-
Stříbrné Hory ::
odstavec
15
V Stobořicích nalézáme stopy staré tradice svatovojtěšské, kterou můžeme sledovat od bavorských hranic až k Zelené hoře u Nepomuku a dál do krajiny plzeňské. Blízká Čihaň hostila na konci první světové války básníka Antonína Sovu, který bydlil ve škole u pana řídícího Čapka, jehož dcera vedla v Praze básníkovu domácnost. V čihaňské škole vznikaly slavné "Zpěvy domova", z nichž báseň "Vesnice zpívá píseň slunečnou" patří přímo prostředí zdejšímu. Drsné podnebí asi nesvědčilo churavému básníkovi, který začátkem června 1918 píše svému ctiteli, literárnímu historiku Arne Novákovi toto: "Prosím, abyste přijal z mého venkovského pobytu, kde je na ten čas učiněná Sibiř, nejsrdečnější pozdravy a díky." Zde ho také navštívil František Kašpar, v zdejší studenotě a větrnosti dostatečně aklimatisovaný.
-
Do šumavského Podlesí ::
odstavec
61
U cesty ke Klášterci jsem trhal veliké šumavské zvonky, vzpomínaje na Antonína Sovu, jehož otec odtud pocházel. - Už jsou všichni na druhé straně za Šumavou... Veliký hřbitov aut a tanků vyvolával hlasem ozvěny hrůzu nedávných dnů, ale naší vojáci vedle na lukách sušili sena a na rzi děravé pohozené německé přilby trylkoval konipásek. Na pastvinách u lesů zněly zvonky stád, přečisté potoky pospíchaly s vrchů k chalupám se šindelovými střechami a mě na cestě k Vlachovu Březí tiše ovanuly vzpomínavé verše Sovovy, vyvolávající vimperské ovzduší před sto lety...
-
Krajina Jana z Husince ::
odstavce
5, 20
Od Zdíkova se ubíral do husinecké kotliny Alois Jirásek, Jan Neruda sestupoval k ní z Vlachova Březí a od vodňanské a chelčické strany připutoval Antonín Slavíček, setkav se tu s historikem Jaroslavem Gollem, který podnítil toto putování. Slavný impresionista stačil si jen stručně poznamenati večerní dojem na jedné skalce a odjel, nenaleznuv tu nikde noclehu. Bohužel jen "zpovzdáli" zhlédl rodiště uctívaného "světce" Mikoláš Aleš, doprovázený z Vodňan na jedné cestě Františkem Heritesem. Vzpomínali i Svatopluka Čecha, který před časem "tuto naši Palestýnu" navštívil s vodnanskými přáteli. Kdy tu byl Antonín Sova, tak citlivě evokující krajinu "mládí Jana z Husince", už se mi nepodařilo zjistit; neprošel jí jistě lhostejně. Znal ji už z vyprávění otcova, jenž pocházel z hodinářské dílny v Klášterci nedaleko Vimperka. K stému výročí otcových narozenin jej básník dojatě vzpomíná:
...
Krajina Jana z Husince... Projdi ji s očima otevřenýma. Dívej se pozorně do niter chodců, na tvrdé boky skal a pochopíš s Antonínem Sovou, proč krajané
-
Třeboň ::
odstavec
34
Chlum hostil v roce 1916 básníka Antonína Sovu, tehdy velmi churavého, a jeho bolestné chvíle rozptyloval svou účastí i vyprávěním spisovatel Karel Konrád. Nemocný básník býval potěšen i sršatým vtipem K. M. Čapka-Choda, také chlumského letního hosta, s nímž tu tenkráte sedával malíř František Kysela, aby si odpočinul od své učitelské práce v uměleckoprůmyslové škole. Nejvčrnéjší návštěvnicí bývala však Gabriela Preissová, která sem jezdívala řadu let, a její psací stroj zůstal na památku ve Svaté Magdaléně. Také malíř Bořivoj Žufan tu malovával, když bydlel u Soukupů mezi Magdalénou a Třeboní.
-
Od Hradce k Počátkám ::
odstavec
9
Celkem plochý kraj vidíme na cestě k Červené Lhotě, ale tento zámeček odmění naši pouť takovým překvapivým setkáním, takovou malebností, že se pranic nedivím Miloslavu Holému, který na tento motiv vytvořil jednu ze svých nejkrásnějších barevných litografií, ani Cyrilu Boudovi, když jeho poezii kreslil na kámen jako ilustrační list k Sovově rokokové muzikantské novele Pankrác Budecius, kantor. Samotářské kouzlo této líbezné veduty zdůraznil sedícím ledňáčkem na dubové větvi, vodní břeh chvěním rákosu a hladinu, oblévající i zrcadlící tento červený vodní hrádek, dvojicí plovoucích labutí. Nebudme pedantičtí, ale neměl zaměnit oblouky dlouhého kamenného mostu za jakousi lávku, jen proto, aby byl věren kontextu své slovesné předlohy. Ani ústřední postava Sovovy "quasi legendy" není věrnou tváří jeho otce, kantora a muzikanta, ale její zasazení právě do tohoto zámečku nebylo bez určité historické rozpomínky. V posledním roce osmnáctého století zemřel zde proslulý skladatel Karel z Dittersdorfu, Vídeňan, který kromě několika oratorií a symfonií složil přes 30 oper. Baron Ignác Stillfried se ujal opuštěného zestárlého komponisty a zaopatřil ho na Červené Lhotě důchodem, bytem i živobytím. I Karel Vik, milovník rodného Turnovska, zajel si do Červené Lhoty zachytit v jedné měkké lavírované kresbě poezii tohoto místa a Antonín Homolka přelíbeznou suchou jehlou.
