-
Stříbrné Hory ::
odstavce
9, 14, 21-22, 23
Na západním svahu Slavníka leží Neprochovy, malá ves s dvorem na místě staré tvrze, kde vládli Zmrzlíkové ze Svojšína, z nichž jednoho můžeme zařadit mezi hejtmany Žižkovy. Na návsi překvapí kaplička s vysokou dřevěnou zvoničkou na nízké šindelové střeše, kterou tesař ještě opakuje tvarem v Černíči a Vlkonicích. Staré založení mají i Těchonice s kostelem sv. Filipa a Jakuba, jehož sakristie zůstala z původního gotického kostelíka, později přestavěného do barokního slohu. Nad rybníkem aspoň z terénu uhádneme fortifikační ráz tvrziště, které ještě v polovině šestnáctého století patřilo Petru Zmrzlíkovi ze Svojšína, jehož žulový náhrobník udává rok jeho úmrtí 1558. Do Těchonic umístil Karel Klostermann část dějiště svého románu "Vypovězen", z něhož rozsáhlejší dějová část patří sousedním Velenovům. Realistickému pohledu romanopiscovu neupřeme hloubku vidění do osudů chudých lidí zdejších končin i do smutného údělu "obecních dětí", jejichž život jsem poznal po půlstoletí ještě sám. Někde, zdá se mi, je však naneseno příliš černě v charakteristice kraje: "... vždyť je to kraj Bohem prokletý... a vlci jako by tam přebývali, a ne lidé". Chudoba kraje je patrná na první pohled z kamenitých pastvin, které charakterísují celé Plánicko, vysoko položené a otevřené studeným větrům. Velenovské Škádlí v kraji přezdívkou "šťaváci", protože prý mívají na pouť šťávu ze zelí. Oni zas na oplátku říkají stříbrnohorským měšťanům "třepáci". Velenovy mají v něčem jiném krajový primát: jsou největší obcí na horaždovickém okrese a jejich ves je rodištěm bývalého českobudějovického biskupa Josefa Hůlky, který si uchoval skromnost rodného prostředí až do smrti. Byl to vskutku lidový biskup. I pohřeb si přál prostý a žádné světské bohatství po sobě nezanechal. Osvědčil se jako příznivec studentů z rodného kraje a mnoho z nich jeho podporou vystudovalo seminář. Okolo Velenov nastavěl mnoho křížů a myslím, že í kostelík mají po něm Velenovští na památku. Na cestě z Velenov do Plánice leží Zborovy s nejstarším kostelíkem v krají, jehož románská rotunda je jediná svého druhu v celých jihozápadních Čechách. Jeho založení je připisováno napůl pověstí a napůl legendě. Do křižáckých válek se prý vypravil i zdejší rytíř Hanuš z Boru. Byl zajat Turky a uvržen v okovech do žaláře. Plynula léta a žádná naděje nebyla na vysvobození. Tu rytíř se obrátil v modlitbách k svatému Janu Křtiteli a slíbil, podařídí se mu uprchnout ze žaláře a navrátit se domů, že postaví ve vlasti svatyni k uctění tohoto světce. V noci se mu prý zjevil svatý Jan a vyvedl ho z vězení. Po velikých útrapách a dlouhé cestě se dostal rytíř Hanuš do vlasti, ale doma ho z počátku nikdo nepoznal. Do války odjížděl mladý muž a vrátil se stařec s rozrytou tváří, s vlasem a vousem bílým jako mléko. Splnil svůj slib, a kostelík přečkal mnohou pohromu až po dnešní čas. Spisovatel Prokop Chocholoušek, který se nějaký čas zdržoval v Plánici, napsal ze zdejšího prostředí historickou povídku "Na dvoře krále Václava", jejíž děj umístil zčásti do Zborov a zčásti do Zavlekova. Na zborovském hrádku roste kleč a mezi zbytky zdiva vidíme bažanku, svídu i brslen a po lišejníku na kmeni křivé sosny se šplhá do větví ještěrka. S výšiny zahlédneme Kvášňovice jako pozdrav kraje Prácheňského, radický ovčín s topoly, Strážovice i zámeček lovčický. Plánicku patří poutní kostel nicovský, jedno z posledních děl Dientzenhoferových, kde radu let jako farář působil František Kašpar, autor mnoha sbírek veršů jednak inspirace náboženské, jednak zaměřených přímo ke kraji, jehož drsnatou chuť dobře znal a po svém vyjádřil. V Plánici vzpomeňme dvou jmen. Devět let tu působil jako rada probuzenecký básník Šebestián Hněvkovský, který zde za svého pobytu napsal směšnohrdinský epos "Děvín", ve své době hojně čtený, a baladu "Půlnoční soud v Klatovech", tištěnou v příloze Vídeňských novin v roce 1815. O českém Edisonu, vynálezci obloukové lampy ing. Františku Křižíkovi, zdejším rodáku, píši podrobněji na jiném místě. Malíř historických obrazů Karel Svoboda, uctívaný Alšem, patří svým zrozením rovněž do Plánice.
