Od Milevska k Bechyni ::
odstavce
13, 18
Když chodil s ostatními líšnickými dětmi do milevské měšťanky, jistě se s nimi rozběhl někam na lusky, ale daleko prudším vzrušením pro dětské oči byl průvod masopustních maškar, rok co rok obnovovaný. Jistě jej jako všechny venkovské děti okouzloval les. A tady, někde v lesích dětských let, bych hledal lyrické zdroje jeho umění. Řadime-li právem Břetislava Bendu, žáka Myslbekova a Štursova, mezi básníky české krásy dívčí a ženské, nebudeme její vzory hledat v dílnách učitelů. Předobrazy této sochařské půvabnosti se ukládaly do jeho smyslů už dávno, u líšnických vod, proto cítíme, že je tvořena básnicky, ze vzpomínky, a není pouhým přepisem pózujícího modelu. Toto zdravé ženství je jihočeského rodu, proto je cítíme tak domácky...
...
Chlapcův osud byl rozhodnut. Místo do Bechyně odjel do Hořic na sochařskou školu, potom se školil u Myslbeka, z jehož dílny narukoval na italskou frontu. Po zranění se vrátil na školu, kterou už vedl Myslbekův nástupce Jan Štursa, ale tato kapitola patří víc historikům umění než básníkovi.