-
Krajinou básníkovou ::
odstavce
4, 7, 12, 15, 27, 29, 34, 40, 67, 81, 93, 98
Položil jsem kytici k popelu milovaného básníka a rozteskněn odjel do opuštěné noci. Až v Budějovicích mi přátelská vlídnost nabídla lože a stůl.
...
Muzeum města Pacova a zvláště Sovova síň měly v tomto neúnavném pracovníku bdělého strážce kulturních hodnot. - Krásně mi bylo v přítelově domě na náměstí, kde kult Antonína Sovy je spojen téměř s bohoslužbou.
...
Už vám nikdo neukáže rodné místo největšího z pacovských rodáků básníka Antonína Sovy. Zámecké křídlo, kde byla jeho rodná světnička, zůstalo už po požáru neobnoveno a bývalý majitel nedovolil umístit ani na sousední budově pamětní desku. Jen do staré přízemní školy, kde učiteloval Jan Sova, otec básníkův, můžeme nahlédnout.
...
Zastavíme se na Trucbábě, odkud byl vylomen kámen pro schránku básníkovy zpopelněné tělesnosti; ale Trucbába je i místo hojně navštěvované, vrstevníky Sovova otce. Pacovští by vám řekli zajímavou historii léto osamělé stejnojmenné hospody, při jejímž požáru přišel před lety o život malíř Jan Vojna. Tento pacovský rodák maloval právě kapličku u Karmelitské brány, když hasičský signál svolával k plamenům sousedskou pomoc, Nechal rozmalované plátno na stojanu a rozběhl se k místu neštěstí. Majitel, snad ten, jehož kdysi před lety zlehčil na kostelním obraze, stál sklesle nad vynášejícími. Požádal malíře, aby pomohl vynést jakýsi pytel máku. Ochotnému kumštýři se však na rameni vzňal náhle střelný prach a brzy nato zemřel následkem strašných popálenin. Nebudeme rozjímat o omylu ani o zlém úmyslu.
...
Kníže soudobého Parnasu jezdíval do Vyklantic k své sestře Janě, tehdejší paní správcové Neckářové, a tady se snad poprvé setkali s mladým studentem, rovnajícím knihy ve velkém zámeckém pokoji. Bylo to o prázdninách, kdy náš básnický adept, tehdy už snad Ilja Georgov (Antonín Sova) docházel sem za svou bývalou učitelkou z lukavecké školy. Ted už jsem ve vašem citovém hájemství, drahý básníku, a neopustím je, dokud se v něm nevyznám do nejskrytějších tajů.
...
Aťsi byl ve Vyklanticích internován maršál Mack, zradivší Francouzům rakouskou armádu v bitvě u Ulmu, mne víc zajímá jedna ze Sovových povídek, nazvaná Quido, jejíž prostředí básník tak citlivě zabydlil postavami svého mládí.
...
Nebudeme na pochybách, kdo je vlastně učitel Martan ze Sovova románu. Synovo umění podobiznářské zachytilo otcovu tvář jistě citlivě a přesně:
...
Antonín Sova byl už studentem píseckého gymnasia, když na lukaveckou školu přišla učit Jana Frídová, sestra Jaroslava Vrchlického - a nastěhovala se k panu řídícímu do jednoho pokojíčku. Za ní přijížděla její churavá sestra Ema. Známe ji z První lásky ve Zlomené duši básníkově.
...
Tesknotou a vzpomínáním je poznamenán v mé paměti jeden den, kdy jsem pod stmívavou klenbou staré dubové aleje kráčel mírně zvlněnou krajinou z Pacova k Těchobuzi. Ne matná otavní zeleň pod šedivými nebesy, kterou tolik milovával Chittussi, jehož jméno a obrazy mne tady napadaly při každém kroku, ani modř lesů ztišená, při níž jsem myslel na Antonína Sovu, nebyly příčinou melancholie těchto míst, ale cosi hlubšího, duchovnějšího, co do mne zavanulo z několika lidských osudů a dějů.
...
Aspoň ještě na okamžik zaběhneme do kostela, kde na hlavním oltáři je krásný pozlacený reliéf a vedle vlevo veliká Pieta - a než se rozloučíme s Těchobuzí, vzpomeňme i Jaroslava Vrchlického, který si několikrát zajel k své sestře Janě, provdané za správce Neckáře. Učívala v Lukavci s otcem Antonína Sovy a půjčovala mladému studentu, jenž byl i jejím žákem, knížky poezie svého bratra, přispívajíc tak prvním poučením k růstu pozdějšího básníka.
...
Krásný výhled se nám rozevřel na celý Sovův kraj. Na severní straně matně svítil rybník Skalák svou hladinou, zarostlou cele pryskyřníkem vodním, ale tam dál za modravou vlnou lesů bělají se obě pacovské věže a ještě dál za nimi uzavírá obzor temné mytické Stražiště.
...
Tyto verše ti odkázal básník, Pacove, tvůj básník - Antonín Sova. Jeho syn přinesl k tobě nejen schránu s otcovým popelem, nejen celou literární pozůstalost velikého lyrika, ale i jeho lásku. Sovovskými památkami se řadíš mezi nejvýznamnější poutnická místa kulturní. - Važ si jich...
-
Krajina pod Křemešníkem ::
odstavec
19
Cestou k poutnímu kostelíku svaté Anny mezi rozkvetlými bramborami a dokvétajícími šípky vzpomínal jsem na pelhřimovská studentská léta Antonína Sovy.
-
Od Milevska k Bechyni ::
odstavec
11
Jako bych slyšel některé verše Sovovy anebo četl stránky jeho románu Výpravy chudých, který nám přibližuje život na venkovské škole s důvěrnou znalostí, tak jsem byl zde zajat a prostoupen školní atmosférou.
Antonín Sova