...
Drsnějším hmatem sáhl do tohoto kraje Karel Klostermann pro své "Chuchláky" až k habartickým lesům a zpodobnil život bědných existencí životních realisticky věrně a přesvědčivě.
...
Jeho syn Eduard vynikl z rodu nejvíce, stav se na 14 let ministerským předšedou rakousko-uherské monarchie. Za jeho panování dostalo se i zdejšímu zámku zvýšeného významu, jehož lesk měl i svůj nepěkný rub v špatných poměrech deputátnických rodin a zemědělských dělníků, jak nám je celkem pravdivě vylíčil Karel Klostermann.
V zámeckém parku létají za teplých večerů svatojánské mušky, zahouká sova a ráno z prosvětlených korun zaznívá flétnový zpěv žluví i vrkání divokého holuba z větvoví liliovníku. Milovník cizokrajných stromů může se procházet pod jedlí kanadskou i Weimuthovkou, chce-li, může si utrhnout tvrdý plod ořechu kanadského i lísky turecké a nemusí jít až na nádvoří hradu Rábí, aby uviděl vzácné muky, rostoucí tady ještě s jinými botanickými zvláštnostmi. Ty uvidí v zahradě, kde panští zahradníci vypěstovali vzácný druh lilie královské, pivoňky dřevité, stejně jako šafráníky i kosatce všech možných barev a odstínů. Zahlédneme-li ve zdejším okolí moruše, je to zároveň památka na zasloužilého učitele Petra Šafránka, rodáka tedražického, který zde morušové stromy vysazoval kvůli pěstování bource morušového. K učitelství přišel vlastně od muziky. Se svým bratrem Kajetánem a dvěma kantory odešel jako čtvrtý člen kvarteta na muzikantskou pouť do pruského Slezska, kde navštěvoval učitelský seminář ve Vratislavi. Po bratrově smrti vrátil se do Tedražic, živil se hudbou a ušetřil si na studie v Klatovech a v Českých Budějovicích; v dvacátých letech minulého století dosáhl zde učitelské aprobace. Hrabě Taaffe objevil ho na návštěvě v Chudenicích jako výborného muzikanta a chtěl ho umístit jako písaře na svém zámku nalžovském. Tento rozený učitel nalezl však záhy své pravé poslání a proto v krátkém čase nastupuje učitelské místo ve škole těchonické a za tři roky se stává učitelem na Stříbrných Horách, aby zde působil až do své smrti. Jeho pedagogický věhlas rozšířil se po celém kraji a donesl se až k sluchu žichovického zámeckého lékaře Dr Josefa Klostermanna, jehož synek Karel potřeboval nějakého svědomitého učitele, který by usměrnil jeho zanedbané školní vzdělání a připravil ho ke zkoušce do klatovské hlavní školy. Hoch, který v Žichovicích žil víc v přírodě než ve školních škamnách, těžko zvykal tuhé kázni v domácnosti nového učitele. Bydlil tam se svým nejmilejším kamarádem Bertíkem Körbrem, synkem správce žichovického panství, a s Františkem Havlíčkem, jehož otec byl lesmistrem v Lovčicích.
...
