biskupské mitry a infule napadá sníh a srovná záhyby rouch, když patetické gesto Madony nad barokním portálem se zamíří do samých nebes, tu svatý Augustin s Mikulášem Toletinským jako její nebeské dvorstvo vzhlížejí za ní v mystickém vytržení s úsměvem, který je plný blaženosti...
...
Návrh pomníku vypracoval mladičký Myslbekův žák František Hošek, ale než došlo k vlastnímu provádění, sochař zemřel a jeho dílo musily dokončit ruce Čeňka Vosmíka.
Josef Václav Myslbek
