hadinec obecný

Reference

Stříbrné Hory :: odstavec 17
Vesnice Ústaleč leží rozhozena vysoko na stráni. Je to zapadlá štace v chudém kraji, odkud se po okupaci odstěhovalo 22 rodin do pohraničí za větším kusem chleba. Před školou mají pomníček mistra Jana Husi s reliéfem od sochaře Odehnala a nad ním se rozložila koruna moruše s bílými, sladkými plody. Ve škole mi ukázali staré veleslavínské tisky z konce 16. století, nalezené na půdě jednoho zdejšího stavení. V lese za vsí rostou vysoké kyčelnice s hrozníčky bílých, nažloutlých nebo červenavých květů. Kořenu této rostliny se dříve hojně používalo v lékařství. Kolem rybníka Pačince vraťme se přes kamenitou ves Buršice zase k Zavlekovu. Botanické vášni nedá, aby si nepovšimla u cesty česneku medvědího a pod hradem nepostřehla kromě pelyňků i chrpu chlumní, divizny a překrásné rozkvetlé hadince. Stinná lipová alej vede naše kroky ke Stříbrným Horám.
Hlasy domova :: odstavec 168
Pod hřbitovní zídkou kvetou hadince a pelyněk, z trávníku před chalupami voní rmen a dřevěný temný štít doškového stavení spojuje tu lidový barok s nádherou baroka panského, vytvářeje zvláštní atmosféru ryze českou, jak ji miloval Mikoláš Aleš.
Do šumavského Podlesí :: odstavec 57
U Štítkova se vysoko zvedá kraj a jako na dlani vidíte odtud Pržmo i Elčovice, Boubín s Bobíkem, helfenburský hrad, a na severní straně Třemšín. Pod dojmem krajinomalby Nerudových "Prostých motivů" sestupoval jsem od bílé kapličky k Svaté Máří, která se z této strany zdá opravdu ležeti v dolině, zatím co od druhé kapličky, stojící u vimperské silnice, vidíme ji zase na vršíčku. Bylo podmračno, větrno: sluneční hodiny na faře neukazovaly čas, fara zela prázdnotou, kostel byl zavřen a v hospodě neměli ani chléb. Zdánlivě se nezměnilo nic, všechna stavení pamatují Jana Nerudu, Boubín měl stejnou čepičku z mračen jako za jeho návštěvy, ale z celé vsi čišel chlad a prázdno, které jsem zaplňoval vzpomínkami. Jda s kopce kamenitou cestou dolů k Vimperku, utěšoval jsem se přírodou: v zeleném ovse rozkvetlým fialovým hadincem, pod břízami planoucí muchomůrkou a na mezi něžným pousmáním rozkvetlé šípkové růže...
K metropoli kraje :: odstavec 162
Ještě ted cítím v dlani pichlavý dotek stvolu hadince, ještě mi sálá do tváře horko rozpáleného lomu u Zátková mlýna, chlad, dlani vánku, a ty, jeze, stříbrně zpívej! Až zezlátne nebe, ukáže nám smrk svou sošnou krásu, a ani rosa nezhasne na večerních travách modravá světýlka svatojanských broučků...