V školním archivu stříbrnohorském nalezl jsem některé údaje o Klostermannovi. V roce 1857 chodil do zdejší druhé třídy a ve školním katalogu má všechny předměty oznámkovány "eminenter" včetně krasopsaní, u něhož jistě dobrý pan učitel Šafránek musil zavříti obě oči. Krasopsaní zůstalo už Karlu Klostermannovi školským úskalím až do maturity a klikyháky pozdějšího romanopisce luštili v tiskárnách všichni sazeči. Tato část výuky se nezdařila ani pedagogovi tak úspěšnému a fortelnému, jakým byl Petr Šafránek. Titulu vzorného učitele se mu dostalo za celoživotní práci od českobudějovické konsistoře a císař pán mu zapůjčil stříbrný záslužný kříž s korunou. Mnohem později ho vystřídal v školní a osvětové práci jiný učitel, Josef Rybák, který napsal "Dějiny města Hor Stříbrných", jež obec stříbrnohorská vydala svým nákladem "k oslavě padesátiletého panování Jeho Veličenstva císaře a krále našeho Františka Josefa I.".
-
Pouť vzpomínavá ::
odstavce
39-40, 51
K Štěkni se váže jméno Karla Klostermanna. Jeho otec byl zde dva roky zámeckým lékařem u Windischgrätzů. Tehdy náš spisovatel zde prožil první prázdniny jako kvartán klatovského gymnasia a o příštích vakacích přišel už z Písku, kde navštěvoval kvintu a posléze tam i maturoval. Otec se zatím přestěhoval s rodinou do Kašperských Hor, kde žil až do své smrti.
Klostermann umístil přímo do Štěkně dej rozmarného vzpomínání "Revoluce v Písku" a část svého románu "Ecce homo".
...
Skalnaté stráně kolem Otavy se slunovraty divizen budou i nadále vzněcovat malíře a básníky, ale její vodě dostalo se už dávno chvály od mnoha rybářů. Nejzasvecenějším z nich byl beze sporu starý Hlavsa, který věděl o řece a rybách mnohem víc, než je napsáno ve všech tlustých učených knihách dohromady. Bydlil v chalupě u můstku nad Nezdickým potokem a měl rybářství v rodu i v krvi. By! spolužákem Klostermannovým a dostal se i do jeho povídky jako jeden z otavských Robinsonů. Tehdy byla žichovická část Otavy domovem lososů, kteří tam měli veliká trdliště, 5 metrů dlouhá a 40 cm hluboká. Byli to pořádní chlapíci, jejichž průměrná váha se pohybovala mezi 12 až 18 kilogramy. Měli velikou sílu a žádná síť nebyla na ně dost pevná. Chytával je gronglí. Někdy jich bylo tolik, že už je na zámku nechtěli, proto je starý rybář vysekával na špalku doma a prodával domácím zájemcům po 80 haléřích za jeden kilogram. To už zní dneska jen jako pohádka.
-
Sláva Sušice ::
odstavce
13, 32, 65, 74, 78-79
Vyjádřit sociální tvář kraje bylo dopřáno Karlu Klostermannovi. Nikdo před ním ani po něm nám průkazněji nevykreslil lidové typy z pastoušek a chalup, život "světáckých" vesnic i zapadlých hájoven, těžké dílo drevařů a práci v zaniklých sklárnách, poesii staré Šumavy, jež se změnila k nepoznání. Už za jeho života se tento kraj rok od roku vylidňoval a právě Klostermann nám pověděl mnohé z osudů městských služek, pocházejících z Pošumaví a navždycky zmizevších v cihelnách, porodnicích a na dlažbě vídeňského Bábelu. Každým dnem se mění tvářnost Šumavy a nové pokolení, které ji osidluje, naplní ji snad životem cílevědomějším a radostnějším.
...
Rozlučme se s továrními komíny i večerním náměstím, plným stínoher pod římsami starých architektur a rybím okem hodin radniční věže, polaskejme V luhu křišťálově čistou vodu Otavy a rosu v travách, než se vydáme na další putování! Ještě vzpomínka na Klostermanna, který tu prožil nejútlejší dětství a později pozdravil vrch Andělů strážných s barokním kostelíkem, "jenž se podobá, hledíme-li naň z dáli, zlaté korunce na hlavě paní, zacloněné zeleným závojem"...
...
Na úpatí Spálené hory, vysoko mezi pastvinami, plnými osamělých stromů a bludných balvanů, leží Srní, tolikrát vzpomínané v Klostermannových románech. Je to krajina jeho srdce a rodu. Z Schlösselwaldu pocházel jeho otec, on sám pobýval v Srní u tety, jejíž chalupa s typickou zvoničkou stojí podnes na cestě k vodní nádrži u lesa před hotelem Vydra.
...
Stráň nad antigelským dvorcem byla zamyšlena vřesem, v němž plály arniky a květy žlutofialového černýše hajního. Jak příroda si umí vyladit barvy! Dřevěný můstek nás převedl přes peřeje Vydry a já hledám u Hamerského potoka jedno stavení, kde žil Podhamerský sedlák, známý z Klostermannova vyprávění. Z celé usedlosti zůstala jen kaplička mezi dvěma javory uprostřed ssutin a na cestě pod lesem vzácný květ mléčivce. Zvláštní, a přece tak prostá věc: co lidé opustí, vzápětí ovládnou kopřivy...
...
Jednou několik dní pršelo. Jakmile se na Šumavě rozprší, je konec malování a nezbývá než se uchýlit někam do vytopené světnice. Oba malíři seděli v dřevařské chatě na pokraji Mrtvého lesa, Řeřicha četl nahlas Klostermannův román "Ze světa lesních samot", Hudeček přecházel jizbou a hulil, hulil, až nebylo pro kouř na krok vidět. Přikládali do kamínek a nemluva Hudeček se nemohl dočkat, až se vyčasí. Kolem jeho lulky se točil svět. Byla mezi malíři příslovečná. Vždycky nějakým tajemným způsobem se mu v lese ztratilo její víko a ještě tajemnější náhodou bylo zase nalezeno i v nejhustší trávě.
Tehdy se navštěvovali s Josefem Váchalem, který bydlil v hospodě pod Srním směrem k Čeňkově pile. Celé desítky barevných dřevorytů se šumavskými motivy později vyřezal. Jeho námětová oblast je rozlehlá: sahá od Velhartic až k Třístoličníku. Strže, pralesy i slatě s míhavými světélky bludiček, umrlčí prkna na rozcestích byly mu zaklinadlem zásvětna. Zachytil víření sněhových vloček i tajemné šero mechů, a to vše vyvřelo v čarodějném kotli jeho fantasie v podivný svět. Je to Šumava viděná v její skryté poesii a budeme ji jednou hledat právě u něho, jako ji už dnes hledáme v knihách Klostermannových...
-
Kašperské Hory ::
odstavec
33
"Královské svobodné horní město" se může pochlubit vskutku dlouhou minulostí. Už v roce 1345 bylo Janem Lucemburským povýšeno na město a jeho znak, stejně jako v Kašperských Horách, napovídá svými atributy mnohé ze staré havířské slávy. Ta už je dávno ta tam a život se proměnil k nepoznání. Vychladly pece sklárny, kdysi proslulé, už nikdo nenamácí sklářskou píšťalu do horké tekuté směsi, ani citlivá ruka už nepřikládá pod pozorným zrakem k brusu křehkou krásu váz. Jen autobus ráno zastaví na náměstíčku u radnice, aby odvezl dělníky do sušické sirkárny, a večer pod jasany, javory a jilmy prozradí kuželem světla zamilované dvojice, tisknoucí se ke kmenům. Z tmy se ozývá hra na harmoniku a ty cítíš v ní vojáčkovu tesknici po domově, nemá-li tu zrovna milou jako jeho šťastnější druzi. Noc a ticho i tady přejí zpěvu řeky Otavy, Němci nazývané Oo, i tichému šumu kamenné kašny, přečasto splývajícímu s ševely deště. Při každém kroku osloví tě vzpomínka na Karla Klostermanna. Domek na návrší Kapelle, kde o prázdninách psával své Šumavské rapsodie, leží v rozvalinách, a kdyby desetkrát utrhl vratič na farském dvoře a desetkrát se vrátil do Rejštejna, nasel by tu jen hroby svých nejbližších. V kostele svatého Bartoloměje zůstaly krásné řezané oltáře i sakristie, kde se oblékával ke mši jeho nejmladší bratr Jakub; křtitelnice je rovněž táž, jejíz vodou byla křtěna jeho bába, která zde mela i své oddavky. Její nejmladší syn, Klostermannův otec, byl už jako dítě zaslíben stavu duchovnímu, když se zázračně uzdravil po přestálém záškrtu. Vystudovav klatovské gymnasium a filosofii v Praze, odmítl jiti do semináře a věnoval se studiu medicíny. V předvečer jeho promoce matka zemřela, utrápivši se pro slib nesplněný Bohu. Teprve vnuk Jakub uskutečnil její tužbu, stav se rejštejnským farářem. Zde je pohřben u kostelní zdi vedle hrobu své matky.
-
Do šumavského Podlesí ::
odstavec
30
Jinou stachovskou chloubou je Karel Klostermann. Umístil do Stach svou "Odysseu soudního sluhy", a kdyby byl už nic jiného nenapsal, Stachovští ho budou vzpomínati navždycky. Projděte kraj a pochopíte, co znamenalo pro soudního sluhu Mastílka z Kašperských Hor doručiti obsílku jakémusi Josefu Voldřichovi ve Staších. Najděte adresáta tohoto jména bez udání domovního čísla, když každý třetí člověk se tu jmenuje Voldřich nebo Kůs. A Stachy? To není jen městečko, jděte kolem dokola a všude vám řeknou, že jste pořád na Staších. Co je tu samot s věžičkami a šindelovou střechou, kde se za Stachovské počítají: Jirkalov, Bláhov, Říhov, Kusov, Voldřichov, Zadov, Churáňov, Michalov, Vyšehrad, Jáchymov, Šebestov, Německé Chalupy, Tejmlov, Javorník, Oubislav...
-
Vlachovo Březí ::
odstavec
8
Duší předobrou byl "páter Radost" z Klostermannova románu "Ecce homo", který ze štekeňského děkanství se navždy přestěhoval k věčnému odpočívání pod hřbitovní lípy svého rodiště. Páter Radost - tímto "přezděvem" si totiž osadníci a rodáci vyjádřili po svém pátera Vendelína Přerosta, jenž v celém živobytí nikoho nedovedl zarmoutit. Na bohaté faře hospodařil, ale neschráněl věru hříšný mamon, rozdávaje plnýma rukama mnohdy i těm, kteří s chudobou nebyli v žádném příbuzenství. Nikdo na světě není bez slabůstek; náš pan děkan mel k smrti rád rapé a "ten boží truňk". Slavná konsistoř mu však zlomyslně kazívala jeho "radost ze života". Posílávala mu kaplany, vyhýbající se hospodě jako předpeklí, takové světce, že z písniček uměli zazpívat právě jenom ty kostelní. - Ted se jistě raduje někde v ráji se svými stolovníky ze Štěkně, neboť právě v nebi si nemůžeme představit tváře zchmuřené a asketické.
-
Prácheň ::
odstavce
17, 19, 30
Karel Klostermann věnoval Ostružnu celý román, případně nazvaný "Světák z Podlesí". Mramorový lom, jedno z dějišť románu, můžeme tam vidět podnes a je celý zarostlý lískovými keři. Hlavní postavu bychom nalezli na strašínském hřbitově, kde u zdi čteme nad jedním hrobem tento nápis:
...
Zde odpočívá ještě jiná románová postava. Je jí sebevrah Josef Moravec, myslivec ze zalužské myslivny, ústřední postava románu "Jed v žilách", jejž napsal profesor Viktorin Zeithammer pod pseudonymem Ursus Šumavský. Klostermannův "Hostinný dům" je vlastně dnešní hostinec U Kopů a musím říci, že si své románové pojmenování zaslouží právem...
...
"Žichovičtí půlpáni" žijí už jen v románě Karla Klostermanna, jehož otec byl zde zámeckým lékařem, a klukovské oči budou se nadále vzrušovat dobrodružstvími otavských Robinsonů, do nichž autor tak pěkně soustředil svá chlapecká alotria a pokání.
-
K metropoli kraje ::
odstavce
17, 25-26
Můstek na zlívské hrázi střeží barokní světec s plechovými hvězdami nad kněžským kvadrátkem - a mohutná dubová alej, pod níž se prohýbaly fůry plné obilí, dělí dva rozsáhlé rybníky. I šel jsem kolem topolů a vrb Soudného potoka až k baště V omáčce, ale bylo příliš jasno, než abych mohl potkat pytláky, spěchající na vodní pych, jak je známe z Klostermannova blatského románu, a ani stáda koní a hříbat už tu není vidět. Lásku Vojty Hříbka k Apoleně Potužákové znají už i v Praze z filmové repliky tohoto románu, ale jejich krajina, věřte, má stále svou zvláštní poezii a tajemnost.
...
Rozvoněné sosnové lesíky byly plny rosy a jitřního slunce, z hladiny Soudného potoka mířily k nebesům listy šípatek, jejichž bílé květy jsou nejraději zcela blizoučko hladiny, a luční cestu u bašty Vomáčky vroubily vrby a vysokánské topoly. Kraj byl pln letní pohody a ticha. A přece, kdyby dnes přišel do těchto končin Karel Klostermann, byl by překvapen mnohými a mnohými změnami. Gelá Blata jsou samý stožár elektrického vedení a dýmající komíny nad halami nových podniků tu za jeho návštěv ještě nebývaly. Se vzpomínkami na jeho román, jejž zdobil dřevoryty Karel Štěch, vyšli jsme si s grafikem po některých jeho dějištích.
V Pašicích je na návsi táž půvabná kovárna s vrbou jako za jeho dob, pod hrází rybníka Volešku bělá se svými kmeny březový háj a táž líbezná linie obzoru s vlnami šumavských hor se modrá nad pšeničným lánem pod rozsvícenými nebesy. Jako přelud působí na poutníka plástovická náves se svými bílými štíty, které slunce promítá do syté modři nebes. Krajkoví ornamentů kolem oken a říms, bohatá rozmanitost obrysů i terénní učleněnost činí z této vsi úchvatný obraz jako stvořený pro malíře, divadelníky i filmaře. Vzpomínáš si, že v Plástovicích filmovali Jana Cimburu, Housle a sen, samozřejmě i Mlhy na Blatech a Usměvavou zemi. Karel Klostermann byl by však překvapen jinou skutečností: vylidněnými chalupami a tichem téměř hrobovým, ač byla slunná neděle přede žněmi a dávno po senách. Jen dva výrostci přijeli odkudsi na motorkách, zastavili před hospodou, která rovněž zela prázdnotou... Četl jsem tam moudrost, dobře vymyšlenou pro odbyt budějovického trunku:
-
Prácheň ::
odstavec
15
Zámečku žichovický, poutník často mine tvůj renesanční půvab a ani neuvidí na tvém schodišti gotický
opukový reliéf Kristova Ukřižování, přenesený sem
z hradu rábského — a ani nepozná, že obrazy gotické
archy jsou jen podvrženým falsem, zhotoveným podvodníky, před časem řádícími v tomto kraji. —
sžichovičtí půlpáni" žijí už jen v románě Karla
Klostermanna, jehož otec byl zde zámeckým lékařem
a klukovské oči budou se nadále vzrušovati dobrodružstvími otavských Robinsonů, do nichž autor tak pěkně
soustředil svá chlapecká alotria a pokání.
Poslední lesmistr, známý svými záhadnými jízdami
do Albánie před touto válkou, snad ve službách německé špionáže, zapsal se do paměti sousedů svým
neblahým koncem. Příliš věrně sloužil německému
ďáblu, než aby mohl v revolučních dnech s klidným
svědomím vyčkávati běh nových časů ... I prchal před
nimi a jsa v pasti, použil strychninu, zkrátiv si tak
cestu do pekel. Už ho nemusí mrzet, že zapomněl při
prodeji hradu Rábí Klubu českých turistů vyznačiti
ve smlouvě opatrnou klausuli, která by ho učinila
podílníkem pokladu, kdyby se přece jen někdy nějaký
našel.
-
Vlachovo Březí ::
odstavec
7
Duší předobrou byl » Páter Radost« z Klostermannova románu »Ecce hommo«, který ze štěkeňského
děkanství se navždy přestěhoval k věčnému odpočívání pod hřbitovní lípy svého rodiště. Páter Radost. Tímto
»přezděvem« si totiž osadníci a rodáci vyjádřili po
svém Pátera Vendelína Přerosta, jenž v celém živobytí nikoho nedovedl zarmoutit. Na bohaté faře hospodařil, ale neschráněl, věru, hříšný mamon, rozdávaje
plnýma rukama mnohdy i těm, kteří s chudobou nebyli v žádném příbuzenství. Nikdo na světě není bez
slabůstek; náš pan děkan měl k smrti rád rapé a ten boží trunk. Slavná konsistoř mu však zlomyslně kazívala jeho »radost ze života«. Posílávala mu kaplany
vyhýbající se hospodě jako předpeklí, takové světci
že z písniček uměli zazpívat právě jenom ty kostelní. — Teď se jistě raduje někde v ráji se svými stolovniky ze Štěkně, neboť právě v nebi si nemůžeme představiti tváře zchmuřené a asketické.
Karel Klostermann
